ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.29.01
sp. zn. Pl. ÚS 29/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu V., zastoupeného JUDr. J.S., na zrušení "části druhé zákona č. 229/2001 Sb., nazvané Změna občanského zákoníku", takto:
Návrh na zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb., nazvané Změna občanského zákoníku, se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, označeným jako ústavní stížnost, podaným co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a za podmínek ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a směřujícím proti zásahu "do ústavně zaručeného práva", domáhal se stěžovatel vydání nálezu, jímž by byl postup České republiky prohlášen za postup porušující čl. 1 Ústavy a základní povinnosti státu uvedené v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a jim odpovídající práva stěžovatele, a proto navrhl, aby byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná Změna občanského zákoníku.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obdobně z jejího žádání je zřejmé, že stěžovatel za jiný zásah orgánů veřejné moci, než je rozhodnutí, jimž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo (stěžovatel ani neuvedl, o které z jeho takto zaručených práv by mělo jít), pokládá současnou právní úpravu práva trvalého užívání pozemků provedenou zákonem
o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některými dalšími zákony (č. 229/2001 Sb.).
Odhlédnuto od toho, že stěžovatelovo stížnostní žádání nevyhovuje formálním podmínkám pro návrh na zrušení zákona (jednotlivého ustanovení) pro jeho neurčitost, ani tvrzení ústavní stížnosti stran zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv není ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, v níž Ústavní soud podrobně vyložil, co a za jakých podmínek lze za takový zásah pokládat, a kdy je proti němu ochrana Ústavním soudem možná (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Protože legislativní činnost zákonodárných orgánů České republiky, resp. její zákony pod takto vymezený pojem zásahu orgánů veřejné moci nespadají, bylo nutno - s naznačenými výhradami - stěžovatelovu "ústavní stížnost" posoudit jako návrh na zrušení zákona (jeho jednotlivá ustanovení).
K podání posléze zmíněného návrhu by však byl stěžovatel legitimován toliko tehdy, kdyby aplikací inkriminovaného zákona (jednotlivého jeho ustanovení) nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a jestliže by takový návrh byl podán spolu s ní (§74 zákona).
Takto stanoveným podmínkám návrh stěžovatele, označený jako ústavní stížnost, nevyhovuje a navrhovatel sám za vyložených okolností k podání samostatného návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) legitimován není (§74 zákona); posuzovaný návrh stěžovatele byl proto posouzen jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a
o něm jako o takovém bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. c) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. října 2001