ECLI:CZ:US:2001:4.US.743.2000
sp. zn. IV. ÚS 743/2000
Usnesení
IV. ÚS 743/2000
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové v věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. R. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2000, č.j. 17 Co 722/98-26, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 1998, čj. 63 C 116/98-13, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §23 odst. 3 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů stěžovatel tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že obecné soudy nedostály své ústavní povinnosti uložené jim v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel uvádí, že se v roce 1995 stal vlastníkem zbraně, která se po nabytí účinnosti nového zákona o střelných zbraních stala zbraní zakázanou podle ustanovení §21 odst. 1 písm. c), a byl proto nucen ji odevzdat do policejní úschovy. Jeho žádost o udělení výjimky podle ustanovení §24 odst. 1 citovaného zákona byla zamítnuta. Protože stěžovatel nemohl se zbraní zakoupenou ke sportovním účelům reálně disponovat, měl za to, že mu odebráním vznikla majetková újma, a proto se domáhal náhrady škody, a to nejprve přímo u Ministerstva vnitra a poté žalobou u soudu, kdy žaloval Českou republiku - Ministerstvo vnitra o částku odpovídající kupní ceně zbraně (9 500,-- Kč). Obecné soudy neshledaly ze strany žalovaného žádné protiprávní jednání, jakož ani škodu na straně stěžovatele, a žalobu zamítly. Stěžovatel však tvrdí, že nemůže-li zbraň reálně užívat a disponovat s ní, je jeho vlastnické právo natolik omezeno, že toto omezení se blíží institutu vyvlastnění, přičemž toto nucené omezení, byť ve veřejném zájmu, není kompenzováno žádnou náhradou. Protože obecné soudy nevyhověly ani jeho žalobě, ani jeho návrhu na přerušení řízení a předložení Ústavnímu soudu ke zvážení souladu ustanovení §23 odst. 3 zákona o střelných zbraních s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, stěžovatel napadá postup a rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností a žádá Ústavní soud o jejich zrušení. Současně s ústavní stížností předkládá návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona o střelných zbraních a navrhuje, aby bylo zrušeno z důvodu rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 63 C 116/98, Ústavní soud ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem. Zjistil, že žalobě o zaplacení částky 9 500,-- Kč z titulu náhrady škody, která měla stěžovateli vzniknout odevzdáním zbraně Policii ČR, obecné soudy nevyhověly proto, že ze strany žalovaného žádné protiprávní jednání neshledaly, a také proto, že stěžovateli škoda nevznikla. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně vyplynulo, že stěžovatel jako žalobce neprokázal existenci předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu, jak vyplývají z příslušných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Postup žalovaného byl v souladu se zákonem a ke zmenšení majetku stěžovatele nedošlo, neboť vlastnictví ke střelné zbrani mu zůstalo zachováno. V souvislosti s návrhem na přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. krajský soud uvedl, že vlastnit a držet zbraň lze pouze za zákonem stanovených podmínek, přičemž právo vlastnit a držet zbraň nelze vykládat tak, že se jedná o základní lidské právo. Vlastnictví k zakázané zbrani nebylo odňato, vlastník může se zbraní dále nakládat, byť pouze způsoby vymezenými v příslušných ustanoveních zákona o zbraních a střelivu. Z tohoto důvodu krajský soud nepovažoval ustanovení §23 odst. 3 zákona o střelných zbraních v rozporu ani s ustanovením §123 občanského zákoníku ani s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny se opírá o, podle jeho názoru neústavní, ustanovení §23 odst. 3 zákona o střelných zbraních. Toto ustanovení zní: "Každý, kdo má u sebe nebo jinak přechovává bez povolení zakázané zbraně, zakázané střelivo nebo zakázanou vojenskou munici, je povinen je bez zbytečného odkladu odevzdat do úschovy okresnímu ředitelství policie. O převzetí odevzdaných předmětů se vydá potvrzení." Z tohoto zákazu jsou připuštěny výjimky (§24), podle kterých okresní ředitelství policie může povolit výjimku držení zakázané zbraně ke sběratelským nebo muzejním účelům nebo držení a nošení upravené zbraně k filmovým nebo divadelním účelům, případně Ministerstvo vnitra může udělit výjimku držení nebo nošení zakázané zbraně pro osobu, která provádí ochranu objektů mimořádné důležitosti, přepravu a střežení mimořádně nebezpečných nebo cenných zásilek nebo obdobnou činnost. Ministerstvo průmyslu a obchodu může povolit výjimku, pokud jde o výrobu a obchod se zakázanými zbraněmi na území ČR.
V daném případě stěžovatel splnil svoji zákonnou povinnost a zbraň odevzdal do úschovy policejnímu ředitelství. Poté požádal policejní ředitelství o udělení výjimky, která mu však nebyla udělena. Následně se občanskoprávní cestou domáhal náhrady škody z titulu odpovědnosti za škodu. Při zkoumání naplnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu obecné soudy postupovaly podle příslušných hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku, §420, resp. §442 odst. 1, z čehož vyplývá, že ustanovení §23 odst. 3 zákona o střelných zbraních sice vzaly v úvahu při zjišťování existence protiprávního stavu, nicméně je neaplikovaly. Z toho pohledu tak nelze obecnému soudu vytýkat, že nepřerušil řízení a nepředložil věc Ústavnímu soudu. Pokud krajský soud předmětné ustanovení sám vyhodnotil i z ústavního hlediska, není jeho postup vadou, která by zakládala důvod ke zrušení rozhodnutí.
Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože v řízení o náhradu škody z titulu odpovědnosti za škodu nedošlo k uplatnění napadeného ustanovení zákona o střelných zbraních, jeví se ústavně právní argumentace stěžovatele, vůči napadeným rozhodnutím založená právě a jenom na neústavnosti tohoto ustanovení, jako zjevně neopodstatněná, když jiné pochybení krajského soudu nebylo, z důvodu shora vyloženého, zjištěno.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Stejně tak nebylo možno věcně rozhodnout o návrhu na zrušení ustanovení §23 odst. 3 zákona o střelných zbraních, neboť stěžovatel nebyl k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn. Ústavní soud proto předmětný návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu