ECLI:CZ:US:2001:4.US.82.01
sp. zn. IV. ÚS 82/01
Usnesení
IV. ÚS 82/01
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V.M., zastoupeného JUDr. M.H., proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 8. 11. 2000, čj. 7 Nt 703/2000 - 56, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2000, čj. 9 To 548/2000 - 69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 1. 1972, čj. 2 T 125/71 - 383, uznán vinným trestnými činy porušování povinnosti při nakládání s finančními a hmotnými prostředky podle §127 odst. 1, 2 a neoprávněného užívání věci z majetku v socialistickém vlastnictví podle §133 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. O odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 1972, čj. 5 To 157/72 - 443, tak, že napadený rozsudek potvrdil. Stěžovatel se opakovaně domáhal v uvedené věci nápravy formou podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a v řízení vedeném Ministerstvem spravedlnosti pod čj. 1 Tp 130/97 nebyl shledán důvod pro podání takové stížnosti.
Stěžovatel dále uvádí, že dne 28. 4. 2000 podal ve věci shora uvedeného rozsudku dle §278 trestního řádu návrh na povolení obnovy řízení. Tento návrh byl usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 7. 2000, čj. 7 Nt 703/2000 - 12, zamítnut s odůvodněním, že i když orgány činné v trestním řízení neměly k dispozici usnesení představenstva S. (dále jen "SBD") ze dne 21. 3. 1970 a zprávu SBD ze dne 7. 4. 1972, které stěžovatel předložil v řízení o návrhu na povolení obnovy, nemají tyto písemnosti k věci žádný vztah, a nemohly by tedy rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 1. 1972 zpochybnit, což platí i údajně o revizní zprávě ze dne 27. 8. 1970, která měla doporučovat technickou revizi stavby, jakož i o znaleckém posudku znalce J.F. z 15. 2. 1980, včetně doplňků zpracovaných navrhovatelem. O následné stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2000, čj. 9 To 380/2000 - 48, tak, že napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Následně rozhodl Okresní soud v Mělníku ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 8. 11. 2000 tak, že návrh na stěžovatele na obnovu řízení zamítl. V jeho odůvodnění znovu konstatoval, že zmíněné usnesení představenstva SBD i jeho zpráva, které, jak již bylo uvedeno, neměly orgány rozhodující v původním řízení k dispozici, nemají k uvedené trestní věci vztah, a nemohly tedy původní rozsudek ovlivnit. Dále soud uvedl, že veškeré další argumenty stěžovatele jsou v podstatě jen opakováním již dříve přednesených argumentů a že z těchto důvodů nebyly naplněny zákonné požadavky pro povolení obnovy řízení. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30.11. 2000 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že rozhodnutí soudu prvého stupně nelze vytýkat jeho závěr, že výše tzv. černého fondu, o níž by bylo možno v souvislosti s tímto posudkem uvažovat, a samozřejmě ani ona nižší částka, která dle samotného odsouzeného, jakož i částka, která podle revizní zprávy prošla jeho rukama při hospodaření s tímto fondem, by samy o sobě, ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, mohly sotva odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.
Stěžovatel vytýká oběma obecným soudům, že nedostatečným způsobem zvážily jeho argumenty uvedené v návrhu na obnovu řízení i ve stížnosti proti zamítavému rozhodnutí. Dle jeho názoru ani čas, který od jeho odsouzení uplynul, ani změněné právní poměry a v neposlední řadě ani jiné právní posuzování činnosti, za kterou byl odsouzen, by neměly znemožnit řádné právní posouzení jeho důvodů pro povolení obnovy.
Stěžovatel především vytýká obecným soudům to, že zpochybnily význam posudku znalce F., tj. že důležité závěry týkající se hospodaření družstva, které nebyly známy procesnímu soudu v době jeho rozhodování, tyto soudy neposoudily jako procesní důvod pro povolení obnovy podle §282 odst. 1 trestního řádu. Tento soudu dříve neznámý důkaz "o stanovení členských podílů svépomocné družstevní výstavby stavby č. 06351 v M.", vypracovaný znalcem J.F. dne 15. 2. 1980, je důležitým důkazem o nevině stěžovatele a jeho použití soudem v původním řízení by znamenalo zcela rozdílný názor soudu v případě posuzování žaloby, pokud jde o jeho osobu. Význam tohoto posudku týkajícího se předmětné stavby, na kterou mu byl s pomocí násilí zakázán vstup usnesením neusnášení se schopného představenstva ze dne 21. 3. 1970, je přímo ztělesněním předpokladů vyjádřených v §278 trestního řádu. Pouze jeho neznalost soudem zřejmě způsobila, že soud při posouzení návrhu na obnovu dospěl k negativnímu závěru.
Stěžovatel poukazuje na to, že v daném případě nejde jen o nižší částku stanoveného členského podílu, která formálně přesahuje tehdejší hranici tzv. "většího rozsahu", ale především o to, že tak jako představenstvo družstva nesprávně stanovilo uvedenou hodnotu, tak jakoukoli hodnotu stanovilo bez vědomí stěžovatele. Základním znakem hypotézy ustanovení §127 trestního zákona v tehdejším znění je totiž to, že pachatel jako odpovědný hospodářský pracovník poruší své povinnosti tím, že ve větším rozsahu neoprávněně vytváří nebo používá finanční fondy. Jde tedy o pojem porušení povinností. Stěžovatel byl jen pět měsíců členem představenstva (5. 11. 1967 - 28. 3. 1968) a dále byl jen řadovým členem družstva. Členský podíl byl družstvem vypočten v roce 1972 s důsledky, že tzv. zprávou SBD ze 7. 4. 1972 SBD požaduje na stěžovateli 98.000,- Kč. Tímto družstvo řešilo doporučení obsažené ve výše citovaném rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 1. 1972 tzv. nedovolenou svépomocí, stejně jako v usnesení představenstva SBD ze dne 21. 3. 1970. Požadavek úhrady 98.000,- Kč SBD považuje jako kompenzaci ve výši 1.300.000,- Kč v součtu položek 1-25, kterými obviňuje stěžovatele z toho, co se nestalo, či bylo spácháno odsouzenými funkcionáři a některými dalšími neodsouzenými. Zmíněný rozsudek posílil tyto osoby v pokračování nezákonné činnosti. Tyto skutečnosti jsou zřejmé až z uvedeného znaleckého posudku. Závěry okresního a krajského soudu považující znalecký posudek za irelevantní jsou tedy nesprávné. Posudek má význam jak procesní, z hlediska posouzení žádosti o povolení obnovy, tak i trestně hmotný, neboť vylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §127 trestního zákona v tehdejším znění.
Dále stěžovatel uvádí, že revizní orgán K., prováděl revizi stavby, která se týkala doby do 31. 7. 1970, když stěžovatel na stavbě od 21. 3. 1970 již nebyl. Tato revize měla zákaz zjišťovat, zda usnesením představenstva SBD byly vůči stěžovateli porušeny stanovy družstva. V důsledku toho jsou ve zmíněném rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 1. 1972 popsány činnosti z doby, kdy stěžovatel již nebyl na stavbě.
Následně se stěžovatel věnuje výše uvedenému posudku znalce, který, dle svých slov, nechal vypracovat v roce 1980. Znalec v tomto posudku dospívá k odlišným závěrům, než byly závěry učiněné tehdejším procesním soudem, který vycházel z nepodložených a účelových zpráv a svědectví. Tento posudek dokumentuje velmi dobré technicko-ekonomické výsledky po ukončení stavby. Jako příklad stěžovatel uvádí jeden ze závěrů vyplývajících z posudku, a to, že SBD se nevypořádalo s rozdílným plněním členských podílů jednotlivých členů stavby a pro výpočet členských podílů použilo fiktivní náklady v rozporu se směrnicemi Ústřední rady družstev. Stěžovateli tehdy nebyly přiznány členské podíly a nebyly mu vyplaceny. Tím se ocitl v postavení poškozeného. Tuto okolnost však obecné soudy odmítly vzít v úvahu. Objektivita zmíněného posudku spočívá také v tom, že byl vypracován ještě v době bývalého režimu a reflektuje tak tehdejší ekonomickou praxi. Tato objektivita je dále umocněna skutečností, že tento posudek odmítaly použít orgány činné v trestním řízení již v letech 1982 a 1989, neboť těmto orgánům šlo, dle názoru stěžovatele, o obranu tehdejší "socialistické zákonnosti". Stejným způsobem se však použití tohoto posudku vyhýbají orgány činné v trestním řízení i v současnosti.
Stěžovatel tvrdí, že výše uvedeným procesním postupem obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a z tohoto důvodu proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisu, sp. zn. 7 Nt 703/2000, Okresního soudu v Mělníku Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mělníku zamítl usnesením ze dne 10. 7. 2000, čj. 7 Nt 703/2000 - 12, stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, které Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 8. 2000, čj. 9 To 380/2000 - 48, vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v Mělníku ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 8. 11. 2000 stěžovatelův návrh na obnovu řízení opět zamítl. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 11. 2000 zamítl.
Ústavní soud považuje především za nutné zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nespadá do soustavy obecných soudů, a nemůže tedy fungovat jako další instance této soustavy. Nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy a může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy ČR. V případě čl. 36 odst. 1 Listiny by k porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu na jejich ochranu mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz. např. III. ÚS 84/94 nebo III. ÚS 166/95). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ústředním bodem stěžovatelovy argumentace je obecnými soudy zpochybněný význam výše uvedeného znaleckého posudku ze dne 15. 2. 1980 a vzhledem k tomu, že u ostatních stěžovatelových argumentů jde o opakování námitek vznesených již v předchozích řízeních o povolení obnovy, zabýval se Ústavní soud především tím, zda je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právním závěrem, že výše zmíněný znalecký posudek není důvodem k obnově řízení podle §278 trestního řádu. Dle jeho názoru tento extrémní nesoulad dán není.
V uvedeném znaleckém posudku jde o stanovení členského podílu, který podle tohoto posudku činil 70.635,- Kčs. Dále v něm znalec zaujal stanovisko k výpočtu členského podílu stanoveného bytovým družstvem v roce 1972, ve kterém uvádí, že družstvo stanovilo členský podíl z celkových pořizovacích nákladů nerealizované stavby, jež jsou podstatně menší, než náklady skutečně realizované a nestanovilo členský podíl pro výstavbu garáže a sklípku. Tyto skutečnosti podstatně ovlivnily členský podíl stanovený bytovým družstvem v roce 1972.
V původním trestním řízení bylo dokázáno, že se stěžovatel jako odpovědný hospodářský pracovník bytového družstva spolu s dalšími spoluodsouzenými podílel na vytváření a užívání nezákonného "černého fondu" v úmyslu zajistit tomuto družstvu neoprávněné výhody a že spolu s dalším spouodsouzeným neoprávněně předával ze skladu stavby ve S. různým osobám materiál. Tímto svým jednáním nepochybně naplnil skutkovou podstatu trestného činu "porušování povinnosti při nakládání s finančními a hmotnými prostředky" dle ustanovení §127 odst. 1, 2 trestního zákona, v příslušném znění. V době spáchání trestné činnosti se za neoprávněné vytváření či používání finančních fondů ve větším rozsahu ve smyslu §127 odst. 1 považovaly dispozice, jejichž hodnota vyjádřená v penězích převyšovala částku 5.000,- Kčs (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 1965, sp.zn. 3 Tz 27/65). Ze spisového materiálu dále vyplývá, že stěžovatel přiznává, že lze hovořit o černém fondu ve výši 109.000,- Kčs, což je jeho podíl na účasti spojené s tvorbou a užitím tohoto černého fondu (č.l. 53). Namítá však, že tento podíl je nižší, než předpokládal původní procesní soud, podle kterého tento fond dosáhl částky 258.843,- Kč. V případě, že by stěžovatelův podíl na tvorbě a užívání černého fondu byl skutečně s ohledem na závěry výše uvedeného znaleckého posudku nižší, než předpokládal původní procesní soud, nemohla by tato skutečnost ovlivnit jeho meritorní rozhodnutí o vině a trestu, neboť tento podíl by byl v každém případě vyšší, než 5.000,- Kčs. Ústavní soud se tedy v uvedeném shoduje s obecnými soudy a nevidí mezi jejich zjištěními a právními závěry žádný rozpor.
Okolnost, že stěžovatel byl jen pět měsíců členem představenstva a dále byl jen řadovým členem družstva nevylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §127 odst. 1 ve smyslu pojmu "porušení povinností", neboť nepochybně jednal protizákonně a měl postavení odpovědného hospodářského pracovníka, což podrobně odůvodnil ve svém usnesení ze dne 13. 6. 1972, čj. 5 To 157/72 - 443, Krajský soud v Praze jako soud odvolací (č.l. 444).
Stěžovatelova námitka, že SBD na základě doporučení v odůvodnění odsuzujícího rozsudku na něm požadovalo, dle jeho názoru nedovolenou svépomocí, 98.000,- Kč, není rozhodná pro posouzení žádosti o obnovu řízení v jeho věci, neboť ji rozhodně nelze považovat za okolnost, která by ve smyslu ustanovení §278 trestního řádu mohla odůvodnit jiné meritorní rozhodnutí v původním řízení. Další stěžovatelova námitka, že ve výše zmíněném rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 1. 1972 jsou popsány činnosti z doby, kdy stěžovatel již nebyl na stavbě, tedy dle jeho vlastních slov od 21. 3. 1970, se sice zakládá na pravdě, je tomu tak ovšem pouze ve vztahu k jiným spoluodsouzeným a nikoli k jeho osobě. Naopak, stěžovatel byl v tomto rozsudku zproštěn obvinění z trestného činu "porušování povinností v provozu socialistické organizace" dle §130 odst. 1 trestního zákona v tehdejším znění s odůvodněním, že v důsledku převzetí skladu bez inventury nebylo spolehlivě zjistitelné, ve kterém období k uvedené trestné činnosti došlo.
Co se týče údajného rozdílného plnění členských podílů jednotlivých členů stavby a údajné fiktivní rozpočtové základny pro jejich výpočet, je třeba odkázat na výše uvedené v tom smyslu, že tyto skutečnosti by stejně nemohly ovlivnit naplnění skutkové podstaty trestných činů, pro které byl stěžovatel odsouzen, a tudíž i jiné meritorní rozhodnutí v původním řízení. Stejné platí i o údajném nepřiznání a nevyplacení členských podílů.
Ústavní soud tedy neshledal žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů a konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 30. července 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu