ECLI:CZ:US:2001:4.US.739.2000
sp. zn. IV. ÚS 739/2000
Usnesení
IV. ÚS 739/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti T. R., zastoupeného JUDr. J. M., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2000, čj. 19 Co 351/2000-205, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.12.1999 č.j. 17 C 180/96 -175, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. K., zastoupeného JUDr. A. Š., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho práva na soudní ochranu, práva rovnosti a vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo k návrhu stěžovatele zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalovaného V. K.a k domu čp. X se st. parcelou č. XX a parcelou č. XY - zahrada, zapsaných na LV č. XXX pro k.ú. D. u Katastrálního úřadu Praha-město s tím, že soud uvedené nemovitosti přikázal žalovanému za náhradu ve výši 1,017.500,- Kč.
Stěžovatel soudům vytýká, že se v daném případě nejednalo o náhradu přiměřenou. Soud prvého ani druhého stupně si nijak neověřil, zda cena odpovídá poptávce a nabídce v daném místě a zda za určenou náhradu bude možné opatřit si věc obdobnou. Stěžovatel se pokusil zakoupit za soudem stanovenou náhradu obdobný dům v dané lokalitě, což se mu však nepodařilo. Namítá, že přiměřenou cenou je třeba rozumět hodnotový ekvivalent, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen druhému spoluvlastníku, a je proto nutné, aby cena vyjadřovala nejen cenu konstrukce, vybavení, velikosti a stáří stavby, ale i závislost na zájmu o ni, tj. na poptávce a nabídce v daném místě a čase.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že sám stěžovatel považoval znalcem určenou cenu nemovitosti za přiměřenou náhradu a právě tuto částku byl ochoten protistraně vyplatit, pokud by nemovitost byla přikázána do jeho vlastnictví.
Vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalovaný) V. K. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou, neboť hodnota vypořádacího podílu byla stanovena objektivně, a to cenou tržní, s přihlédnutím ke všem podstatným skutečnostem a možnostem využití nemovitosti. Soudem stanovenou hodnotu vypořádacího podílu stěžovateli ve stanovené lhůtě již uhradil a nemovitost nadále užívá ve stejném rozsahu jako v době, kdy byl pouze podílovým spoluvlastníkem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 17 C 180/96, Ústavní soud ověřil, že soud po provedeném řízení zjistil, že ve věci jsou dány důvody pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, když vzal za prokázané dlouhodobé vážné neshody ohledně společného užívání nemovitostí a reálné rozdělení nemovitosti není možné. Soud pak dospěl k závěru, že žalovaný, který spolu se svými rodiči fakticky užívá větší část nemovitosti, je schopen nemovitosti využívat účelněji, přičemž přihlédl k tomu, že žalovaný bydlí v domě od roku 1964, výrazněji přispěl ke zhodnocení nemovitostí než stěžovatel, rodina žalovaného a jeho rodičů si vypomáhají, a to formou péče o vnuka a dále je s ohledem na věk rodičů v zájmu obou těchto rodin setrvat ve vzájemném soužití. Žalovaný rovněž má k dispozici finanční prostředky k vyplacení vypořádacího podílu, který činil polovinu hodnoty nemovitosti určené znalcem jako cena obvyklá, a to ve výši 2,035.000,- Kč. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil a k námitce stěžovatele ohledně výše vypořádacího podílu uvedl, že znalecký posudek nebyl v řízení zpochybněn, stěžovatel proti výši vypořádacího podílu na jedné straně brojí, ale pro případ, že by nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví jemu, je ochoten právě tuto částku žalovanému vyplatit. K námitce, že za vypořádací podíl nelze zakoupit srovnatelnou nemovitost, městský soud podotkl, že stěžovatel přehlíží, že byl spoluvlastníkem pouze jedné ideální poloviny domu, čemuž odpovídá také finanční ekvivalent.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není ve vztahu k obecným soudům další odvolací instancí, je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel pouze opakuje argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. I v takových případech, kdy Ústavní soud by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Jak je zřejmé z obsahu spisu ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování zejména výslechem účastníků řízení a svědků, na základě kterého byl dostatečně objasněn skutkový stav případu, opravňující soudy k rozhodnutí ve věci. Stěžovatel v řízení před soudem prvého stupně navrhoval, aby vypořádací podíl byl stanoven na základě znaleckého posudku, přičemž znalecký posudek, kterým byla stanovena hodnota nemovitosti cenou obvyklou, ani v dalším řízení nebyl jeho účastníky zpochybňován. Stanovení vyššího vypořádacího podílu se přitom stěžovatel domáhal až v odvolacím řízení, a to pouze ve vztahu ke své osobě pro případ, že nemovitost nebude přikázána do vlastnictví jemu. Pokud by byl ve sporu úspěšný, považoval znalcem stanovený vypořádací podíl za přiměřený ekvivalent spoluvlastnického podílu. Námitku ohledně toho, že soud prvého ani druhého stupně neověřoval, zda cena odpovídá poptávce a nabídce v daném místě a zda za určenou náhradu bude možné opatřit si věc obdobnou, v řízení před obecnými soudy neuplatnil a provedení dokazování ohledně možnosti obstarání obdobné věci v hodnotě vypořádacího podílu soudu nenavrhl. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu (např. sp. zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99), dle které platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Jak tedy bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Obdobně nelze pro stěžovatele nepříznivý výsledek sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví hodnotit jako porušení čl.11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, když z povahy sporu plyne, že pravomocným rozhodnutím soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dochází za stanovených podmínek k zániku vlastnického práva k dosavadnímu podílu jednoho z účastníků sporu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že namítané porušení práva rovnosti stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizoval, nicméně Ústavní soud ani porušení tohoto práva neshledal, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu