Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 10.01.2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ],paralelní citace: N 5/21 SbNU 29 [ 78/2001 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.33.2000
Protiústavnost některých ustanoveních §18a zákona o silniční dopravě
Právní větaSoudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem a posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem. Dojde-li však k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2) Ústavy. Z tohoto ustanovení Ústavní soud dovodil svou povinnost o návrhu rozhodnout. Kdyby i Ústavní soud odmítl poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona pomoc, vznikla by neřešitelná situace umělého právního vakua, protože v samotné věci okresním soudem souzené nelze požadovat, aby soud vyhověl požadavku žaloby (Dopravního podniku) na zaplacení částky, určené jako postih za černou jízdu, jestliže je přesvědčen, že se tento postih opírá o protiústavní ustanovení zákona. Kdyby však obecný soud sám o sobě rozhodl na základě svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných ustanovení, jednal by v rozporu s Ústavou. Ústava se opírá o čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2, vyjadřující náležitost k takové koncepci kontroly ústavnosti, jež je koncentrována v jediné instituci, totiž v Ústavním soudu. Okresnímu soudu v Karviné proto nezbylo, než se řídit svou ústavní povinností (čl. 95 odst. 2) a předložit otázku ústavnosti aplikovatelných ustanovení zákona Ústavnímu soudu.Meritorně vychází Ústavní soud z toho, že v současné době není soukromé a veřejné právo odděleno "čínskou zdí". Dochází k častějšímu a užšímu prolínání prvků soukromoprávních a veřejnoprávních. Základním znakem soukromého práva je rovnost subjektů, čemuž odpovídá princip smluvní volnosti s preferencí dispozitivnosti. Rovnost jejich postavení znamená především, že zde není vztah podřízenosti a nadřízenosti a to, že žádný z účastníků tohoto vztahu nemůže v zásadě jednostranným úkonem vnutit jinému nějakou povinnost. Rovnost postavení účastníků soukromoprávních vztahů však nevylučuje ani zásah státu.
ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.33.2000
sp. zn. Pl. ÚS 33/2000NálezPlénum Ústavního soudu, rozhodlo dnešního dne ve věci návrhuOkresního soudu v Karviné na vyslovení protiústavnosti §18a odst.1 písm. c), §18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a §18aodst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve zněnízákona č. 304/1997 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny a SenátuParlamentu České republiky, takto:Návrh se zamítá.Odůvodnění:I.Dne 29. 6. 2000 obdržel Ústavní soud návrh Okresního souduv Karviné na zrušení některých ustanovení zákona č. 111/1994 Sb.,o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb. Konkrétně sejedná o §18a odst. 1 písm. c) ve znění: "uložit cestujícímu,který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplatit přirážkunebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné na vymáhánípřirážky", §18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem ve znění:"neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit přirážku nebose prokázat osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacenípřirážky" a §18a odst. 3 zákona ve znění: "Výši přirážky stanovídopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnoutčástku 1000 Kč". Předseda senátu 27 C jednající za Okresní soudv Karviné Mgr. M. P. v návrhu uvedl, že žalobou podanouu Okresního soudu v Karviné se žalobce domáhal vydání rozhodnutí,kterým by soud žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku ve výši408,- Kč s příslušenstvím. V žalobě bylo tvrzeno, že žalovaný sev Praze dne 26. 6. 1998 na lince č. 113 hromadné dopravyprovozované žalobcem nemohl prokázat přepravnímu kontroloroviplatným jízdním dokladem a naplnil tak podmínky pro to, aby na němžalobce požadoval úhradu částky ve výši 408,- Kč. K důkazu bylažalobcem předložena listina označená jako "Hlášení o zjištěnítotožnosti cestujícího a přestupku proti MPŘ" č. 2100500, ze kterébylo zjištěno, že žalovaný se dne 26. 6. 1998 v 13.50 hodin nalince č. 113 při kontrole v úseku od zastávky Zálesí do zastávkyKačerov neprokázal žádným jízdním dokladem. Listina dále obsahujeúdaj o typu přestupku označeného jako "A", osobní údaježalovaného, údaj o postihu ve výši 400,- Kč, údaj o jízdném vevýši 8,- Kč a údaje o kontrolorovi a jeho podpis. Hlášení bylozpracováno dne 28. 6. 1998.Při právním posuzování výše popsaného skutkového stavuOkresní soud v Karviné vycházel zejména z čl. 1Listiny základníchpráv a svobod (dále jen "Listina"), §1 odst. 2, §2, §3, §488,§760 a §772občanského zákoníku , §1, §2 odst. 2, §18a odst.1 písm. c), odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb.,o silniční dopravě ve znění zákona č. 304/1997 Sb. účinného od 1.4. 1998 (dále jen "zákon o silniční dopravě").Ve svém návrhu soud uvedl, že podle čl. 1Listiny lidé jsousvobodní a rovní v důstojnostech i v právech. Tato rovnostv právech je základním právem, které je nezadatelné, nezcizitelné,nepromlčitelné a nezrušitelné. Listina sice výslovně nestanoví, žese vztahuje i na právnické osoby, soud má však za to, že pokudv občanskoprávních vztazích vystupuje právnická osoba, pak se čl.1 Listiny vztahuje i na vztah vzniklý mezi touto osobou a fyzickouosobou. Čl. 1Listiny se pak podle názoru soudu přenáší i do normynižší právní síly, a to do §2 odst. 2občanského zákoníku, podlekterého v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovnépostavení.Smlouva o přepravě osob podléhá právnímu režimu občanskéhozákoníku. Podle §760 smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu,který za stanovené jízdné použije dopravní prostředek, právo, abyho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas. Cestujícívstupem do dopravního prostředku uzavírá s dopravcem konkludentněsmlouvu o přepravě. Norma předložená ke zrušení, jejíž ustanoveníby v tomto případě soud musel použít, je podle názoru Okresníhosoudu v Karviné svým charakterem normou veřejnoprávní, nepřípustnězvýhodňující žalobce v poměru soukromoprávním a tedy je v rozporus čl. 1Listiny (a §2 odst. 2občanského zákoníku). Jednostrannézvýhodnění na straně dopravce spočívá v možnosti ukládat sankcia stanovit její výši v podobě tzv. přirážky v případě, že secestující neprokáže platným jízdním dokladem. O uložení sankcea tedy o tom, že byla porušena povinnost, rozhoduje pověřená osobadruhé smluvní strany, té, která by měla být v rámci vznikléhovztahu ve stejném postavení, jako strana žalovaná. Na uvedeném dlenázoru soudu nemění nic ani odkaz na zvláštní právní předpisy (§772občanského zákoníku). Soud má za to, že v soukromoprávníchvztazích jsou účastníci oprávněni sankci za případné porušenísmluvní povinnosti mezi sebou sjednat, a to na rozdíl odveřejnoprávních vztahů, kde sankce jsou k tomu, aby chránilyveřejný zájem. Takováto ochrana v uvedeném případě není dle souduodůvodněná a ani v jiných případech není poskytována podnikajícímprávnickým osobám v podobě takto koncipované právní normy.Právní norma, jejíž zrušení soud navrhl, je - dle jeho názorusoudu - svým obsahem jednoznačně normou veřejnoprávní. Jenepochybné, že stát může zmocnit osobu nestátního charakteru(subjekt soukromého práva) k výkonu veřejné moci v rámci"zbývající veřejné moci" ke správě veřejných záležitostí, pokudjsou k tomu dány důvody. Soud v daném případě dospěl k závěru, žese jedná o občanskoprávní vztah podléhající institutům občanskéhozákoníku a jedna či druhá strana je oprávněna se domáhat svýchpráv (náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení apod.). Možnostuložení přirážky dle shora uvedených ustanovení zákona není podlenázoru soudu normou soukromoprávního charakteru.Jak dále v návrhu okresní soud uvádí, vycházel při svýchúvahách z členění právních vztahů na vztahy soukromoprávní a navztahy veřejnoprávní. Předpokladem pro vydání normy zasahující dopoměru soukromoprávního je veřejný zájem s tím, že případné sankcebudou ukládány pověřenými osobami v rámci procesní úpravystanovené pro příslušnou část veřejnoprávní odpovědnosti tak, abybyla dodržena řádná ochrana práv subjektu nerovného právníhopostavení. Podle soudu je třeba zvážit, do jaké míry se jednáo veřejný zájem, zejména za situace, kdy dopravce je za současnéhostavu techniky schopen zajistit přepravu osob tak, aby předemvyloučil osoby bez platné jízdenky.Jak soud uvádí v návrhu, usnesením ze dne 24. 11. 1999, sp.zn. 27 C 186/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravěze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 297/2000, řízení podle ust. §109 odst. 1 písm. b)občanského soudního řádu přerušila v souladu s ust. §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), předkládá Ústavnímusoudu návrh na zrušení jednotlivých ustanovení zákona, neboť jepřesvědčen, že jsou v rozporu s čl. 1Listiny.II.Po přezkoumání formálních náležitostí návrhu byl návrhv souladu s ustanovením §69zákona o Ústavním soudu zaslánPoslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky s výzvouk písemnému vyjádření k jeho obsahu.Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svémvyjádření ze dne 8. 8. 2000 uvedla, že povinnosti, které zákono silniční dopravě přiznává v §18a jedné ze stran smlouvyo přepravě osob, jsou opřeny o čl. 4 odst. 1Listiny, kterýstanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákonaa v jeho mezích a jen při zachování základních lidských práva svobod. Listina ani Ústava České republiky (dále jen "Ústava")přitom nestanoví, že by se povinnosti uložené po splnění výšeuvedených podmínek nemohly aplikovat v oblasti aktů povahysoukromoprávní nebo naopak, že by povinnosti stanovené zákonemmohly být aplikovány jen ve vztazích čistě veřejnoprávních. Právnívztahy vznikající v jednotlivých druzích dopravy jsou již tradičněupravovány zákony a podzákonnými právními předpisy jak z oblastipráva soukromého, tak i práva veřejného, a tato skutečnost se pakzřetelně projevuje i ve smluvních vztazích o přepravě osob, zvířatnebo věcí. Z povahy dopravy totiž vyplývá, že jedna ze smluvníchstran, kterou je dopravce, je pokaždé nadána větším množstvímoprávnění, než strana druhá. To je důsledkem potřeby zajistitpředevším bezpečnost provozu a tím i přepravy a rovněž z potřebyochránit další veřejné zájmy, které s dopravou a přepravousouvisejí.Proti pojímání smluv uzavíraných ve veřejné autobusovélinkové dopravě osob jako vztahů čistě soukromoprávních dálehovoří skutečnost, že přepravní služby jsou jednotlivými dopravciposkytovány v režimu závazků veřejné služby k zajištění základnídopravní obslužnosti (dle §19, 19a, 19b) nebo ostatní dopravníobslužnosti (§19c zákona o silniční dopravě), který se odehrávána základě objednávky a dotace státu nebo orgánu územnísamosprávy. Smluvní přepravní vztah se tedy děje za spoluúčastiněkterého veřejného rozpočtu, čímž se do něj dostává výraznýa zcela zřetelný veřejnoprávní prvek a je tudíž pochopitelné, žev této situaci právní řád obsahuje právní instituty, kterými lzechránit hospodaření dopravců před zcela běžným jevem, jakým jeneplacení jízdného cestujícími. Celý model závazků veřejné službyje podle názoru Poslanecké sněmovny kompatibilní s komunitárnímprávem, konkrétně pak s nařízením Rady 1191/69 EHS o akcíchčlenských států vztahujících se k závazkům vyplývajícímz koncepce veřejné služby v železniční, silniční, a vnitrozemskévodní dopravě, ve znění nařízení Rady č. 1893/91 EHS. Ve svémvyjádření předseda Poslanecké sněmovny dále upozorňuje, že §18azákona o silniční dopravě, jenž je návrhem Okresního souduv Karviné napaden, byl již předmětem další novelizace, a tozákonem č. 150/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000.Zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a jeho novelizaceprovedené zákony č. 38/1995 Sb., č. 304/1997 Sb. a č. 150/2000 Sb.byly schváleny potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny,podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny veSbírce zákonů.Senát Parlamentu České republiky se k obsahu návrhu vyjádřildne 11. 8. 2000. Návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č.111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb.,předložila k projednání Parlamentu České republiky vláda a po jehoschválení Poslaneckou Sněmovnou byl postoupen Senátu. Jednímz hlavních důvodů předložení tohoto návrhu zákona byl podlepředkladatele i záměr blíže upravit vztahy mezi cestujícíma dopravcem ve veřejné linkové dopravě. Zákon zejména novězakotvil oprávnění pověřených osob dopravce vůči cestujícím včetněoprávnění ve stanovených případech cestujícího z přepravyvyloučit, uložit mu zaplacení zvýšeného tarifu nebo vyžadovat odněho osobní údaje potřebné na vymáhání zvýšeného tarifu. Senátnávrh zákona projednal na své 9. schůzi dne 13. 11. 1997a schválil jej ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Ze 65přítomných senátorů a senátorek se pro vyslovilo 64, proti nebylnikdo.K námitkám navrhovatele, týkajícím se napadených ustanovenízákona, Senát uvedl, že dopravu občanů prostředky městské hromadnédopravy je možno charakterizovat jako službu, v rámci které je nastraně dopravního podniku nabízeno zajištění dopravy po stanovenétrase a na straně druhé je občanem tato nabídka akceptována, a tove formě konkludentního jednání spočívajícího v nastoupení dopříslušného dopravního prostředku. Tím, že cestující nastoupí doprostředku městské hromadné dopravy, konkludentně přistupuje nacelý rozsah poskytované služby, včetně ceny za přepravu. Mlčkyvšak přistupuje i na vedlejší ujednání této smlouvy, a to nazávazek mít při sobě platnou jízdenku a tuto předložit ke kontroleoprávněné osobě dopravce. Všechny tyto podrobnosti smlouvy musíbýt uvedeny v přepravních podmínkách dopravce, které jsou vydányna základě a v souladu se zákonem o silniční dopravě, případnějeho prováděcích předpisů. Možnost zavést konkrétní přirážkuk tarifu v případě nezaplacení jízdného a její konkretizaciv přepravních podmínkách, lze považovat za druh smluvní pokuty. Naprovozování veřejné hromadné dopravy je nesporně veřejný zájem,kterým je odůvodněna i specifická úprava vztahů mezi dopravcema cestujícím.Ústavní soud se s žádostí o stanovisko obrátil rovněž naMinisterstvo dopravy a spojů, do jehož působnosti legislativníúprava silniční dopravy spadá.Ministerstvo ve svém vyjádření ze dne 13. 10. 2000 kromějiného uvedlo, že obecně platí, že právní vztahy vznikající připřepravě osob mezi účastníky přepravních vztahů, tj. mezicestujícím a dopravcem, jsou upraveny občanským zákoníkem, kterýobsahuje pouze základní ustanovení, jež ve své obecnosti spadajína všechny druhy dopravy. Vzhledem ke zvláštnostem jednotlivýchdruhů dopravy však pro úpravu přepravních práv mají zásadní význami další právní předpisy, kterými jsou zákony, v daném případězákon o silniční dopravě. Z hlediska účastníků přepravních vztahůmají zásadní význam rovněž přepravní řády, které jako prováděcípředpisy doplňují obecnou úpravu občanského zákoníku a zákonůo jednotlivých druzích dopravy tím, že podrobněji vymezují vztahyúčastníků přepravních smluv. Přepravní řády tedy v mezíchzákonných zmocnění upravují základní přepravní podmínky projednotlivé druhy dopravy. K uložení sankce za nezaplaceníjízdného, tj. zaplacení přirážky k jízdnému, je oprávněna podlezákona o silniční dopravě pověřená osoba dopravce. Podle názoruministerstva však nejde o zásah do rovnosti účastníkůsoukromoprávního vztahu, ale stát zde pouze upravuje některépovinnosti jedné ze stran, a to kogentně, aniž by tím ovlivňovalto, zda druhá strana na takto formulované podmínky smlouvypřistoupí. Ministerstvo namítá, že navrhovatel nijak konkrétněneuvádí, čím takto pojatá právní úprava konkrétně zasahuje do právchráněných Listinou, a naopak zjevně přehlíží, že přijatá právníúprava cestujícího ve skutečnosti chrání. Pokud by se totižvycházelo důsledně z principu rovnosti vztahů a neomezenéhodispozičního práva, pak by dopravce mohl neomezeně rozhodovat, zajakých podmínek bude cestující přepravovat a podmínky přepravy bymusely být vždy obsahem konkrétní smlouvy o přepravě. Tím, žedopravce vyhlašuje své smluvní přepravní podmínky uveřejněnímjejich plného znění na místech určených pro styk s cestujícímia dále pak jejich podstatnou část zveřejňuje v přepravním řádua ve vozidle, je cestujícímu umožněno, aby se s výší přirážkyk jízdnému seznámil.Jak dále uvádí ministerstvo ve svém stanovisku k návrhu,proti pojímání smluv o přepravě uzavíraných ve veřejné linkovépřepravě jako vztahů výhradně soukromoprávních, hovoří skutečnost,že přepravní služby jsou jednotlivými dopravci poskytoványv režimu závazku veřejné služby k zajištění základní dopravníobslužnosti nebo ostatní dopravní obslužnosti. Smluvní přepravnívztah se děje za spoluúčasti některého veřejného rozpočtu, čímž sedo něj dostává výrazný a zcela zřetelný veřejnoprávní prvek a jetudíž pochopitelné, že v této situaci právní řád obsahuje právníinstituty, kterými lze chránit hospodaření dopravců před zcelaběžným jevem, jako je neplacení jízdného cestujícími. Ministerstvoproto zastává názor, že veřejný zájem, jehož existenci Okresnísoud v Karviné zpochybňuje, je zde dán v dostatečné míře.III.Ústavní soud se musel především vypořádat s otázkou, zdanávrh podaný Okresním soudem v Karviné je přípustný z hlediskaustanovení §66zákona o Ústavním soudu, či zda existují důvodypro zastavení řízení podle §67 téhož zákona. Zákon č. 111/1994Sb. o silniční dopravě, ve znění zákona č. 38/1995 Sb. a zákona č.304/1997 Sb., byl totiž později novelizován zákonem č. 150/2000Sb. ze dne 16. 5. 2000, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000.Ústavní soud zjistil, že ustanovení zákona napadená návrhem, bylacit. zákonem novelizována, i když pouze částečně, a tov některých slovech, konkrétně v §18a odst. 1 se v návětí slovo"nebo" nahrazuje slovem "a", v §18a odst. 1 písm. c) se slova"osobní údaje potřebné na vymáhání přirážky" nahrazují slovy"prokázání totožnosti", v §18a odst. 2 se vkládá nové písmeno a),které zní: a) dodržovat přepravní řád, smluvní přepravní podmínkya tarif", a v §18a odst. 2 písm. c) se slova "se prokázatosobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení přirážky"nahrazují slovy "prokázat svoji totožnost" a za slovo "zaplatit"se vkládají slova "jízdné a". Je třeba poznamenat, že uvedenánovelizace v podstatě nezměnila ani obsah ani smysl napadenýchustanovení.Okresní soud v Karviné sice navrhl zrušení těch ustanovenízákona, která byla později novelizací nepatrně pozměněna, avšakz celkové souvislosti a z odkazu na čl. 95 odst. 2Ústavy, zcelazřetelně vyplývá, že žádá o rozhodnutí o ústavnosti těch částípůvodního zákona, jichž má být v souzené věci skutečně použito.Vzhledem k neobvyklosti dané situace volil soud zpočátkuformulaci, která není zcela adekvátní sledovanému záměru, neboť sedovolával ustanovení oddílu prvého hlavy druhé zákona č. 182/1993Sb. o "Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů", ježjsou však použitelná pouze u návrhu na zrušení ustanovení zákonaplatného.Později upřesnil Okresní soud v Karviné svým přípisem z 16.11. 2000 návrh tak, že pro případ nepřípustnosti zrušení oněchnapadených ustanovení, jež byla převzata novelizací, žádá Ústavnísoud, aby na základě čl. 95 odst. 2Ústavy ve svém rozhodnutíposoudil, zda napadená ustanovení zákona o silniční dopravě veznění zákona č. 304/1997 Sb. jsou z hlediska ústavnostiaplikovatelná. V dalším pak upozorňuje na to, že obecné soudybudou rozhodovat po dobu ještě několika příštích let na základěprávního stavu, který byl účinný ke dni závazku, tedy vycházet zestavu před novelizací zákona. Z toho vyplývá, že závazky tehdyvzniklé budou obecnými soudy posuzovány podle právních předpisův té době účinných, tedy dle zákona č. 304/1997 Sb. Vzhledemk tomu pokládá Okresní soud v Karviné za nutné obrátit se naÚstavní soud s návrhem na posouzení ústavnosti aplikovanéhozákona.Návrh v dané věci není spojen s ústavní stížností, ale jdeo přímý podnět obecného soudu dle čl. 95 odst. 2Ústavy. V tomtopřípadě není §66 odst. 1 ani §67 odst. 1zákona o Ústavním soudupoužitelný, neboť nejde o řízení o zrušení zákonů, ale o přímouaplikaci čl. 95 odst. 2Ústavy. A limine je třeba vyjít z toho že:a) Ústava je přímo aplikovatelná, nestanoví-li sama jinak,b) dále z toho, že dle čl. 83Ústavy je soudním orgánemochrany ústavnosti Ústavní soud a žádný jiný soudní orgán, tedyani Nejvyšší soud (čl. 92Ústavy), a tím méně pak nižší obecnésoudy,c) konečně pak z toho, že do působnosti Ústavního soudu spadáto, co mu Ústava na kterémkoli místě svého textu svěřuje, tedynejen pravomoci dle č. 87 Ústavy ale i dle čl. 95 odst. 2.Z Ústavy samé je zřejmé, že obecný soud včetně Nejvyššíhosoudu nesmí rozhodnout o protiústavnosti zákona. Čl. 95 odst. 1stanoví, že soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonema že posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem.Dojde-li však k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věcipoužito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té dobějiž neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporus ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl.95 odst. 2). Z tohoto ustanovení pak Ústavní soud dovodil svoupovinnost o návrhu rozhodnout.Kdyby i Ústavní soud odmítl poskytnout obecnému soudu svýmrozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákonapomoc, vznikla by neřešitelná situace umělého právního vakua,protože v samotné věci okresním soudem souzené nelze od tohotosoudu požadovat, aby vyhověl požadavku žaloby (Dopravního podniku)na zaplacení částky, určené jako postih za černou jízdu, jestližeje soud přesvědčen, že se tento postih opírá o protiústavníustanovení zákona. Kdyby však obecný soud sám o sobě rozhodl nazákladě svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovanýchustanovení, jednal by v rozporu s Ústavou. Ústava se opírá o čl.83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2, vyjadřující náležitost k takovékoncepci kontroly ústavnosti, jež je koncentrována v jedinéinstituci, totiž v Ústavním soudu.Okresnímu soudu v Karviné proto nezbylo, než se řídit svouústavní povinností (čl. 95 odst. 2) a předložit otázku ústavnostiaplikovatelných ustanovení zákona Ústavnímu soudu.Pokud by pak Ústavní soud odmítl ústavnost napadenéhoustanovení posoudit, došlo by paradoxně k zablokování rozhodovacíčinnosti soudů přímo a právě opomenutím Ústavního soudu saméhoplnit svou základní povinnost dle čl. 95 odst. 2Ústavy. V danémpřípadě by pak nemohl ani účastník předchozího řízení úspěšněpodat ústavní stížnost, pokud by namítala protiústavnostaplikovaného zákona, protože s ústavní stížností může být spojenpouze návrh na zrušení zákona platného.Ústavní soud dospěl po úvaze k závěru, že ani výkladem zákonao Ústavním soudu nelze popřít Ústavou uloženou povinnost obecnýchsoudů obrátit se na Ústavní soud, mají-li aplikovat zákon, kterýpokládají za protiústavní. Jestliže Ústava jako norma nejvyššíprávní síly v čl. 95 odst. 2 ukládá soudu povinnost předložitÚstavnímu soudu každou věc, při níž "dojde k závěru, že zákon,jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavnímzákonem", pak z povahy těchto ustanovení vyplývá i důvodpředložení takového návrhu Ústavnímu soudu a tím i smysl úkolu,který má Ústavní soud řešit. Ustanovení čl. 95 odst. 2Ústavyobsahuje implicitně povinnost Ústavního soudu poskytnout obecnémusoudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti zákona,jehož má být použito pomoc, a to bez ohledu na to, zda byl zákonpozději pozměněn.Argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávatzávazný výklad Ústavy, je zcestný. Ústavní soud sice není oprávněnpodávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli, avšaktam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnostkoneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výklademÚstavy. Proto zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavnostízákona, zabývá se i výkladem Ústavy.Protože novelou zákona se nepatrně pozměněné znění napadenýchustanovení obsahově a významově neliší od tehdejšího, shledalÚstavní soud rozhodnutí nálezem na místě i se zřetelem na to, žepodobné problémy s placením přirážky k jízdnému se vyskytují i najiných místech a v pozdější době.IV.Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že nelzevyhovět návrhu na zrušení §18a odst. 1 písm. c), §18a odst. 2písm. b) věty za středníkem a §18a odst. 3 zákona č. 111/1994Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., jakv petitu návrhu požaduje Okresní soud v Karviné, jestliže došlo kezměně těchto ustanovení novým zákonem. Ústavní soud proto pouzezvážil, zda ta ustanovení tehdy platného zákona, jež má Okresnísoud v Karviné pro řešení konkrétního případu použít, jsou činejsou v rozporu s ústavním zákonem (čl. 95 odst. 2Ústavy) a poúvaze dospěl k závěru, že jde o zákonnou úpravu, která v rozporus Ústavou není.Především je nutné konstatovat, že argumentace navrhovatelesměřující ke zrušení jím napadených ustanovení zákona o silničnídopravě se opírá pouze o ustanovení čl. 1 odst. 1Listiny, podleněhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.Navrhovatel dochází ve svých úvahách k závěru, že zákonným zásahemstátu do vztahů mezi dopravci a cestujícími docházík nepřípustnému zvýhodnění jednoho smluvního partnera, v danémpřípadě dopravce. Navrhovatel se v odůvodnění návrhu pouští dovymezení rozdílu mezi vztahem soukromoprávním a vztahemveřejnoprávním a na základě rozboru těchto pojmů docházík závěru, že vztah mezi dopravcem a cestujícím je vztahem ryzesoukromoprávním, do něhož může stát zasáhnout pouze v případěveřejného zájmu, o jehož existenci však v tomto případěnavrhovatel pochybuje.Smlouva o přepravě osob je upravena v §760 a násl.občanského zákoníku. Jedná se o úpravu obecnou, vztahující se navšechny druhy dopravy. Společná ustanovení ke smlouvám o přepravěuvedená v §772občanského zákoníku pak umožňují, aby podrobnějšíúprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštnímipředpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob jeposkytována dopravcem na základě smlouvy o přepravě, která jeu hromadných dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentnímjednáním. Vzhledem k tomu, že na provozování veřejné hromadnédopravy má pochopitelný a významem přepravy osob odůvodněný zájemi stát, reguluje některé otázky přepravy osob zákonem. Uvedenýzpůsob regulace umožňuje státu čl. 4 odst. 1Listiny, podle něhožpovinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jehomezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tutoústavněprávní úpravu ukládání povinností navrhovatel ve svýchúvahách o protiústavnosti napadených ustanovení zákona o silničnídopravě přehlíží. Přitom tato úprava je obecná a vztahuje se napovinnosti jak osob právnických, tak osob fyzických, a to jak vevztazích soukromoprávních, tak ve vztazích veřejnoprávních. Právnířád České republiky je sice založen na dualismu veřejnéhoa soukromého práva, toto rozlišování práva na dvě velké oblastivycházející z klasického římského práva nelze však pojímatdogmaticky, ale s přihlédnutím k moderním tendencím vývoje právaa také k vlivu evropského komunitárního práva. V současné doběnení soukromé a veřejné právo odděleno "čínskou zdí". Docházík častějšímu a užšímu prolínání, kombinaci i vzájemnémuintenzivnímu ovlivňování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních.Základním znakem soukromého práva je rovnost subjektů, čemužodpovídá princip smluvní volnosti s preferencí dispozitivnosti.Účastníky občanskoprávních vztahů jsou jak fyzické osoby, takosoby právnické nebo stát. Rovnost jejich postavení znamenápředevším, že zde není vztah podřízenosti a nadřízenosti a to, žežádný z účastníků tohoto vztahu nemůže v zásadě jednostrannýmúkonem vnutit jinému nějakou povinnost. Rovnost postaveníúčastníků soukromoprávních vztahů nemůže však sama o sobě vyloučitstát z možnosti (nebo dokonce povinnosti) zákonem dosoukromoprávního vztahu zasáhnout. Ústavněprávní regulace takovýzásah státu v principu nevylučuje, samozřejmě za předpokladu, žese jedná jednak o zásah odůvodněný veřejným zájmem, jednak o zásahpřiměřený. V případě zákona o silniční dopravě nelze vytrhovatjednotlivá ustanovení z kontextu, neboť zákon jako celek neurčujepouze napadené povinnosti cestujícího a oprávnění dopravce, nýbržcelý je koncipován tak, aby práva a povinnosti obou stransmluvního vztahu byla zachována v určité rovnováze (viz např. §18 zákona).Jak již Ústavní soud výše uvedl, smlouva o přepravěv městské hromadné dopravě je uzavírána konkludentním jednánímspočívajícím na straně cestujícího v nástupu do příslušnéhodopravního prostředku. Zvláštnost této smlouvy spočívá ve forměúhrady ceny za přepravu, která může být paušálně zálohová (síťovéjízdenky), nebo přímá (platba řidiči anebo stanovený způsobznehodnocení předem zakoupené jízdenky při nástupu do vozidla).Tím, že cestující nastoupí do dopravního prostředku, pakkonkludentně přistupuje na celý rozsah poskytované služby. Mlčkypřistupuje i na další, obecně známé vedlejší ujednání smlouvy,totiž mít u sebe platnou jízdenku a na vyzvání ji předložit kekontrole. Pokud však cestující nezaplatí před zahájením přepravyřádně a včas jízdné, které je cenou za poskytované služby, mlčkysouhlasí i s tím, že mu bude účtována smluvní pokuta stanovenáa vymáhaná pověřeným pracovníkem dopravce. Použití prostředkuměstské hromadné dopravy tak i nadále zůstává v plné dispoziciobčana jako cestujícího a je na jeho úvaze, zda za takto:
stanovených podmínek do dopravního prostředku nastoupí a smlouvuo přepravě uzavře.Sankce, kterou zákon o silniční dopravě umožňuje pověřenouosobou dopravce uložit cestujícímu, který se neprokáže platnýmjízdním dokladem, je svou povahou smluvní sankcí za nesplněnípovinnosti zaplatit jízdné za poskytované služby. Není na místěpouštět ze zřetele, že stát v daném případě nejenže zákonem uložilpovinnost cestujícímu, ale na druhé straně jej stanovením horníhranice této smluvní pokuty chrání před svévolí dopravce. Výšepřirážky k jízdnému totiž podle ust. §18a odst. 3 zákonao silniční dopravě nesmí přesáhnout částku 1000 Kč. Zákon rovněžukládá dopravci, aby výši přirážky stanovil ve svých přepravníchpodmínkách. Tyto přepravní podmínky je dopravce povinen zveřejnitna místech určených pro styk s cestujícími a jejich podstatnoučást rovněž v každém vozidle. Tím je zajištěno, že cestující,který se rozhodne cestovat veřejnou dopravou a tedy uzavříts dopravcem smlouvu o přepravě, je dopředu obeznámen s jejímipodmínkami. Nastoupením do vozidla je smlouva uzavřena s tím, žecestující přistoupil na podmínky dopravce, včetně výše a způsobuuložení přirážky k jízdnému.K úvahám navrhovatele, podle něhož je dopravce schopen zasoučasného stavu techniky zajistit přepravu tak, aby se předemvyloučily z přepravy osoby bez platné jízdenky, Ústavní souds ohledem na stanovisko Ministerstva dopravy a spojů uvádí, žesystém, na jehož základě je cestujícím umožněno nastupovat dodopravního prostředku všemi dveřmi s podmínkou, že budou mítu sebe platnou jízdenku, je ve světě obvyklý a především vevelkých městech osvědčený. Rovněž tak jsou v zahraničí obvyklésankce v případě, že cestující u sebe platnou jízdenku nemá, aťjiž jsou nazývány pokutou, přirážkou nebo zvýšeným jízdným.V dnešní době při velkém počtu přepravovaných osob je již zcelanemyslitelné vracet se do dob usměrněného nástupu cestujícíchpouze jedněmi dveřmi nebo k prodeji jízdenek ve vozidle průvodčím.Za současné přepravní kapacity veřejné dopravy by zavedenítakového systému znamenalo prodloužení jízdních dob, mnohonásobnézdržení cestujících na zastávkách a ve svých důsledcích zřejměi kolaps celé městské hromadné dopravy ve velkých městech.Za daného stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, ženavrhovatel nepředložil takové argumenty, které by odůvodňovalyzávěr, že §18a odst. 1 písm. c), §18a odst. 2 písm. b) věta zastředníkem a §18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silničnídopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., je protiústavní, a protonávrh zamítl.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně 10. ledna 2001
Odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 Podle mého názoru měl být návrh odmítnut, a toz následujících důvodů:Nález Ústavního soudu zakládá jakýsi nový typ rozhodnutí,vycházející z názoru, že je povinností Ústavního soudu vyjádřit sena žádost obecného soudu k ústavnosti předpisu, který má býtaplikován v konkrétním soudním řízení, a to bez ohledu na to, zdaprávní předpis, ke kterému dotaz soudu směřuje, byl v mezidobízrušen. Jinak řečeno, že v tomto případě nelze postupovat podle§66 odst. 1, resp. §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedynávrh odmítnout, případně řízení zastavit. Kromě tohoz odůvodnění nálezu vyplývá, že není podstatné, zda zrušenéustanovení právního předpisu bylo nahrazeno jiným obdobným zněním(jak tomu bylo v projednávaném případě) či zda napadené ustanoveníbylo zrušeno bez náhrady. Z toho pak zřejmě plyne, že Ústavní soudse cítí být kompetentní vyslovit se i k ústavnosti právníchpředpisů zrušených před mnoha roky, mají-li být v řízeníaplikovány. Nález navíc postrádá vyjádření se k tomu, co má býtrozuměno pod pojmem, který je použit v čl. 95 odst. 2 Ústavy"zákon, jehož má být při řešení věci použito", neboť přirozhodování konkrétních věcí jsou právní předpisy vždy aplikoványve více rovinách (plánech).Takto pojatým nálezem si tedy Ústavní soud osobuje právorozhodovat způsobem, který nezná ani čl. 87 odst. 1 Ústavy anizákon o Ústavním soudu. Jakkoli lze pochopit dobré úmysly těch,kteří pro výrok hlasovali, domnívám se, že tímto postupemnastoupil Ústavní soud cestu, která povede k těžko předvídatelnýmproblémům.V Brně dne 10. ledna 2001JUDr. P. V.Odlišné stanoviskosoudce JUDr. V. Š. ve věci návrhu obecného soudu I. stupně(Okresního soudu v Karviné) na vyslovení protiústavnosti jímoznačených ustanovení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,ve znění zákona č. 304/1997 Sb.Právní názor, přijatý většinou pléna Ústavního soudu, jezaložen na třech předpokladech, totiž, že Ústava je v posuzovanévěci přímo aplikovatelná, že obecné soudy nejsou orgány ochranyústavnosti a že pravomoc Ústavního soudu je vymezena nejen čl. 87Ústavy, ale (ve vztahu k obecným soudům) také čl. 95 odst. 2Ústavy, což ve svých důsledcích znamená, že obecné soudy "nejsouoprávněny rozhodnout o protiústavnosti zákona", že "odmítnutímpomoci obecnému soudu" (sc. ústavněprávním výkladem předloženéhozákona) by "vznikla neřešitelná situace umělého právního vakua",který by "opomenutím Ústavního soudu. paradoxně vedlk zablokování rozhodovací činnosti soudů", když poukaz menšinovéhostanoviska na nedostatek pravomoci Ústavního soudu k podávánízávazného výkladu ústavnosti té které právní normy pokládá za"argument zcestný".Tato (zestručněně shrnutá) východiska pokládám za současnéhostavu za ústavně nesouladná.Jakkoli je správné, že obecným soudům nepřísluší rozhodovánío zrušení zákona a jiných právních předpisů (čl. 95 odst. 2 úst.zák. č. 1/1993 Sb. - hlava druhá oddíl prvý zákona o Ústavnímsoudu), nelze pojem rozhodování (o neústavnosti zákona) zaměňovatza jeho interpretaci v aplikační praxi, jak to činí většinovýprávní názor, což s "a limine" přijatým předpokladem, že "Ústavaje přímo aplikovatelná" a že "do pravomoci Ústavního soudu spadávše, co mu Ústava na kterémkoli místě svého textu svěřuje", vedeke zřetelnému vykročení z pravomocí Ústavního soudu ústavně mupřikázaných (čl. 87 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).Pravomoci Ústavního soudu jsou taxativně stanoveny a každéz nich je (zákonem o Ústavním soudu) přikázáno samostatné(zvláštní) řízení, přizpůsobené procesně i jinak té které materii,která by v něm měla být projednána (část druhá zákona o Ústavnímsoudu); pro ústavní imperativ, obsahově směřující ostatně vůčiobecným soudům, však takové řízení dáno není, takže - jenmimochodem poznamenáno - není ku příkladu z odůvodnění nálezupatrno, na základě jakých úvah dospěl většinový právní názork závěru, že pro rozhodnutí o tom, zda napadená ustanovení zákonajsou "z hlediska ústavnosti aplikovatelná", je příslušné právěplénum Ústavního soudu a za jakých (procesních) podmínekrozhodnutí má být vůbec přijato (§13 zák. č. 182/1993 Sb., veznění pozdějších předpisů); plénum Ústavního soudu tak rozhodovalopraeter legem a co do merita věci proti taxativně vymezenýmpravomocím.Obdobně nepřípadné je tvrzení většinového názoru, že jinýmrozhodnutím Ústavního soudu (ku příkladu odmítnutím návrhu) byvznikla "neřešitelná situace umělého právního vakua"; odhlédnutood toho, že přijatý nález, byť patrně ne obecně závazným způsobem,od obecného soudu vyžaduje, "aby přes (jím) vyslovené výhradyvyhověl požadavku žaloby", "právní vakuum" v procesní oblasti jenejen povahou věci, ale i uspořádáním procesního postupuvyloučeno. Nadto obecný soud I. stupně "nerozhodoval na základěsvého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných ustanovení", aleměl (má) rozhodnout o nároku uplatněném žalobou, byť za těchokolností, že dotčenou právní normu pokládal za nesouladnou nikolis Ústavou (správně s ústavním pořádkem státu - čl. 1 Listinyzákladních práv a svobod, čl. 112 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993Sb.). Imperativ plynoucí z čl. 95 odst. 2 Ústavy nelze rationeconstitucionis chápat jinak, než že "předložením věci Ústavnímusoudu" se rozumí jen návrh na zrušení z protiústavnosti podezíranéprávní normy, jak také zněl původní petit návrhu obecného soudu.Jeho výklad podaný Ústavním soudem, směřující posléze k závěru, žejím obecný soud vlastně "žádá o rozhodnutí o ústavnosti těch (přednovelou platných) ustanovení (posuzovaného) zákona", totiž zdajsou "z hlediska ústavnosti (spíše však z hlediska ochranyústavnosti) aplikovatelná", není za současného stavu v souladus pravomocí (kompetencemi) Ústavního soudu a již zmíněnou záměnouprocesních pojmů petit návrhu a posléze i odůvodnění nálezuposouvá k jen lehce zastřenému ústavnímu výkladu obecným soudempředložených ustanovení zákona.Jestliže zákonodárce nikoli opomenutím, ale záměrně Ústavnímusoudu nesvěřil pravomoc podávat výklad ústavního pořádku, je-livěc sporná, a jestliže pro otázky tohoto druhu nevytvořil(v zákoně o Ústavním soudu) procesní podmínky, není v pravomociÚstavního soudu zákonodárcovu vůli překonat v podstatě násilnoukonstrukcí a limine vytvořených předpokladů.Jsem proto přesvědčen, že návrh (žádost) Okresního souduv Karviné měl být odmítnut [§43 odst. 1 písm. d) zák. č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].V Brně dne 13. 2. 2001JUDr. V. Š.Odlišné stanoviskoK nálezu pléna Ústavního soudu z 10. ledna 2001, sp. zn. Pl.ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního soudu v Karviné nazrušení §18a odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) za středníkema odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve zněnízákona č. 304/1997 Sb., zaujímám podle §14 zákona č. 182/1993Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko:Řízení bylo zahájeno podáním návrhu podle čl. 95 odst. 2Ústavy a §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. předaného k poštovnípřepravě 28. června 2000 a doručeného Ústavnímu soudu 29. června2000, v němž Okresní soud v Karviné navrhl zrušení uvedenýchustanovení zákona. Dne 13. června 2000 byl vyhlášen ve Sbírcezákonů a nabyl platnosti zákon č. 150/2000 Sb., kterým se měnízákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějšíchpředpisů, který nabyl účinnosti 1. července 2000. Tohoto dnepozbyla platnosti ustanovení §18a odst. 1 písm. c) odst. 2 písm.b) za středníkem, jichž se novelizace mimo jiné týkala. PlénumÚstavního soudu mělo podle mého názoru v tomto rozsahu usnesenímřízení zastavit podle §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.a zamítavý výrok nálezu měl platit jen pro §18a odst. 3, kterýzměněn nebyl. Není totiž v pravomoci Ústavního soudu rozhodovato návrzích na zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení,které pozbyly před skončením řízení u Ústavního soudu platnosti.Úvahu o přímé aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy považuji zairelevantní neboť tato norma stanoví pouze, že dojde-li soudk závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, jev rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. Tentoústavní předpis upravuje postup obecného soudu, nikoli Ústavníhosoudu, který při posuzování návrhů na zrušení zákonů nebo jejichjednotlivých ustanovení musí vycházet z obsahu a rozsahu svérozhodovací pravomoci [ čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ] a nemůžepřehlížet zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy).Uznávám argumenty většiny pléna, mám však za to, že by seměly promítnout v příslušné legislativní úpravě zákona o Ústavnímsoudu. Tato činnost je však vyhrazena moci zákonodárné. Zasoučasného stavu je povinností Ústavního soudu i v případěpředložení věci soudem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy postupovatpodle §67 ( za jiné situace podle §66) zákona o Ústavním soudu.V Brně dne 10. ledna 2001JUDr. M. H.Odlišné stanoviskoK nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn.Pl. ÚS 33/2000, kterým byl zamítnut návrh Okresního souduv Karviné na zrušení §18a odst. l písm. c), odst. 2 písm. b) zastředníkem a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě,ve znění zákona č. 304/1997 Sb., zaujímáme dle §14 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, toto odlišné stanovisko :Přesto, že souhlasíme s argumentací nálezu, směřujícík závěru, že ustanovení §18a odst. l písm. c), §18a odst. 2písm. b) věty za středníkem, a §18a odst. 3 zákona č. 111/1994Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997, nelzepovažovat za protiústavní, máme za to, že v poměru k ustanovením§18a odst. 1 písm. c) a §18a odst. 2 písm. b) mělo být řízenízastaveno. Věcnému posuzování těchto dvou ustanovení totiž bránilapřekážka řízení, stanovená v ustanovení §67 zákona č. 182/1993Sb., o Ústavním soudu, a to s ohledem na to, že návrh na jejichzrušení byl Ústavnímu soudu podán dne 29. 6. 2000, účinnostízákona č. 150/2000, jímž byla provedena jejich novelizace, tedydnem 1. 7. 2000, však tato ustanovení ve znění navrhovaném kezrušení pozbyla platnosti. V takovém případě je Ústavní soudpovinen podle §67 zákona č. 182/1993 Sb. řízení zastavit.Ústavní soud je jistě povolán k posuzování ústavnosti zákonů,může tak však činit jen v mezích Ústavou ČR mu svěřenýchkompetencí taxativně uvedených v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR, tedyjako orgán soudního typu pouze v rámci jednotlivých typů řízení,jejichž pravidla řízení (čl. 88 odst. l Ústavy ČR) v návaznosti nazmíněný čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR blíže upravuje zákon č. 182/1993Sb. Tímto zákonem je Ústavní soud také ve smyslu čl. 88 odst. 2Ústavy ČR vázán.Čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR zakládá sice povinnost obecnéhosoudu předložit věc Ústavnímu soudu, dospěje-li k závěru, žezákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporus ústavním zákonem, může tak však dle našeho názoru činit jenv poměru k zákonům či jejich jednotlivým ustanovením, jež jsou"živou" součástí právního řádu. I při tomto způsobu řešení totižv konkrétních případech konečné slovo k otázce aplikace čivýkladu jakéhokoliv zákona nebo jeho jednotlivého ustanovenípodaného obecným soudem zůstává zachováno Ústavnímu soudu, a tov rámci případného řízení o ústavní stížnosti. Výklad, ke kterémudospěla většina soudců Ústavního soudu v této věci v rámci jejíhoprojednání je výrazně extenzivní a představuje neodůvodněnýaktivismus s ohledem na již řečené shora. Pokud by měl zákonodárcemožnost postupu užitého většinou pléna Ústavního soudu na mysli,jistě by takový postup naznačil v zákoně o Ústavním soudu.I s ohledem na ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, zmíněným(extenzivním) výkladem, však k takovému závěru, dle našehopřesvědčení, nelze dospět.Pokud tedy v daném případě na základě později obecným soudemupřesněného návrhu, jímž se domáhal posouzení toho, zda napadenáustanovení jsou z hlediska ústavnosti aplikovatelná, se Ústavnísoud tímto návrhem věcně zabýval, překročil rozsah svýchkompetencí, neboť oprávnění podávat výklad zákonů mimo řízení, nakterá zákon o Ústavním soudu pamatuje, mu podle platné právníúpravy nepřísluší.JUDr. V. J.JUDr. E. Z.JUDr. V. Č.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.33.2000
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 33/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
78/2001 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 5/21 SbNU 29
Populární název
Protiústavnost některých ustanoveních §18a zákona o silniční dopravě
Datum rozhodnutí
10. 1. 2001
Datum vyhlášení
10. 1. 2001
Datum podání
29. 6. 2000
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
3
Navrhovatel
SOUD - OS Karviná
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Klokočka Vladimír
Napadený akt
zákon; 111/1994; o silniční dopravě; §18a/1/c, §18a/2/b věta za středníkem, §18a/3