ECLI:CZ:US:2001:4.US.759.2000
sp. zn. IV. ÚS 759/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. B., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 1 To 1109/2000, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. října 2000, sp. zn. Nt 4533/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. prosince 2000 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl usnesení jimiž byla zamítnuta jeho stížnost do usnesení o prodloužení vazby.
Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě došlo k procesnímu pochybení soudce okresního soudu, neboť vazba může trvat jen po nezbytně nutnou dobu, po kterou by mohlo být zmařeno dosažení účelu trestního řízení. Povinností soudu je, aby rozhodnutí o prodloužení vazby bylo obviněnému doručeno ještě před vypršením vazební lhůty. K tomu ve stěžovatelově případě nedošlo a rozhodnutí soudu mu bylo doručeno s více jak 25 hodinovým zpožděním. Usnesení soudu prvého stupně pak stěžovatel vytýká jeho obecnost a absenci řádného zdůvodnění. Soud se však omezil na konstatování, že dosavadní řízení nevykazuje průtahy, dostupné důkazy nasvědčují, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil, apod.
V dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel uvádí konkrétní důvody, pro které se neztotožňuje se závěry soudu prvého stupně. K podané stížnosti do rozhodnutí okresního soudu stěžovatel uvádí, že je obsáhle odůvodnil, vyvrátil řadu tvrzení orgánů činných v trestním řízení, nicméně tyto závěry stížnostní soud nevzal do úvahy a stížnost zamítl. Vedle toho stěžovatel poukazuje na skutečnost, že toto usnesení bylo datováno 10. listopadu 2000, ale jemu bylo, prostřednictvím okresního soudu doručeno až 12. prosince 2000.
V postupu soudů obou stupňů shledal stěžovatel porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ostravě, prostřednictvím předsedy senátu 1 To, který předně uvedl, že neobstojí námitka stěžovatele o pozdním doručení rozhodnutí okresního soudu, neboť lhůta trvání vazby se neodvíjí od doručení usnesení, ale od rozhodnutí soudu. K tomu došlo včas a v stanovené lhůtě. K otázce odůvodněnosti vazby dle ustanovení §67 odst. 1 lit. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), že by neprodloužením vazby mohlo dojít ke zmaření či ztížení účelu trestního řízení, odkazuje účastník na odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného, usnesení, kde se s těmito důvody vypořádal. Zároveň účastník konstatuje, že důvody, pro které bylo napadené usnesení doručeno stěžovateli pozdě, spočívají ve značném nápadu věcí ke krajskému soudu.
K věci si Ústavní soud vyžádal i vyjádření dozorujícího státního zástupce, který se své možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti vzdal.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spis Okresního soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. Nt 4533/2000, na základě kterého dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud dodatečně obdržel i stejnopis odůvodnění stížnosti stěžovatele proti prodloužení vazby, s datem 6. listopadu 2000. Z této písemnosti Ústavní soud zjistil, že se obsahově shoduje s tou částí ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí okresního soudu. Na druhé straně konstatoval, že toto odůvodnění není založeno ve spise Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Nt 4533/2000. Za těchto okolností má Ústavní soud pochybnosti, zda vůbec bylo odůvodnění stížnosti, předložené Ústavnímu soudu, doručeno soudu nalézacímu, kterému je adresováno. Nicméně tato okolnost nemá podstatnější vliv na posuzovanou ústavní stížnost, neboť na základě obsahu usnesení stížnostního soudu i ostatních předložených podkladů je Ústavní soud přesvědčen, že se obecné soudy obou stupňů zabývaly veškerými okolnostmi, které mohou mít vliv na prodloužení či zrušení vazby.
Co se týká okolností či důvodů, na základě kterých obecné soudy své závěry dovodily, nepřísluší Ústavnímu soudu jejich hodnocení, pokud takovým závěrem není dotčeno některé ze základních práv a svobod zaručených Ústavou ČR, Listinou či mezinárodní smlouvou o lidských právech závaznou pro orgány činné v trestním řízení na základě čl. 10 Ústavy ČR. Taková situace však v uvedené věci nenastala.
K otázce vazby se Ústavní soud opakovaně vyslovil, když konstatoval, že ji, jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost, jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněnému vedle toho navíc přísluší možnost kdykoliv požádat o propuštění na svobodu. Pokud tedy při dodržení veškerých procesních podmínek nedospěly obecné soudy k závěru, že by bylo účelné stěžovatele z vazby propustit a nebylo by tímto krokem zmařeno dosažení účelu trestního řízení, neznamená to, že by se soudy takovým rozhodnutím dopustily stěžovatelem tvrzeného porušení jeho práva na osobní svobodu. Za porušení uvedeného ustanovení Listiny není možno považovat pouze skutečnost, že názor soudu je odlišný od názoru stěžovatele. Sama Listina předvídá ve svém ustanovení čl. 8 odst. 5, že vazba možná je, a to při dodržení zákonných předpokladů na základě rozhodnutí soudu. V uvedené věci tomu tak bylo a Ústavní soud konstatuje,že jsou to právě obecné soudy, kdo je povolán zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, zejména s ohledem ke znalosti konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Ústavní soud konstatuje, že takovou výjimečnou situaci v předmětné věci nenalezl. Ústavní soud není, jak opakovaně judikoval, další přezkumnou instancí a odmítá akceptovat množící se přístup stěžovatelů, resp. jejich právních zástupců, kteří přes takto jasně vymezené ústavní postavení z Ústavního soudu de facto takovou instituci činí.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. 3. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu