Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 31.01.2001, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ],paralelní citace: N 22/21 SbNU 195 [ 77/2001 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.6.2000.1
Práva poškozeného v adhézním řízení - návrh na zrušení §44 odst. 2 trestního řádu
Právní větaA) V tomto směru Ústavní soud v první řadě konstatuje, že napadené ustanovení umožňuje soudu v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodnout o účasti poškozeného podle povahy projednávané věci. Přitom trestné činy, náležející do příslušnosti krajského soudu, vymezuje trestní řád (§17) jako takové trestné činy, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let anebo za něž lze uložit výjimečný trest. O trestném činu teroru, záškodnictví, sabotáže a o trestných činech podle zákona na ochranu míru koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu nižší. Je tedy zřejmé, že řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu se týká těch trestných činů, které je možno charakterizovat vyšším stupněm společenské nebezpečnosti. Proti rozhodnutí o nepřipuštění účasti poškozeného v trestním řízení není přípustná stížnost (srov. ustanovení §141 odst. 2 trestního řádu a contrario).B) Ústavní soud se dále věnoval – se zřetelem na napadené ustanovení trestního řádu – vlastnímu postavení poškozeného v trestním řízení. V tomto směru je určující zejména ustanovení §43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Navíc, trestní stíhání některých taxativně uvedených činů, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, přičemž souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě (§163a trestního řádu).C) Koncepce trestního řízení v České republice tedy – ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6 trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že poškozený neztrácí své postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu) a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád – komentář, 1. vyd., C.H. Beck, 1995, str. 171 a násl.), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.Komentář k napadenému ustanovení trestního řádu uvádí (cit. dílo, str. 185), že důvody, umožňující krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění poškozených - a tedy i smysl napadeného ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu - mohou spočívat např. v tom, že se v řízení projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde krajský soud může mít potíže s doručováním s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod.).1.Na základě výše uvedených východisek dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.A) Ústavní soud při svých úvahách vycházel v prvé řadě ze skutečnosti, že postavení poškozeného je rozdílně upraveno v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu oproti řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti okresního soudu. Jestliže totiž v prvním případě krajský soud má podle napadeného ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu možnost o účasti poškozeného v trestním řízení rozhodnout „podle povahy projednávané věci“, v řízení o trestných činech v kompetenci okresního soudu trestní řád soudu takovouto pravomoc nepřiznává. Rozdílnost postavení poškozeného v řízení před uvedenými soudy - v tomto směru - nepovažuje Ústavní soud za odůvodněnou a smysluplnou, neboť stejně jako v řízení před krajským soudem může také v řízení před soudem okresním dojít např. k tomu, že se v něm projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde soud může mít potíže s doručováním s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod. Především z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení je protiústavní, neboť ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost účastníků řízení při uplatňování jejich práv v řízení před okresním a krajským soudem. Tím porušuje čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.B) Ústavní soud dále vycházel z toho, že – jak již bylo uvedeno - poškozený je podle právní úpravy trestního řízení České republiky samostatnou stranou řízení s poměrně rozsáhlými procesními právy, jež se neomezují pouze na právo na náhradu škody. Z toho vyplývá, že má právo se trestního řízení účastnit a v jeho rámci uplatňovat procesní práva, vymezená trestním řádem. Napadené ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu dává krajskému soudu právo o účasti poškozeného rozhodovat „podle povahy projednávané věci“. Přestože v konkrétním případě jistě může nastat situace, kdy účast poškozeného (poškozených) v trestním řízení skutečně může ohrožovat jeho samotný smysl a vést k negativním důsledkům, není možné - z ústavně právního hlediska – bez pochybností plně akceptovat takovou zákonnou úpravu, která umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřípustnosti účasti poškozeného v trestním řízení i v těch případech, kdy jeho účastí žádný z účelů trestního řízení ohrožen být nemůže. Nelze totiž přehlédnout ani skutečnost, že proti usnesení, kterým je krajský soud oprávněn o nepřipuštění poškozeného rozhodovat, nelze podat stížnost a toto usnesení je tedy nepřezkoumatelné. I tato okolnost - podle názoru Ústavního soudu - zakládá protiústavnost napadeného ustanovení trestního řádu. Jestliže je totiž podle čl. 1 Ústavy ČR Česká republika demokratický právní stát, znamená to - mimo jiné - že její právní řád má odpovídat principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu a jeho určitosti a srozumitelnosti. Pouze takový zákon, u něhož lze jeho důsledky jasně předvídat, totiž odpovídá uvedenému pojetí demokratického právního státu. V případě napadeného ustanovení §44 odst. 2 trestního řádu však dodržení principu předvídatelnosti zákona není nezpochybnitelné, jelikož toto ustanovení umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění účasti poškozeného v trestním řízení prakticky bez jakýchkoliv blíže specifikovaných kritérií. Možné riziko je umocněno i tím, že příslušné rozhodnutí není přezkoumatelné soudem vyššího stupně. Protiústavnost napadeného ustanovení proto spatřuje Ústavní soud i v tom, že porušuje právo poškozeného (jakožto strany a tedy účastníka trestního řízení) na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Blíže nespecifikovanou možností vyloučení účasti poškozeného v řízení je porušován rovněž ústavní princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a ve svých důsledcích také čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručující každému, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.6.2000.1
sp. zn. Pl. ÚS 6/2000NálezÚstavní soud rozhodl dnešního dne v plénu ve složení: JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Jiří Malenovský, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský a JUDr. Eva Zarembová, ve věci návrhu na zrušení ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, spojeného s ústavní stížností stěžovatelky N. K., zastoupené advokátem JUDr. Janem Peterem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 1 T 45/98, takto:Ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.Odůvodnění:I.V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze v trestní věci obžalovaného L. Š. nepřipustil podle ustanovení §44 odst. 2trestního řádu účast poškozených -Komerční banky, Banky Bohemia, M. Č., ing. R. V. a stěžovatelky u hlavního líčení Krajského soudu v Praze.V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud v Praze zejména uvedl, že Krajský státní zástupce v Praze podal na L. Š. obžalobu pro čtyři trestné činy podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4trestního zákona. Těchto trestných činů se měl dopustit - mimo jiné - tím, že si od stěžovatelky dne 25. 3. 1993 vypůjčil částku 25.000 Kč proti slibu zajistit půjčku zastavením z ní pořízených pozemků v katastrálním území Karlovy Vary. Tuto půjčku však nezajistil a pozemky dal následně do zástavy Agrobance, a.s., Příbram k zajištění dalších úvěrů.Protože však usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996, č.j. 92K 39/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. 4 Ko 396/96, byl na majetek dlužníka L. Š. prohlášen konkurz a v konkurzním řízení své pohledávky v postavení konkurzních věřitelů přihlásili všichni výše uvedení poškození, nepřipustil Krajský soud v Praze jejich účast u hlavního líčení s ohledem na ustanovení §14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. (Pozn.: z ustanovení §14 odst. 1 písm. c) tohoto zákona o prohlášení konkurzu plyne – mimo jiné – že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení, „v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody“.)II.V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému usnesení stěžovatelka zejména namítla, že jím byla porušena její ústavní práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, z čl. 37 odst. 3 a z čl. 38 odst. 2Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 1Ústavy ČR. K protiústavnosti prý došlo „v důsledku ustanovení §44 odst. 2trestního řádu“, které je s citovanými ustanoveními Listiny a Ústavy v rozporu. Stěžovatelka v prvé řadě poukázala na ustanovení §43 odst. 1trestního řádu, podle něhož ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Podle odst. 2 téhož ustanovení je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu. Podle (napadeného) ustanovení §44 odst. 2trestního řádu v řízení o trestných činech, náležejících do příslušnosti krajského soudu, rozhodne o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci.Z žádného ustanovení trestního řádu prý nelze zjistit, proč zákon „umožňuje soudu ve věcech náležejících do příslušnosti krajského soudu libovolným a nepřezkoumatelným způsobem rozhodovat o tom, zda připustí či nepřipustí účast poškozeného v trestním řízení, což se děje bez předem stanovených jakýchkoliv kritérií pro takové rozhodnutí, navíc bez možnosti opravného prostředku“ (§141 odst. 2trestního řádu). Stěžovatelka v napadeném ustanovení spatřuje i určitou nekonzistentnost, neboť možnost nepřipustit účast poškozeného se týká toliko řízení před krajským soudem po podání obžaloby, zatím co do podání obžaloby nelze práva poškozeného omezovat.Stěžovatelka připouští, že podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání (pozn.: jehož se krajský soud in fine napadeného usnesení dovolal) po prohlášení konkurzu nelze v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody, nicméně „toto omezení se nijak nedotýká ostatních práv poškozeného podle §43 odst. 1trestního řádu, která takovým rozhodnutím zůstávají nedotčena.“ Práva podle tohoto ustanovení totiž přísluší každému poškozenému bez ohledu na to, zda může či nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody. I když tedy poškozený neučiní návrh na náhradu škody, musí mu být soudem poskytnuta plná procesní možnost (srov. Sborník NS č. II/62, R 8/74 Sb. tr. r.).Napadené usnesení krajského soudu prý neobsahuje žádné přesvědčivé důvody, pro které by poškození v souzené věci nemohli vykonávat práva uvedená v ustanovení §43 odst. 1trestního řádu, a to navíc za situace, kdy zákon toto rozhodnutí vylučuje z možnosti přezkumu soudem vyššího stupně na základě řádného opravného prostředku.Proto stěžovatelka navrhla, aby v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze bylo zrušeno a spolu s tím navrhla i zrušení ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů.III.Podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení ustanovení §44 odst. 2trestního řádu, a že uplatněním tohoto ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, Ústavní soud podle ustanovení §78 odst. 1zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy.IV.K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se vyjádřil účastník řízení, jímž je podle ustanovení §69 odst. 1zákona o Ústavním soudu Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.Poslanecká sněmovna PČR ve svém vyjádření k návrhu uvedla, že podle ustanovení §44 odst. 2trestního řádu by krajský soud - v praxi - neměl připustit poškozeného k řízení jen z důležitého důvodu, např. je-li to nutné v zájmu ochrany utajovaných skutečností nebo jedná-li se o věc, v níž mohou být stovky nebo tisíce poškozených a jestliže by respektování všech procesních práv poškozených mohlo nepřiměřeně ztížit nebo až zmařit průběh celého trestního řízení. Určitých problémů s aplikací citovaného ustanovení v praxi si je prý vědoma i vláda, neboť ve svém návrhu novely trestního řádu navrhla zrušit omezení vztahující se k účasti poškozeného ve věcech projednávaných v prvém stupni krajským soudem. Podle tohoto návrhu by o uvedeném omezení mohlo být rozhodnuto pouze v řízeních s mimořádně vysokým počtem poškozených, kde by tito poškození mohli svá práva vykonávat pouze prostřednictvím omezeného počtu společných zmocněnců. Proto Poslanecká sněmovna připouští, že napadené ustanovení „vyžaduje určité změny“, jež by však měly být eventuálně provedeny až v návaznosti na přijetí odpovídající nové právní úpravy této problematiky.Ustanovení §44 odst. 2trestního řádu bylo podle sdělení Poslanecké sněmovny schváleno potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.Závěrem Poslanecká sněmovna uvádí, že je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení citovaného ustanovení posoudil jeho ústavnost a vydal o tom příslušné rozhodnutí.Ve smyslu ustanovení §48 odst. 2 a §49 odst. 1zákona o Ústavním soudu požádal dále Ústavní soud o vyjádření k předmětnému návrhu Ministerstvo spravedlnosti – legislativní odbor. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatelka svůj návrh na zrušení ustanovení §44 odst. 2trestního řádu blíže nezdůvodnila, takže prý „lze na toto obecné tvrzení reagovat pouze tak, že ustanovení §44 odst. 2trestního řádu není s uvedenými články Listiny v rozporu a neodporuje tak ani čl. 1Ústavy“. Adhezní řízení je součástí trestního řízení a projednává se v něm nárok poškozeného proti obžalovanému na náhradu škody způsobené trestným činem. Podstata adhezního řízení spočívá v tom, že poškozený může uplatňovat své nároky na náhradu škody v trestním řízení a soud může tento nárok přiznat nebo poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, nikoliv však nárok zamítnout. Jestliže tedy soud podle ustanovení §44 odst. 2trestního řádu rozhodne o účasti poškozeného záporně, nemůže sice poškozený již v dalším řízení vystupovat jako strana, nijak mu to však nebrání v uplatnění nároku na náhradu škody v občanskoprávním nebo jiném řízení. Poškozenému je při tom stále v plné míře zachováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36Listiny a je zachována rovněž rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3Listiny) a zásada veřejnosti (čl. 38 odst. 2Listiny). Proto se Ministerstvo spravedlnosti ČR domnívá, že návrh na zrušení ustanovení §44 odst. 2trestního řádu není důvodný.V.Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem meritorně, se zaměřil na otázku, zda jsou pro to dány všechny předpoklady po stránce formální.Jak je již uvedeno výše, Ústavní soud shledal, že v daném případě byl dán důvod k zahájení řízení o tzv. konkrétní kontrole norem ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §74zákona o Ústavním soudu, neboť napadené zákonné ustanovení bylo v souzené věci obecnými soudy skutečně aplikováno, tedy jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud dále shledal, že v daném případě byl zákon vydán ještě před nabytím účinnosti Ústavy ČR a že mu proto nepřísluší přezkoumávat ústavnost procedury jeho vzniku a dodržení normotvorné pravomoci, nýbrž toliko jeho obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 14, str. 309 nebo nález Ústavního soudu č. 261/2000 Sb.).VI.Ústavní soud tedy konstatuje, že mu nic nebrání v meritorním projednání a rozhodnutí věci samé.2. Navrhovatelka uvádí, že napadené ustanovení §44 odst. 2trestního řádu je v rozporu s čl. 36 odst. 1, s čl. 37 odst. 3, s čl. 38 odst. 2Listiny a s čl. 1Ústavy ČR. Článek 36 odst. 1Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Článek 37 odst. 3Listiny stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Článek 38 odst. 2Listiny praví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 1Ústavy ČR praví, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ústavní soud se proto soustředil na otázku, zda napadené ustanovení §44 odst. 2trestního řádu není s citovanými ústavními kautelami v rozporu. V souvislosti s tím považoval za nezbytné zabývat se – alespoň v základních rysech - otázkou postavení poškozeného v trestním řízení a smyslem napadeného ustanovení §44 odst. 2trestního řádu.2. A) V tomto směru Ústavní soud v první řadě konstatuje, že napadené ustanovení umožňuje soudu v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodnout o účasti poškozeného podle povahy projednávané věci. Přitom trestné činy, náležející do příslušnosti krajského soudu, vymezuje trestní řád (§17) jako takové trestné činy, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let anebo za něž lze uložit výjimečný trest. O trestném činu teroru, záškodnictví, sabotáže a o trestných činech podle zákona na ochranu míru koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu nižší. Je tedy zřejmé, že řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu se týká těch trestných činů, které je možno charakterizovat vyšším stupněm společenské nebezpečnosti. Proti rozhodnutí o nepřipuštění účasti poškozeného v trestním řízení není přípustná stížnost (srov. ustanovení §141 odst. 2trestního řádu a contrario). B) Ústavní soud se dále věnoval – se zřetelem na napadené ustanovení trestního řádu – vlastnímu postavení poškozeného v trestním řízení. V tomto směru je určující zejména ustanovení §43trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Navíc, trestní stíhání některých taxativně uvedených činů, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, přičemž souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě (§163atrestního řádu). C) Koncepce trestního řízení v České republice tedy – ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že poškozený neztrácí své postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu) a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád – komentář, 1. vyd., C.H. Beck, 1995, str. 171 a násl.), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.Komentář k napadenému ustanovení trestního řádu uvádí (cit. dílo, str. 185), že důvody, umožňující krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění poškozených - a tedy i smysl napadeného ustanovení §44 odst. 2trestního řádu - mohou spočívat např. v tom, že se v řízení projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde krajský soud může mít potíže s doručováním s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod.).3. Na základě výše uvedených východisek dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.A) Ústavní soud při svých úvahách vycházel v prvé řadě ze skutečnosti, že postavení poškozeného je rozdílně upraveno v řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu oproti řízení o trestných činech náležejících do příslušnosti okresního soudu. Jestliže totiž v prvním případě krajský soud má podle napadeného ustanovení §44 odst. 2trestního řádu možnost o účasti poškozeného v trestním řízení rozhodnout „podle povahy projednávané věci“, v řízení o trestných činech v kompetenci okresního soudu trestní řád soudu takovouto pravomoc nepřiznává. Rozdílnost postavení poškozeného v řízení před uvedenými soudy - v tomto směru - nepovažuje Ústavní soud za odůvodněnou a smysluplnou, neboť stejně jako v řízení před krajským soudem může také v řízení před soudem okresním dojít např. k tomu, že se v něm projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde soud může mít potíže s doručováním s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod. Především z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení je protiústavní, neboť ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost účastníků řízení při uplatňování jejich práv v řízení před okresním a krajským soudem. Tím porušuje čl. 1 a čl. 3 odst. 1Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 1Listiny.B) Ústavní soud dále vycházel z toho, že – jak již bylo uvedeno - poškozený je podle právní úpravy trestního řízení České republiky samostatnou stranou řízení s poměrně rozsáhlými procesními právy, jež se neomezují pouze na právo na náhradu škody. Z toho vyplývá, že má právo se trestního řízení účastnit a v jeho rámci uplatňovat procesní práva, vymezená trestním řádem. Napadené ustanovení §44 odst. 2trestního řádu dává krajskému soudu právo o účasti poškozeného rozhodovat „podle povahy projednávané věci“. Přestože v konkrétním případě jistě může nastat situace, kdy účast poškozeného (poškozených) v trestním řízení skutečně může ohrožovat jeho samotný smysl a vést k negativním důsledkům, není možné - z ústavně právního hlediska – bez pochybností plně akceptovat takovou zákonnou úpravu, která umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřípustnosti účasti poškozeného v trestním řízení i v těch případech, kdy jeho účastí žádný z účelů trestního řízení ohrožen být nemůže. Nelze totiž přehlédnout ani skutečnost, že proti usnesení, kterým je krajský soud oprávněn o nepřipuštění poškozeného rozhodovat, nelze podat stížnost a toto usnesení je tedy nepřezkoumatelné. I tato okolnost - podle názoru Ústavního soudu - zakládá protiústavnost napadeného ustanovení trestního řádu.Jestliže je totiž podle čl. 1Ústavy ČR Česká republika demokratický právní stát, znamená to - mimo jiné - že její právní řád má odpovídat principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu a jeho určitosti a srozumitelnosti. Pouze takový zákon, u něhož lze jeho důsledky jasně předvídat, totiž odpovídá uvedenému pojetí demokratického právního státu. V případě napadeného ustanovení §44 odst. 2trestního řádu však dodržení principu předvídatelnosti zákona není nezpochybnitelné, jelikož toto ustanovení umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění účasti poškozeného v trestním řízení prakticky bez jakýchkoliv blíže specifikovaných kritérií. Možné riziko je umocněno i tím, že příslušné rozhodnutí není přezkoumatelné soudem vyššího stupně. Protiústavnost napadeného ustanovení proto spatřuje Ústavní soud i v tom, že porušuje právo poškozeného (jakožto strany a tedy účastníka trestního řízení) na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny. Blíže nespecifikovanou možností vyloučení účasti poškozeného v řízení je porušován rovněž ústavní princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3Listiny a ve svých důsledcích také čl. 38 odst. 2Listiny, zaručující každému, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. C) Ústavní soud dále nemohl přehlédnout (a ve svém vyjádření k návrhu na to ostatně upozorňuje i Poslanecká sněmovna), že i sama vláda České republiky - jsouc si zřejmě vědoma nedostatků napadeného ustanovení §44 odst. 2trestního řádu - v rámci návrhu novely trestního řádu předložila Poslanecké sněmovně (sněmovní tisk č. 383) nové znění tohoto ustanovení v této dikci: „Je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném řízení státní zástupce poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody; ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvém úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. V řízení nesmí vystupovat více než pět společných zmocněnců poškozených. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.“ Je tedy zřejmé, že vláda v citovaném návrhu hodlala odstranit zmíněné ústavněprávní nedostatky stávajícího znění ustanovení §44 odst. 2trestního řádu. Ústavní soud, jestliže citované ustanovení shledává protiústavním a z tohoto důvodu je zrušuje, tedy sleduje i legislativní trend v této oblasti. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že předmětný vládní návrh Poslanecká sněmovna , jak je obecně známo, nakonec neschválila.Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ustanovení §44 odst. 2trestního řádu pro jeho rozpor s čl. 1Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 1, s čl. 37 odst. 3 a s čl. 38 odst. 2Listiny ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů zruši.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 31. 1. 2001JUDr. Zdeněk Kesslerpředseda Ústavního soudu
Odlišné stanoviskosoudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci návrhu na zrušení ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisůPrávní názor, přijatý většinou pléna Ústavního soudu, je založen na přesvědčení, že posuzované ustanovení trestního řádu vyvolává neodůvodněnou nerovnost účastníků řízení při uplatňování jejich práv v řízení před okresním a krajským soudem, že neodpovídá principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu a že nadto rozhodnutí (krajského) soudu, podle něho vydané, nepodléhá přezkumu instančně nadřízeným soudem, a že jako takové porušuje ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).Tato názorová východiska, pokud se týká také závěry z nich odvozené, nepokládáme za správná a odpovídající účelu, který trestní řád, jako procesní norma, má plnit.Účelem trestního řádu (trestního řízení) je náležité zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§1 tr. ř.); jakkoli je procesní postavení poškozeného v jeho definovaném vymezení vybaveno širokými oprávněními (§43 odst. 1, §163a tr. ř.), nelze ani při respektu k nim zákonem výslovně vyjádřený účel trestního řízení přehlížet a upřít zákonodárci právo v jeho intencích upravit podmínky, za nichž tato oprávnění v odlišných druzích řízení mohou být vykonána, resp. za nichž vykonána být nemohou. Tyto podmínky vymezil zákonodárce povahou projednávané věci a z praxe obecných soudů nic nenasvědčuje tomu, že by ustanovení §44 odst. 2 tr. ř. bylo na újmu poškozených obecně zneužíváno, zejména když procesní postavení poškozených se z vysoce převažující míry projevuje v řízení adhézním. Odkaz odůvodnění nálezu k tomu, že posuzované ustanovení trestního řádu „umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřípustnosti účasti poškozeného v trestním řízení (správně v řízení před soudem) i tehdy, kdy jeho účastí žádný z účelu trestního řízení ohrožen být nemůže“, jde nad rámec empiricky ověřených skutečností a ve své podstatě je projevem nedůvodné podezíravosti krajských soudů z rozhodovací libovůle, byť nelze vyloučit, že ve věci vlastní ústavní stížnosti, jako individuální pochybení, dotčený krajský soud zákonem stanovený znak „povahy projednávané věci“ vyložil nesprávně. Tuto jednotlivost však podle našeho přesvědčení nelze povýšit na zásadu, nadto obecně protiústavní povahy.Obdobně nedůvodný jeví se nám závěr většinového rozhodnutí, dle něhož posuzované ustanovení porušuje princip předvídatelnosti důsledků právního předpisu, většinový názor zde přehlíží, že tento princip má svůj význam ne-li výlučně, pak alespoň z výrazně převážné míry u právních norem hmotněprávní povahy, tedy tam, kde s určitým jednáním zákon spojuje (předvídatelné) důsledky (vznik, zánik právního vztahu, sankce apod.), zatímco u norem procesních, jako norem upravujících postup řízení, většinovým názorem vyžadovaná předvídatelnost nemá valný význam, pokud jej ovšem má vůbec, a proto odvozovat z její údajné absence protiústavnost samotného ustanovení není na místě, a to ani tehdy, nejeví-li se rozdílná úprava postavení poškozených před obecnými a před krajskými soudy jako „odůvodněná a smysluplná“. Posouzení důvodnosti nebo smysluplnosti zákona jako takového se podle našeho mínění z pravomoci Ústavního soudu vymyká (čl. 87 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).Nesouhlasíme posléze ani s tím, že posuzované ustanovení §44 odst. 2 tr. ř. zakládá „neodůvodněnou nerovnost účastníků řízení (správně stran) při uplatňování jejich práv v řízení před okresním a krajským soudem“ a že je tak v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; odhlédnuto od toho, že rovnost v právech, vyplývající z označených článků Listiny základních práv a svobod, nutno chápat jako ústavně prohlášenou zásadu rovnosti práv v hmotně-právním smyslu (a contr. čl. 96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb. a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), posuzovat odlišné postavení poškozených jako stran v řízení před okresním a před krajským soudem hledisky procesní rovnosti nelze, neboť jde o dvě skupiny poškozených (jejich uzavřené soubory), uplatňující svá práva v odlišných řízeních, jejichž podmínky (příslušnost) stanovil zákonodárce podle kritérií, která pokládal z hlediska řádného a odpovědného výkonu spravedlnosti za rozhodná, stejně jako poškozené, mimo otázky spojené s uplatněným nárokem na náhradu škody důvodně vyloučil z opravného řízení [§246 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.]; leč i kdyby tomu tak nebylo, jsme přesvědčeni o tom, že i při případném střetu účelu trestního řízení (řádu) s jiným ústavně zaručeným právem bylo by na místě dát účelu, který trestní řád sleduje, přednost a dbát na to, aby zákonodárcem stanovená podmínka pro vyloučení poškozených z účasti na řízení před krajským soudem, jako soudem I. stupně, vyjádřená „povahou věci“, byla v každém jednotlivém případě interpretována ústavně souladným způsobem (k tomu srov. nález ve věci Pl. ÚS 48/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 21, Praha 1997, a Sbírka zákonů č. 121/1996 Sb.).Takto vyložené důvody vedou nás k přesvědčení, že návrh na zrušení uvažovaného ustanovení zákona měl být zamítnut.V Brně dne 13. 2. 2001