ECLI:CZ:US:2001:4.US.93.01
sp. zn. IV. ÚS 93/01
Usnesení
IV. ÚS 93/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti E., právně zastoupené JUDr. D.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 38 Ca 168/2000-42 , za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a FŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 3. 3. 2000, čj. FŘ-855C/13/00, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí F.ú., ze dne 9. 2. 1999, čj. 20711/99/009511/5599, ve věci přiznání nároku na vrácení spotřební daně za zdaňovací období listopad 1998.
V ústavní stížnosti namítá, že obecný soud nepřihlédl k vadám řízení, kterých se správní orgány dopustily při vydání svých rozhodnutí, zejména k tomu, že finanční orgán nebyl orgánem místně příslušným pro rozhodnutí o podaném odvolání, že správce daně porušil povinnost postupovat v daňovém řízení v součinnosti s daňovým subjektem, když jím nebyl dostatečně objasněn důvod rozdílu mezi stanoveným základem daně a daní, jež byla přiznána a objasněno jeho tvrzení, že uzavřený smluvní vztah pouze zastírá stav skutečný. Soudu vytýká, že se ztotožnil s nesprávným posouzením podmínek pro nárok na vrácení daně dle §12c odst. 1 zákona č. 587/1992, a převzal závěr, dle kterého byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., neboť stěžovatel dodával nikoliv teplo, ale pouze topný olej, a tedy nemá nárok na vrácení spotřební daně. Soud označil důkazy, kterými argumentovaly finanční orgány, za nestěžejní a příkladmé a sám považoval za rozhodující obsah smluv uzavřených mezi stěžovatelem a odběrateli, jimiž však finanční orgány neargumentovaly. Soud přitom nesmí přehodnocovat nebo měnit důkazní situaci, která byla zjištěna ve správním řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že podmínky pro přiznání nároku na navrácení spotřební daně splnil, a proto navrhl zrušení jím napadeného rozhodnutí obecného soudu.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a poukázal na to, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu včetně žalobou napadeného rozhodnutí a důkazní prostředky nově nehodnotil. I finanční ředitelství přitom při hodnocení důkazů vycházelo zejména z obsahu předložených smluv a ostatní skutečnosti byly použity na podporu závěru odvolacího orgánu, že věc byla prvostupňovým orgánem hodnocena v souladu s právními předpisy.
Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznilo, že posouzení obsahu předmětných smluv a jejich porovnání se zjištěným skutečným stavem bylo zásadním hlediskem při rozhodování obou finančních orgánů. Šetření daňových orgánů jednoznačně prokázalo, že odběratelům, kterým měl stěžovatel dodávat teplo, dodával pouze topný olej a ti ve svých topných zařízeních, simulovaně pronajatých právě na základě uvedených smluv, teprve sami teplo vyráběli. Stěžovatel tak obcházel zákon č. 588/1992 Sb., který při dodávkách tepla stanovuje uplatnění snížené sazby z daně, ale při dodávkách topného oleje stanovuje uplatnění sazby základní. Také námitka, týkající se údajné nepříslušnosti FŘ, není vzhledem k právní úpravě dané v ustanovení §48 odst. 3, §49 odst. 4 a §50 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. opodstatněná. Dále uvedlo, že z odpovědi správce daně, poskytnuté na žádost stěžovatele a učiněnou podle §32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., důvod rozdílu mezi daní uvedenou v daňovém přiznání a daní vyměřenou, jasně vyplývá. Uvedená problematika také byla předmětem jednání u správce daně, jehož se zástupci stěžovatele zúčastnili, a stěžovatel mohl nahlédnout v souladu s §23 zákona č. 337/1992 Sb. do daňového spisu. Navíc z podaného odvolání vyplývá, že tento důvod byl stěžovateli znám.
Ústavní soud poté co přezkoumal ústavní stížnost spolu s vyjádřeními vedlejších účastníků a seznámil se s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn.. 38 Ca 168/2000, dospěl k závěru, že je neopodstatněná.
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře konstatoval, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.83 Ústavy ČR) a jako orgánu, který není součástí soustavy obecných soudů a není jim soudem nadřízeným, mu nepřísluší do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.
Ústavní soud rovněž předesílá, že o skutkově totožných věcech, lišících se pouze zdaňovacím obdobím, za které bylo požadováno vrácení spotřební daně a týkajících se téhož stěžovatele, již rozhodoval (pod. sp. zn. II.ÚS 93/01 a sp. zn. III. 93/01), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
Ze spisového materiálu, který Ústavní soud přezkoumal, vyplývá, že městský soud v přezkumném řízení plně postupoval v intencích výše uvedené zásady, podrobně a důkladně se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele (včetně námitky o nedostatku součinnosti), vycházel z důkazních prostředků založených ve správním spise, tedy z důkazů, z nichž vycházel i správní orgán, a nelze proto přisvědčit stěžovateli, že by došlo ke změně důkazní situace. Oba účastníci řízení měli možnost zúčastnit se jednání a k věci se vyjádřit. Soud po přezkoumání rozhodnutí dospěl ke shodným závěrům ohledně skutkového stavu jako správní orgán, když nezjistil, že by správní orgán vycházel z nedostatečně či nesprávně zjištěného skutkového stavu a že by závěry správního orgánu neměly oporu v provedených důkazech.
Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika se závěry finančních orgánů a městského soudu a s hodnocením důkazů provedeným ve správním a soudním řízení, kdy však stěžovatel převážně opakuje argumentaci, se kterou se již obecný soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění svého rozsudku v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. podrobně uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Stěžovatel se tak v podstatě domáhá dalšího přezkoumání rozhodnutí soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, což mu však, jak bylo rozvedeno, nepřísluší. Ohledně námitek místní nepříslušnosti FŘ pak odkazuje Ústavní soud na svá předchozí citovaná rozhodnutí.
Zvýše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zaručujících právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. K namítanému porušení čl. 95 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud konstatuje, že uvedené ustanovení, stejně jako čl. 90 Ústavy ČR, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů. Uvedené obdobně platí i pro ustanovení čl. 1 Ústavy ČR, které obsahuje základních charakteristiku České republiky a je výchozím interpretačním pravidlem pro další ustanovení Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu, že jak bylo tedy zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu