ECLI:CZ:US:2001:4.US.95.01
sp. zn. IV. ÚS 95/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.R., zastoupeného JUDr. I.Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, č.j. 29 Cdo 260/99-233 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1998, č.j. 16 Co 813/94-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, č.j. 29 Cdo 260/99-233, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1998, č.j. 16 Co 813/94-208. Posledně uvedeným rozsudkem, jehož zrušení se stěžovatel také domáhá, byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že návrh stěžovatele, aby na základě smlouvy o smlouvě budoucí byl nahrazen projev vůle odpůrkyně M.V. k uzavření kupní smlouvy ohledně specifikovaných nemovitostí v k.ú. K., byl zamítnut. Krajský soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že smlouvu o smlouvě budoucí, jak byla stranami uzavřena dne 29. 5. 1992, je třeba považovat za absolutně neplatnou pro nedostatek podstatných náležitostí.
Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Oba rozsudky jsou dle jeho názoru zásahem do smluvní svobody a nerespektují princip "pacta sunt servanda", když smlouvu o budoucí smlouvě ze dne 29. 5. 1992 označily za neplatnou, a to za situace, kdy obě smluvní strany věděly přesně, k čemu se zavazují. Dále namítl, že ani jeden z napadených rozsudků se dostatečně nevypořádal s faktem, že vedle smlouvy o smlouvě budoucí z 29. 5. 1992 existovala další smlouva o smlouvě budoucí ze 4. 2. 1993, jež vznikla na základě korespondence v roce 1993 mezi ním a M.V. Skutečnost, že taková smlouva existuje, sice nebyla výslovně tvrzena v návrhu na zahájení řízení, nicméně z jím předložených písemných důkazů vyplývá a oba soudy k ní měly přihlížet při hodnocení důkazů. Krajský soud porušil ust. §132 o.s.ř., když uvedenou skutečnost zcela pominul. Na existenci druhé smlouvy o smlouvě budoucí z roku 1993 stěžovatel výslovně poukázal v dovolání, nicméně dle jeho přesvědčení byla dovolacím soudem nesprávně zhodnocena jako nepřípustné uplatnění nových skutečností. Dále stěžovatel namítl nepřípustnou retroaktivní aplikaci zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, účinného od 1. 1. 1993, na smlouvu o budoucí kupní smlouvě ze dne 29. 5. 1992, a poukázal na nepřesnou citaci ust. §5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona Nejvyšším soudem ČR, jež vychází z právního stavu účinného až od 1. 9. 2000. Stěžovatel je přesvědčen, že extenzivním výkladem ust. §50a obč. zák., zejména pokud jde o podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy (parcelní číslo a katastrální území), oba soudy vybočily z mezí ústavnosti, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 188/94.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ní opakuje to, co již namítal v předchozích řízeních před odvolacím soudem a v dovolání. Odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že netrvá na ústním jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 5 C 516/93, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k právnímu názoru, že smlouva o smlouvě budoucí neobsahuje náležitosti kupní smlouvy, která má být v budoucnu uzavřena, stanovené v §588 obč. zák. a tudíž je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 a §39 obč.zák. Dovolací soud se s názorem odvolacího soudu ztotožnil. Oba soudy své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, a dospěly k nim v řádném procesu, vůči němuž stěžovatel žádné konkrétní námitky nezákonnosti či neústavnosti, s výjimkou údajného nesprávného hodnocení důkazů, neuvedl. Stěžovatel nemůže efektivně namítat "opomenutí" obecných soudů zhodnotit jeho korespondenci s M.V. v roce 1993 jako druhou smlouvu o smlouvě budoucí, za situace, kdy k takovému právnímu závěru sám stěžovatel dospěl až v dovolání. Stejně tak Ústavní soud případnou nepřesnou citaci ust. §5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona Nejvyšším soudem ČR v odůvodnění rozsudku nepovažuje za tak závažnou skutečnost, jejíž důsledky by se mohly projevit v rovině ústavní. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 36 Listiny jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu