ECLI:CZ:US:2001:4.US.753.2000
sp. zn. IV. ÚS 753/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. E.K., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2000, č.j. 16 Co 217/2000-503, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud rozsudkem (správně nálezem) zrušil tu část rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2000, č.j. 16 Co 217/2000-503, kterou se zamítá její žaloba na vydání též další jedné poloviny specifikovaných nemovitostí v k. ú. K., podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a stanovil, že vedlejší účastník Československá automobilová doprava, Ústřední automobilové nádraží, státní podnik se sídlem v Praze 8, je povinen jí vydat i další polovinu předmětných nemovitostí. Současně navrhla, aby Ústavní soud uložil Katastrálnímu úřadu Praha- město zapsat tyto skutečnosti do listu vlastnictví stěžovatelky č. 513 v k.ú. K..
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a dále tvrdí, že soudy prvého a druhého stupně, i Nejvyšší soud ČR, porušily čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") tím, že nesplnily svoji ústavní roli a neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu právům, protože neaplikovaly §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., na její oprávněné nároky ohledně vydání též další jedné poloviny věcí, když její žaloba směřovala na vydání věcí celých. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nevzaly v úvahu význam restitucí jako jedné ze základních forem privatizace a poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 197/96. Dále uvedla, aniž by své tvrzení blíže konkretizovala, že se u obecných soudů domáhala respektování čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), podle nichž má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti. V její věci soudní řízení probíhá 9 let, a za tu dobu bylo vydáno 9 rozsudků nebo usnesení soudu ve věci, přičemž rozsudek Nejvyššího soudu ČR byl přes urgence vydán až po 3 letech.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jako soud odvolací při novém rozhodování vycházel při odvolacím přezkumu správnosti rozsudku soudu I. stupně z toho, že se z důkazního řízení provedeného před soudem I. stupně skutkově podává, že stěžovatelka je oprávněnou osobou (§3 odst. 2 a 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.) ve vztahu k předmětu restituce jen co do jedné ideální poloviny nemovitostí, neboť její matka A. K. mohla dědit jen polovinu dědictví po K.D., která byla jedinou dědičkou původní vlastnice předmětných nemovitostí B. P., jelikož takové dědictví se rozštěpilo na dva stejné díly sledující linii potomků prarodičů K. D., jednak z otcovy a jednak z matčiny strany. Mohla-li A. K. uplatnit úspěšně restituční nárok dle někdejších restitučních předpisů jen ve vztahu k polovině nemovitostí (a také jej uplatňovala), nemůže žalobkyně uplatňovat nyní nárok v rozsahu větším. Zde odvolací soud poukázal též na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 360/99 a R 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.V této procesní situaci neshledal odvolací soud jinou možnost, než rozsudek soudu I. stupně v zamítnutí poloviny uplatněného restitučního nároku jako správný potvrdit pro důvody uvedené v jeho rozsudku. Městský soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a konstatuje, že stěžovatelka v ní přehlíží, že Ústavní soud není třetí instancí v soudní soustavě, a že se při svém ústavněprávním přezkumu nezabývá správností skutkových a právních závěrů obecných soudů. Ač stěžovatelka argumentuje ústavněprávními souvislostmi, obsahem jejích výtek je polemika se závěry obecných soudů. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl či jako nedůvodnou zamítl, a vyslovil souhlas s upuštěním od případného jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 12 C 252/91, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k výše uvedeným skutkovým zjištěním a právním závěrům Není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, nicméně uvedený právní názor ohledně aplikace ust. §3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, jak je obsažena např. v nálezu ze dne 21. 3. 2000 ve věci sp. zn. I. ÚS 360/99, do jehož vyhotovení lze u Ústavního soudu nahlédnout. Současně konstatuje, že stěžovatelkou citovaný nález ve věci sp. zn. I. ÚS 197/96 se týká jiného restitučního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud se nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatelky ohledně porušení čl. 90 Ústavy. Citované ustanovení samo o sobě subjektivní ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť ve spojení s čl. 95 Ústavy České republiky ("Ústava") jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců.
K tvrzení stěžovatelky o porušení 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že soudní řízení probíhá 9 let, za tu dobu bylo vydáno 9 rozsudků nebo usnesení soudu ve věci, přičemž rozsudek Nejvyššího soudu ČR byl přes urgence vydán až po 3 letech, Ústavní soud uvádí, že samotná délka trvání vyřízení věci ještě nepředstavuje namítaný zásah do uvedených ústavních práv, zejména za situace, kdy účastníci využívali svých procesních práv a uplatnili řádné i mimořádné opravné prostředky. Stěžovatelka sama uplatnila námitku podjatosti soudců. V tomto směru ústavní stížnost neobsahuje (kromě obecného konstatování) podrobnější argumentaci, s výjimkou tvrzení, že "rozsudek Nejvyššího soudu ČR byl přes urgence vydán až po 3 letech". Z vyžádaného spisu je zřejmé, že Nejvyššímu soudu ČR bylo dovolání stěžovatelky Obvodním soudem pro Prahu 8 postoupeno dne 15. 8. 1997, a že od té doby ve věci činila úkony pouze stěžovatelka tím, že doplňovala své podání dalšími důkazy. Dále je ze spisu zřejmé, že stěžovatelka využila své právo obrátit se na orgány státní správy soudů se stížností na průtahy ve smyslu §26 odst. 1 zákona č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů teprve podáním ze dne 15. 2. 2000, kdy požádala předsedkyni Nejvyššího soudu ČR o urychlené vyřízení její věci. Nejvyšší soud ČR pak rozhodl rozsudkem ze dne 17. 4. 2000. Na základě těchto okolností případu proto neshledává Ústavní soud jako opodstatněné tvrzení o nepřiměřené délce řízení.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 3. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu