infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-468-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.01.2001, sp. zn. Pl. ÚS 14/2000 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 4/21 SbNU 17 [ 43/2001 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.14.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Návrh na zrušení §9 a 10 zákona o odpadech

Právní věta Správou daní a poplatků ve smyslu §1 odst. 2 citovaného zákona se rozumí právo orgánu, jemuž přísluší správa daně nebo poplatku (v tomto případě obce), činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybírat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle citovaného zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. Současně tento zákon definuje i povinnosti poplatníků, týkající se plnění jejich poplatkové povinnosti, splatnost a vymahatelnost poplatku. Zákon o správě daní a poplatků určuje rovněž sankce za nesplnění poplatkové povinnosti a připouští možnost využití institutu prominutí při nesplnění poplatkové povinnosti. Na stanovený poplatek (jeho atributy) tak především lze vztáhnout ustanovení obsažená zejména v části šesté zákona o správě daní a poplatků, rozhodnutí v této oblasti učiněná podléhají také soudnímu přezkumu podle §244 a násl. občanského soudního řádu. Lze proto podle názoru Ústavního soudu konstatovat, že se subsidiární aplikací zákona o správě daní a poplatků jsou zákonem upraveny i v teorii zmiňované další atributy poplatku tak, aby bylo možno uzavřít, že poplatek za komunální odpad je stanoven na základě zákona, čímž je naplněn i požadavek čl. 11 odst. 5 Listiny.
ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.14.2000
sp. zn. Pl. ÚS 14/2000 Nález Plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 10. ledna 2001 ve věci návrhu skupiny 17 senátorů Parlamentu ČR, zastoupených JUDr. J. H., na zrušení článku I. bodu 4 zákona č. 37/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: I. Dne 5. 4. 2000 podala skupina 17 senátorů Parlamentu ČR podle §64 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení čl. I bodu 4 zákona č. 37/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"). Napadená část zákona je podle názoru navrhovatelů v rozporu s. čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 2 a 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Především je nutno uvést, že podaný návrh chápe Ústavní soud (podle své ustálené judikatury) jako návrh na zrušení příslušné části zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, a to ve znění pozdějších předpisů (novel), tedy i v ustanoveních, která nově zákon o odpadech obsahuje a jehož shora označené části změněné novelou jsou napadány. V tomto směru pouze stručně okazuje na svá srovnatelná rozhodnutí učiněná v minulosti, jejichž jádrem je konstatování, že novela zákona nemá vlastní normativní existenci. Návrh skupiny senátorů na zrušení uvedené části zákona je odůvodněn takto: Zákon o odpadech je konstruován na zásadě, že za systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálních odpadů plně odpovídá obec. Přijatá novela předmětného zákona podle názoru navrhovatelů odpovědnost obce změkčuje a rozmělňuje tím, že zmocňuje obec k zavedení poplatků za nakládání s komunálním odpadem, který by obce mohly vybírat paušálně bez ohledu na to, zda se poplatník začlení do systému nakládání s komunálním odpadem, který obec určila, anebo zajistí likvidaci komunálního odpadu mimo tento systém. Navrhovatelé dále namítají, že zmocnění obce k zavedení a vybírání poplatku za nakládání s komunálním odpadem lze považovat za zákonné zmocnění, kterým se zavádí nový poplatek. Pokud by se s tímto novým poplatkem mělo nakládat stejně jako s ostatními povinnými poplatky, bylo jej nutno zařadit do již exitujícího systému daní a poplatků. Dané zmocnění v novele i celá konstrukce poplatku je však, podle názoru navrhovatelů, z tohoto pohledu vadná, protože poplatek za nakládání s komunálním odpadem neobsahuje všechny atributy této povinné dávky. V souladu s platnou soustavou daní a poplatků musí každý nově zaváděný poplatek obsahovat určení základu poplatku, jeho výši, poplatníky, způsob vybírání poplatků, rozpočtové určení příjmů z poplatku a sankce za neplnění poplatkové povinnosti. Úprava obsažená v napadené části zákona neobsahuje všechny atributy poplatku a u těch, které obsahuje, lze mít pochybnosti o jejich správnosti nebo přesnosti. Právě v tomto nedostatku spatřují navrhovatelé rozpor s čl. 4 odst. 1, 2 a 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny . Dále navrhovatelé namítají, že napadená část zákona nerozlišuje to, zda fyzická osoba, definovaná jako poplatník ("fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad"), je zapojena do systému, který obec stanovila pro likvidaci komunálního odpadu, anebo stojí mimo tento systém. Na rozdíl od původní úpravy napadená část zákona nedává fyzickým osobám, které produkují komunální odpad, legální možnost zbavit se poplatkové povinnosti tím, že prokáží, že odpad využily samy anebo ho samy zneškodnily. Namítají také, že výše poplatku není odvozována od skutečného objemu komunálního odpadu, ale má být určena v závislosti na nesprávných a nepřesných kritériích, tj. na počtu a objemu nádob nebo na počtu uživatelů bytu. Taková úprava bude podle navrhovatelů působit demotivačně a ve svém důsledku může být vnímána jako porušení čl. 7 Ústavy. Napadená úprava rovněž podle názoru navrhovatelů do značné míry snižuje odpovědnost obcí za úspornost a racionalizaci nakládání s komunálním odpadem. Zavedením těchto poplatků by docházelo k paušalizaci bez ohledu na to, zda poplatníci využívají systém nakládání s komunálním odpadem, určený obcí, či nikoliv. Navrhovatelé proto žádají, aby Ústavní soud napadenou část zákona zrušil pro rozpor s čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 2 a 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny. II. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal ve smyslu §69 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ve svém vyjádření uvedla, že zákon č. 37/2000 Sb., kterým se novelizuje zákon o odpadech, byl v tomto orgánu projednán jako sněmovní tisk č. 229. Návrh byl předložen skupinou poslanců v květnu 1999 a podle důvodové zprávy bylo jeho cílem reagovat na stávající situaci na základě roční zkušenosti s působením zákona o odpadech na úseku nakládání s komunálním odpadem. V praxi se ukázaly některé potíže a jako nejproblematičtější se jevila právě část zákona, upravující úhradu za svoz, třídění a zneškodnění komunálního odpadu jako smluvní, věcně regulovanou cenu, placenou fyzickými osobami obci. Zejména ve velkých městech a obcích přibylo subjektů, kteří bez uzavřené smlouvy využívaly obcí stanovený systém svozu a sběru. Novela podle důvodové zprávy zavádí možnost stanovit obecně závaznou vyhláškou v samostatné působnosti místní systém sběru, svozu, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu včetně systému nakládání se stavebním odpadem a stanovit i vybírat poplatek za komunální odpad. Tato možnost je pak v §10 odst. 5 cit. zákona opatřena vymezením maximální výše poplatku s tím, že je postupováno obdobně jako u některých jiných místních poplatků, kde obce rovněž mohou stanovit jejich výši podle místních poměrů a vždy v mezích stanovených zákonem. K samotnému návrhu na zrušení části zákona pak Poslanecká sněmovna uvedla, že návrh podle jejího názoru neobsahuje jednoznačné právní argumenty pro posouzení věci z ústavně právních hledisek, spíše jsou v něm uvedeny argumenty věcné či jsou uvedena odlišná právní stanoviska k legitimitě řešení problému nakládání s komunálním odpadem. Navrhovatelé se, podle názoru Poslanecké sněmovny, ne zcela jednoznačně vyjádřili, v čem spatřují rozpor s Listinou nebo Ústavou ČR, argumentace je vedena v rovině spíše věcně technické než právní. Závěrem pak Poslanecká sněmovna vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor jednal při projednávání zákona ve shodě s platnou ústavní procedurou a v přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s Ústavou, ústavním pořádkem nebo právním řádem ČR. Ponechal však na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost předmětného ustanovení zákona a vydal příslušné rozhodnutí. Na výzvu Ústavního soudu podal své vyjádření k návrhu i Senát Parlamentu ČR. V něm uvedl, že pochybnosti o ústavnosti novelou zaváděného poplatku byly vzneseny i při jednání Senátu. Při projednávání zákona bylo konstatováno, že zařazení nového poplatku za komunální odpad do zákona o odpadech plně nezapadá do stávajícího systému právní úpravy poplatků. Podle §14 odst. 1 písm. h) zákona o obcích patří do samostatné působnosti obce i stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb obecně závaznými vyhláškami. Tyto obecně závazné vyhlášky musí být ve smyslu §16 odst. 2 zákona o obcích v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení. Zvláštním zákonem, který upravuje druhy a výši poplatků, které může obec v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou upravit, je zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o místních poplatcích"). Úprava poplatků v samostatné působnosti obce bez ohledu na konkrétní název poplatku naplňuje vždy znaky tzv. místního poplatku. Nezařazení navrhovaného poplatku za komunální odpad do zákona o místních poplatcích není navíc ničím specifickým odůvodněno. Dále Senát ve svém vyjádření uvedl, že Listina ve svém čl. 4 odst. 1 stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích, přičemž čl. 11 odst. 5 Listiny navíc tuto zásadu zpřesňuje tak, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona. Z uvedeného pak Senát ve svém vyjádření dovodil, že meze konkrétního druhu poplatku, tj. maximální výše poplatku, musí být dány zákonem. Obec pak následně při stanovení druhu poplatku a sazeb může svou obecně závaznou vyhláškou rozhodnout, který z druhů poplatků stanovených v zákoně se bude na jejím území vybírat, přičemž sazbu může stanovit pouze do maximální výše dané zákonem. Z tohoto důvodu lze zejména ustanovení §10 odst. 5 novely zákona o odpadech pokládat za nedostatečné, neboť zde není stanovena konkrétní nepřekročitelná hranice výše sazby zaváděného poplatku, ale pouze hranice předpokládaná, která je vázána na očekávané oprávněné náklady obce vyplývající z režimu nakládání s komunálním odpadem. Konkrétní maximální výše tedy bude záviset v jednotlivých případech mimo jiné na nákladech, které bude účtovat subjekt, který bude provádět sběr, svoz, tříděním, případně zneškodňování odpadu. Uvedená konstrukce poplatku dále neobsahuje ani další nezbytné atributy poplatku jako je splatnost, případně důvody pro snížení nebo prominutí poplatku z důvodu zmírnění nebo odstranění tvrdosti a podmínky pro osvobození od placení poplatku. Senát projednával předmětný návrh novely zákona o odpadech na své 12. Schůzi druhého funkčního období dne 10. prosince 1999. Po obsáhlé diskusi návrh tohoto zákona zamítl, protože při jeho projednávání shledal ústavní nedostatky, pro které nemohl s návrhem tohoto zákona vyslovit souhlas. Bez výzvy Ústavního soudu bylo předloženo i stanovisko zástupců obcí, kteří se sešli dne 4. 5. 2000 na pracovním setkání, k podanému návrhu. Z jejich stanoviska vyplynulo, že nesouhlasí s návrhem na zrušení označené části zákona o odpadech. V písemném materiálu jsou pak uvedeny konkrétní připomínky k jednotlivým bodům návrhu. Nesouhlasí s tím, že v novele zákona o odpadech není omezena výše poplatku a základ pro jeho výpočet není jednoznačně stanoven. Podle jejich názoru je ust. §10 odst. 5 novely zákona o odpadech dostatečně konkrétní při stanovení maximální výše poplatku. Každá obec musí poplatek schválit formou obecně závazné vyhlášky a bylo by neodpovědné předpokládat, že by obecní zastupitelstvo zatížilo obyvatele vyšším poplatkem, neodpovídajícím skutečným nákladům. Ve skutečnosti budou obce i nadále nakládání s komunálním odpadem dotovat ze svých rozpočtů. Plně jim vyhovuje způsob určení výše poplatku, stanovený v novele zákona o odpadech, protože v každé obci může být obyvatelům poskytován jiný rozsah služeb, dále se v různé výši poplatku zákonitě promítne např. vzdálenost skládky odpadů od obce, cena za uložení odpadů na skládce atd. Zástupci obcí uvedli rovněž námitky proti tvrzení v návrhu o tom, že se zavádí paušální poplatek bez ohledu na to, zda a v jaké míře poplatníci využívají systém komunálního odpadu určený obcí. K tomuto bodu návrhu zástupci obcí uvedli, že úprava obsažená v zákoně připouští možnost stanovení poplatku vedle kapitační formy např. na objem sběrné nádoby, podle počtu sběrných nádob apod. Zkušenosti obcí, které zavedly kapitační poplatek na hlavu, jsou takové, že po jeho zavedení vzrostla čistota obce. Dále zástupci obcí uvedli, že v novele zákona o odpadech je stanoveno, že správu poplatku vykonává obec a namítli, že ustanovení obecného zákona nemůže řešit způsob vybírání a splatnost poplatku, tyto otázky mohou být řešeny pouze obecně závaznou vyhláškou obce. Zásadní námitku vyjádřili zástupci obcí proti tvrzení, že novela zákona o odpadech nepřipouští, aby si fyzická osoba zvolila možnost nakládat s odpady v souladu s předpisy jinak, než je stanoveno v obecně závazné vyhlášce obce a tím omezuje jedno ze základních práv občana - právo volby při využívání služeb a nakládání se svým vlastnictvím. Ve vyjádření naopak uvedli, že předchozí úprava vedla k tomu, že se občané vyhýbali využívání obcí stanovené systému sběru odpadů s tvrzeními, která velmi zpochybňovala opodstatněnost takového jejich postupu. Zástupci obcí uvedli ještě další připomínky, které se však již nevztahují ke konkrétním bodům návrhu, ale obecně jsou obhajobou přijaté novely zákona o odpadech. Upozornili také na to, že je nezbytné, aby Ústavní soud zvážil možné důsledky právní diskontinuity, kdy řada obcí již v souladu s novelou zákona o odpadech provedla často nevratné změny v systému úhrad, zrušila předcházející smluvní vztahy s fyzickými osobami či vlastníky (správci) nemovitostí. III. S návrhem zákona vyslovila dne 9. listopadu 1999 potřebnou většinou souhlas Poslanecká sněmovna, Senát dne 10. prosince 1999 návrh zákona zamítl. Poslanecká sněmovna poté podle čl. 47 odst. 1 Ústavy ČR dne 18. ledna 2000 návrh zákona ve stejném znění znovu přijala. Prezident republiky dne 3. února 2000 využil své pravomoci podle čl. 50 Ústavy ČR a vrátil zákon Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna svým usnesením ze dne 22. února 2000 setrvala na zákonu s tím, že toto usnesení bylo zveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 38/2000 Sb. a zákon byl vyhlášen pod č. 37/2000 Sb. IV. Původní úprava nakládání s komunálním odpadem a úhrady za svoz, třídění a zneškodňování komunálního odpadu byla obsažena v §9 a 10 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění zákona č. 167/1998 Sb. Podle této úpravy systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu mohla obec ve své samostatné působnosti upravovat obecně závaznou vyhláškou, úprava mohla zahrnovat i systém nakládání se stavebním odpadem. Fyzické osoby ode dne stanoveného vyhláškou byly povinny komunální odpad odděleně shromažďovat, třídit a předávat ke zpracování podle stanoveného systému, pokud neprokázaly, že tento odpad využily samy nebo samy zneškodnily v souladu s cit. zákonem. Způsob prokazování této skutečnosti upravovala obec opět obecně závaznou vyhláškou. K podnikání v oblasti nakládání s komunálním odpadem na území obce bylo třeba vždy souhlasu příslušné obce, která rovněž stanovila podmínky, za kterých mohl být tento souhlas dán. O udělování souhlasu se rozhodovalo ve správním řízení. Úhrada za svoz, třídění a zneškodnění komunálního odpadu byla poskytována jako cena za tyto činnosti ve výši odpovídající zvláštním předpisům (zákon č. 526/1990 Sb., o cenách ve znění pozdějších předpisů). Původci komunálního odpadu, kteří na základě písemné dohody využívali systém sběru a třídění komunálního odpadu platili cenu sjednanou v dohodě s obcí. Úhrada za svoz, třídění a zneškodnění komunálního odpadu byla příjmem obce a z tohoto příjmu obec hradila náklady spojené s tříděným sběrem, svozem, tříděním, využitím a zneškodněním komunálního odpadu. Zákonem č. 37/2000 Sb., byl novelizován zákon o odpadech i v návrhem napadených ustanoveních §9 a §10. Uvedenou novelou zákona o odpadech byla výše uvedená právní úprava změněna. Nakládat s komunálním odpadem na území obce tak může buď obec nebo oprávněná osoba na základě písemného souhlasu obce. Zůstala zachována pravomoc obce v její samostatné působnosti upravit obecně závaznou vyhláškou místní systém sběru, svozu, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu, včetně nakládání s odpadem stavebním. Současně však nově obec touto vyhláškou má stanovit výši poplatku za sběr, využívání a zneškodňování odpadů včetně způsobu jeho výběru. V této úpravě je obsažena změna dosavadního přístupu k úhradě za likvidaci komunálního odpadu, kdy z původní ceny za poskytovanou službu nová právní úprava přešla na formu poplatku. Nová právní úprava také zakotvila povinnost fyzických osob odkládat odpad na místech k tomu určených a ode dne, stanoveného obecně závaznou vyhláškou, komunální odpad odděleně shromažďovat, třídit a předávat k využití nebo zneškodnění podle systému stanoveného obcí. V novelizovaném ustanovení §10 cit. zákona je blíže definován poplatek za komunální odpad. Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit a vybírat poplatek za komunální odpad, vznikající na jejím území, kdy poplatníkem je každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad. Novela zavádí pojem plátce poplatku, kterým je vlastník nebo správce budovy či nemovitosti, kde vzniká komunální odpad, a který poplatek za komunální odpad rozúčtuje na jednotlivé poplatníky, přičemž na toto rozúčtování se přiměřeně použijí předpisy o usměrňování cen služeb spojených s nájmem bytu. Poplatník a plátce poplatku může za určitých podmínek splývat. Dále nová právní úprava stanoví, že správu poplatku vykonává obec. Nebude-li poplatek zaplacen včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním výměrem. V §10 odst. 5 cit. zákona je stanovena maximální výše poplatku, která se stanoví podle předpokládaných oprávněných nákladů obce vyplývajících z režimu nakládání s komunálním odpadem a rozvržených na jednotlivé poplatníky podle počtu a objemu nádob určených k odkládání odpadů připadajících na jednotlivé nemovitosti nebo podle počtu uživatelů bytů a s ohledem na úroveň třídění tohoto odpadu. V poplatku mohou být dále promítnuty i náklady spojené s pronájmem nádob určených k odkládání odpadu. Poplatek za komunální odpad je příjmem obce. V. Navrhovatelé především jako hlavní důvod pro návrh na zrušení vymezené části zákona uvádějí skutečnost, že novela změkčuje a rozmělňuje odpovědnost obce na systém sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálních odpadů tím, že zmocňuje obec k zavedení poplatku za nakládání s komunálním odpadem, který by obce mohly vybírat paušálně bez ohledu na to, zda se poplatník začlení do daného systému anebo zajistí likvidaci odpadu mimo tento systém. Ústavní soud vzhledem k této námitce má za to, že změna konstrukce úhrady za komunální odpad a to i do podoby poplatku přísluší státu, je legitimní, stejně jako vymezení okruhu poplatníků příslušného poplatku. Stanovení širokého okruhu poplatníků poplatku za komunální odpad je podle názoru Ústavního soudu odůvodněno především veřejným zájmem na ochraně životního prostředí před znečištěním odpady tak, že všem fyzickým osobám, při jejichž činnosti vzniká komunální odpad, stanoví povinnost zařadit se do obcí garantovaného způsobu likvidace komunálního odpadu. O tom, že životní prostředí (jeho ochrana a péče o něj) se stává nezbytně prioritou každé společnosti, snad není potřebné vést obsáhlejší argumentaci. Obcí garantovaný a provozovaný systém sběru, likvidace atd. komunálního odpadu předpokládá takové postupy, které jsou šetrné k životnímu prostředí a narušují ho v co nejmenším rozsahu. Samozřejmě i předchozí právní úprava apelovala na šetrný a životní prostředí neohrožující způsob likvidace komunálního odpadu, avšak pokud byla tato činnost realizovaná jako placená služba, bylo možno vyloučit z organizovaného sběru osoby, které "zajišťovaly" likvidaci odpadu jinak. Ústavní soud se na rozdíl od podaného návrh domnívá, že novelizovaná úprava naopak odpovědnost obce za komunální odpad zpřísňuje v tomto směru, že obec je povinna zajistit sběr a likvidaci veškerého komunálního odpadu na svém území a nepřesouvá odpovědnost na další subjekty. Zajisté by bylo možné (a zřejmě velmi obsáhle) diskutovat o přístupech k životnímu prostředí, ať bychom je označili za liberální či konzervativní, a to i v oblasti nakládání s odpady, v zásadě je však nutné konstatovat, že legitimní a věcně správný je každý přístup šetřící přírodu. Přístup zvolený napadenou novelou tento znak nepochybně nese. Druhou skupinu námitek navrhovatelů tvoří výhrady týkající se způsobu a rozsahu vymezení poplatku za komunální odpad v novelizované právní úpravě, kdy navrhovatelé namítají, že zákonná úprava neobsahuje úpravu všech atributů poplatku tak, aby bylo možno konstatovat ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, že poplatek je stanoven na základě zákona. Vyjdeme-li ze slova "ukládat" v Listině, je možné učinit závěr, že ústavní zákon uvádí pojmy daň a poplatek jako pojmy objektivně rovnocenné ve smyslu povinnosti veřejnoprávní povahy. Novela zákona o odpadech zavedla novou úpravu úhrady za nakládání s komunálním odpadem, a to ve formě poplatku za komunální odpad (dále jen "poplatek"), který stanovuje obec v rámci své samostatné působnosti a který je obcí spravován a je jejím příjmem. Podle výše uvedené specifikace lze dovodit, že je takto: zákonem o odpadech v novelizovaném znění stanoven nový druh tzv. místního poplatku. Místní poplatky jsou v našem právním řádu upraveny zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. V §1 tohoto zákona je obsažen taxativní výčet poplatků, které mohou obce vybírat, dále pak jsou blíže specifikovány jednotlivé druhy poplatků, jejich předmět, osoby povinné platit příslušný poplatek , maximální sazba každého poplatku. Uvedený zákon upravuje i další obecné otázky, tj. sankce za nezaplacení poplatků včas nebo ve správné výši, lhůty, v nichž lze nezaplacené poplatky vyměřit, obsahuje pravomoc obce stanovit zavedení poplatků obecně závaznou vyhláškou, v níž budou upraveny podrobnosti vybírání poplatků, stanovena konkrétní sazba poplatků, ohlašovací povinnost ke vzniku poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků. Obecně je rovněž upraveno oprávnění obce snížit nebo prominout poplatky, je-li to třeba ke zmírnění nebo odstranění tvrdosti k konkrétních případech. Pro řízení ve věcech poplatků je uvedeným zákonem stanovena subsidiární působnost zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Pro posouzení věci je zapotřebí ještě připomenout ustanovení §14 odst. 1 písm. h) zákona o obcích, ve znění pozdějších předpisů, v němž je stanoveno, že do samostatné působnosti obce patří stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb podle zvláštního zákona s odkazem na zákon o místních poplatcích. Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že novelou zákona o odpadech byl zaveden nový druh poplatku, který svou podstatou připomíná tzv. místní poplatek, ale vzhledem k taxativnímu výčtu druhů místních poplatků nemůže být pod zákon o místních poplatcích zahrnut. Novela zákona o odpadech sama tuto otázku neupravila, tj. přímo zákon o místních poplatcích nenovelizovala. Otázka zní, zda lze novelu zákona o odpadech v části týkající se poplatku za komunální odpad považovat za nepřímou novelu zákona o místních poplatcích. Podle názoru Ústavního soudu se však nejedná ani o nepřímou novelu zákona o místních poplatcích, protože kromě určení, že správcem poplatku je obec a možnosti obce upravovat poplatek za komunální odpad obecně závaznou vyhláškou, není v novele zákona o odpadech obsažena bližší vazba na zákon o místních poplatcích. Ze stejného důvodu nelze dovodit ani subsidiární působnost zákona o místních poplatcích, i když Ústavní soud v této chvíli konstatuje, že řešená tematika se rozumně nabízela k přehlednějšímu a organičtějšímu zařazení do zákona o místních poplatcích. Zákon o odpadech v posuzovaných ustanoveních (§9 a 10) vymezuje především oprávnění obce upravit tento poplatek obecně závaznou vyhláškou, v níž je možno vymezit výši poplatku včetně způsobu jeho výběru, stanoví obec jako správce poplatku, vymezuje rozpočtové určení příjmu z poplatku, definuje poplatníka, předmět a základ poplatku a určuje i pravidla pro vymezení sazby poplatku. Ústava ČR v čl. 2 odst. 4 stanoví, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Obdobné ustanovení je pak obsaženo v čl. 2 odst. 3 Listiny s upřesněním v ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, kde je stanoveno, že povinnost mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Ve vztahu k daním a poplatkům je pak na místě připomenout i ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Daňové a poplatkové povinnosti a podmínky jejich vzniku tak, aby odpovídaly výše uvedenému základnímu právu, zakotvenému v Listině, musí mít svůj základ v zákoně. Zákonná úprava, jak lze dovodit z teoretických rozborů, musí určovat náležitosti poplatkového vztahu, tzv. prvky poplatku, kterými jsou subjekt poplatku, objekt poplatku, základ poplatku, sazba poplatku, úlevy a osvobození od poplatku, splatnost poplatku a sankce za nesplnění poplatkové povinnosti. Předmět daně jako subjektivního závazku určité osoby vůči státu je právní normou určené jednání, konání nebo chování osob. Právní důvod (titul) daně je dán zvláštním zákonem a na základě něho se také závazek určité osoby vůči státu zakládá. Daňová (poplatková) povinnost vzniká naplněním určitých zákonem vymezených právních skutečností, podmínek, které na straně státu (obce) zakládají právní nárok na daň (poplatek) a na straně osoby daňový (poplatkový) závazek. Daň má vynutitelný charakter (na základě zákona se vybírá), zákon přesně vymezuje skutečnosti zakládající daňovou povinnost, výši a lhůtu splatnosti. Na rozdíl od poplatku se však u daně jedná o peněžitá plnění, která nejsou vybírána jako vyrovnání za individuální výhodu. Ve vztahu k vymezení základu poplatku a sazby poplatku lze uvést určité pochybnosti ve vztahu ke specifické metodě jak byly tyto atributy poplatku upraveny. Specifičnost tohoto poplatku spočívá v tom, že je poplatníkům (fyzickým osobám) stanovován sice podle počtu a objemu nádob určených k odkládání odpadů nebo podle počtu uživatelů bytů, tedy navozuje dojem poplatku placeného pevnými částkami (tedy určitou sazbou), avšak podle vymezení základu, z něhož se poplatek stanoví, se jedná o cenu za poskytnuté služby, protože poplatek se vypočítává podle předpokládaných oprávněných nákladů obce vyplývajících z režimu nakládání s komunálním odpadem. Pojem předpokládané oprávněné náklady obce, vyplývající z režimu nakládání s komunálním odpadem, však novelou zákona o odpadech přesně vymezeny nejsou, na druhé straně však vzhledem k povaze takto stanoveného základu ani vymezeny být přesně nemohou. Samy obce ve svém vyjádření připouštějí, že tyto náklady se mohou výrazně lišit, může je ovlivňovat řada skutečností mimo obec samotnou (např. i náklady subjektu, který na základě písemného souhlasu obce bude s komunálním odpadem nakládat). V tomto směru však maximální výši poplatku nelze zřejmě stanovit jednoduše a jednotnou částkou, protože to s ohledem na jeho konstrukci (která prostě nemůže být stanovena jinak) prostě není možné. Novela zákona o odpadech v ustanovení §10 odst. 3 určuje, že správu poplatku vykonává obec, která ho na svém území zavedla, a to i z hlediska zákona o správě daní a poplatků (č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Správou daní a poplatků ve smyslu §1 odst. 2 citovaného zákona se rozumí právo orgánu, jemuž přísluší správa daně nebo poplatku (v tomto případě obce), činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybírat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle citovaného zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. Současně tento zákon definuje i povinnosti poplatníků, týkající se plnění jejich poplatkové povinnosti, splatnost a vymahatelnost poplatku. Zákon o správě daní a poplatků určuje rovněž sankce za nesplnění poplatkové povinnosti a připouští možnost využití institutu prominutí při nesplnění poplatkové povinnosti. Na stanovený poplatek (jeho atributy) tak především lze vztáhnout ustanovení obsažená zejména v části šesté zákona o správě daní a poplatků, rozhodnutí v této oblasti učiněná podléhají také soudnímu přezkumu podle §244 a násl. občanského soudního řádu. Lze proto podle názoru Ústavního soudu konstatovat, že se subsidiární aplikací zákona o správě daní a poplatků jsou zákonem upraveny i v teorii zmiňované další atributy poplatku tak, aby bylo možno uzavřít, že poplatek za komunální odpad je stanoven na základě zákona, čímž je naplněn i požadavek čl. 11 odst. 5 Listiny. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadené ustanovení čl. I. bod 4 zákona čl. 37/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, bylo v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a proto návrh podaný skupinou senátorů Parlamentu ČR, zamítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. ledna 2001
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.14.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka Pl. ÚS 14/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů) 43/2001 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 4/21 SbNU 17
Populární název Návrh na zrušení §9 a 10 zákona o odpadech
Datum rozhodnutí 10. 1. 2001
Datum vyhlášení 10. 1. 2001
Datum podání 5. 4. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam 2
Navrhovatel SKUPINA SENÁTORŮ
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt zákon; 37/2000; kterým se mění zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění zákona č. 167/1998 Sb.; čl. I bod 4
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 2 odst.4
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1, čl. 11 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 125/1997 Sb., čl. 10 odst.3
  • 128/2000 Sb., §14 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení zrušení právního předpisu (skupina senátorů)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstřík poplatek
působnost/samostatná
obec/obecně závazná vyhláška
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-14-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 37928
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25