Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.01.2001, sp. zn. Pl. ÚS 9/2000 [ nález / CEPL / výz-2 ], paralelní citace: N 8/21 SbNU 55 [ 52/2001 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.9.2000

sp. zn. Pl. ÚS 9/2000 Nález Plénum Ústavního soudu rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu Ph.Dr. V. H., na zrušení ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti účastníků řízení Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky a vedlejšího účastníka řízení, Okresního soudu v Lounech, takto: Ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 28. února 2002. Odůvodnění: Navrhovatel dne 4. 2. 2000 podal ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o přestupku Policie ČR - dopravního inspektorátu Městského ředitelství Brno ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. MRBM-1216/DI-PŘ-99, kterým bylo v přestupkovém řízení rozhodnuto o přestupku, a navrhovateli byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč a stanovena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč podle ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 200/1990, o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost dále směřovala i proti rozhodnutí Policie ČR - dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje v Brně ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. PJM-890/DS-odv-99, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí o přestupku. S ohledem na ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, podal navrhovatel spolu s ústavní stížností návrh na zrušení tohoto ustanovení. Ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, znemožňuje přezkum výše uvedených rozhodnutí soudem, neboť se jedná o přestupek kvalifikovaný dle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, za který nelze uložit pokutu vyšší než 2 000 Kč nebo zákaz činnosti. Ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů zní: §83 Přezkoumávání rozhodnutí o přestupku soudem (1) Soud nepřezkoumává rozhodnutí o přestupku, za nějž nelze uložit pokutu vyšší než 2000 Kč nebo zákaz činnosti; to neplatí, bylo-li vysloveno propadnutí věci nebo zabrání věci, jejíž hodnota přesahuje částku 2000 Kč. Navrhovatel má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), publikované pod č. 209/1992 Sb., a závazné dle čl. 10 Ústavy ČR, které vyžaduje, aby byla zajištěna alespoň jedna instance, která je buď soudem nebo jiným nezávislým a podle zákona ustanoveným orgánem a která věc projedná v plné jurisdikci a bude tedy nalézat také o otázkách skutkových. Vzhledem k tomu, že Úmluva má přednost před zákonem, využil navrhovatel možnosti dané mu stanovením §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu II. senát Ústavního soudu posoudil splnění podmínek podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, který byl řádně zastoupen, návrh není nepřípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Protože k tvrzenému zásahu do základního práva došlo za přímé aplikace ustanovení, které je předmětem návrhu, došel II. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto řízení o ústavní stížnosti svým usnesením ze dne 29. 2. 2000, č. j. II. ÚS 71/2000-9, přerušil a návrh na zrušení ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR I. Shora uvedenými rozhodnutími byla navrhovateli uložena pokuta ve výši 2000 Kč za údajný dopravní přestupek, když dle tvrzení policisty dne 1. 6. 1999 v 17.34 hod. jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky RENAULT Espace, SPZ: BZL 50-40, jel v Brně po ulici, kde je povolena nejvyšší rychlost 60 km/hod., rychlostí 80 km/hod. Tato rychlost byla naměřena, dle závěrů policejních orgánů, měřícím zařízením Ramer 7M-VB. Ve skutečnosti, že celý závěr správního orgánu o vině navrhovatele byl postaven pouze na tvrzení jednoho policisty, který tímto svým tvrzením dokladoval přestupek stěžovatele proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, spatřuje navrhovatel porušení základních zásad správního řádu obsažených v ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, které stanoví, že rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a dále zásady, že řízení je třeba vést tak, aby posilovalo důvěru občanů ve správnost rozhodování, aby přijatá rozhodnutí byla přesvědčivá a vedla občany a organizace k dobrovolnému plnění jejich povinností. II. Usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 12/2000, byl odmítnut návrh navrhovatele Okresního soudu v Lounech na zrušení ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že navrhovatel má podle ustanovení §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník. Poté se Ústavní soud obrátil na účastníky řízení, a to Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR, na Senát Parlamentu ČR, a na vedlejšího účastníka řízení Okresní soud v Lounech, s žádostí o písemné vyjádření k návrhu, když účastníkem řízení je též ten, kdo zákon nebo jiný předpis, jehož zrušení je navrhováno, vydal a vedlejším účastníkem oprávněný navrhovatel, jehož návrh byl odmítnut jako nepřípustný, neboť Ústavní soud v téže věci již jedná. Za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR se vyjádřil její předseda Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., který uvedl, že při posuzování návrhu sehrává podstatnou roli nález Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., na který se ve svém podání odvolává i navrhovatel. Tímto nálezem byla ke dni vyhlášení zrušena část ustanovení §248 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, čímž byl zredukován rozsah rozhodnutí správních orgánů, které se v rámci správního soudnictví nepřezkoumávají. V závěru odůvodnění se Ústavní soud zabýval i otázkou přezkoumatelnosti pořádkových pokut ve srovnání s peněžitými tresty, ukládanými podle ustanovení §53 trestního zákona, a které jsou v režimu čl. 6 Úmluvy, a došel k závěru, že "není rozumný důvod, proč by tomu tak nemělo být i v případě pořádkových pokut i přestupků, a to i těch, u nichž pokuta nedosáhne stanovené výše podle §83 odst. 1, protože každá sankce za přestupek je v režimu Úmluvy". Důvodová zpráva k přestupkovému zákonu konstatuje, že se navrhuje přezkoumání správního rozhodnutí o přestupku soudem, ne však u všech, ale pouze u těch, které mají závažnější ekonomický dopad na přestupce za předpokladu, že tato osoba využila předtím řádného opravného prostředku podle správního řádu. Zavedení tohoto institutu je podle důvodové zprávy žádoucí v zájmu zabezpečení zákonnosti v rozhodování a při sjednocování postupu správních orgánů nezávislým státním orgánem. Zákon o přestupcích byl schválen potřebnou většinou členů zákonodárného sboru dne 17. 5. 1990, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou ČR, ústavním pořádkem a právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí. Za Senát Parlamentu ČR se vyjádřila jeho předsedkyně Ph.Dr. Libuše Benešová, která uvedla, že ustanovení §83 odst. 1 je součástí zákona o přestupcích ode dne přijetí tohoto zákona Českou národní radou, t. j. dne 17. 5. 1990, a doznalo do současnosti jediné změny, uskutečněné zákonem č. 67/1993 Sb., který byl přijat dne 27. 1. 1993. Uvedená novela změnila v citovaném ustanovení výše zmíněnou podmínku pro přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem z pozice "byla uložena pokuta vyšší" na pozici "za nějž lze uložit pokutu vyšší". Platná právní úprava zákonodárství v České republice je dána Ústavou ČR, která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 1993. Ústava ČR v čl. 15 stanoví, že zákonodárná moc náleží Parlamentu, který je tvořen Poslaneckou sněmovnou a Senátem. K ustavení Senátu jako druhé z komor Parlamentu však nedošlo dnem nabytí účinnosti Ústavy ČR, ale později. První volby do Senátu se konaly v listopadu 1996. Poté prezident republiky v souladu s čl. 107 odst. 2 Ústavy ČR svým rozhodnutím ze dne 29. 11. 1996, publikovaným pod č. 292/1996 Sb., svolal zasedání Senátu a stanovil den jeho zahájení na 9. 12. 1996. Ustavující schůze Senátu se konala ve dnech 18. až 20. 12. 1996. Z porovnání výše uvedených skutečností vyplývá, že zákony, které zakládají (novelizují) návrhem napadené ustanovení, byly přijaty (vydány) před ustavením Senátu. Protože v souladu s čl. 106 Ústavy ČR se dnem účinnosti Ústavy ČR Česká národní rada stala Poslaneckou sněmovnou a v souladu se stejným ustanovením tato komora vykonávala do doby ustavení Senátu jeho funkce, přísluší s přihlédnutím k ustanovení §69 zákona o Ústavním soudu, Poslanecké sněmovně rovněž obsahové vyjádření k předmětné věci. Okresní soud v Lounech, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 5. 2000 uvedl, že podle ustálené soudní praxe Evropského soudu pro lidská práva se pojem trestního obvinění podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy vztahuje na obvinění z protiprávního jednání, jehož postih je vnitrostátními právními předpisy definován jako preventivní a zároveň i represivní opatření veřejné moci a za jehož spáchání se ukládá sankce, kterou se citelně zasahuje do občanských práv odpovědného subjektu, přičemž tento zásah nemusí spočívat pouze v odnětí svobody, ale například i v zaplacení pokuty. Podle takto: stanovených kritérií má v našem právním řádu povahu trestního obvinění i obvinění z jakéhokoliv přestupku, jehož skutková podstata je obsažena v zákoně o přestupcích či jiném zákoně, a to bez ohledu na výši sankce, jaká může být osobě obviněné z přestupku uložena. Tento názor vyplývá z definice pojmu přestupku, jakož i z charakteru a druhu sankcí, které lze za přestupek uložit (§2 odst. 1, §11 zákona o přestupcích). Napadené ustanovení zákona o přestupcích je v rozporu i s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 1, 4 Ústavy ČR. Odepření soudního přezkumu u specifikovaných přestupků způsobuje také nerovnost v právech osob, které jsou uznány vinnými z přestupku, přičemž tato nerovnost nemá v demokratickém právním státě žádné legitimní opodstatnění. Tím dochází i k porušení ustanovení čl. 1 Listiny. Navíc může nastat situace, kdy osoba je jedním rozhodnutím uznána vinnou ze spáchání několika přestupků, z nichž některé podléhají soudnímu přezkumu a rozhodnutí o nich mohou být tedy soudem zrušena, a jiné, méně závažné, jsou ze soudního přezkumu vyloučena a rozhodnutí o nich zůstávají nedotčena, což způsobuje těžko řešitelné problémy. Podle názoru Okresního soudu v Lounech je tak ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s ústavními zákony a mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Proto Okresní soud v Lounech navrhl zrušení napadeného ustanovení zákona o přestupcích. III. Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah zákona nebo jiného právního předpisu podle hledisek obsažených v ustanovení §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tj. z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Pokud jde o ústavnost obsahu ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, dospěl Ústavní soud k závěru, aniž by považoval za nutné zkoumat všechny ústavní aspekty tohoto problému, že jde především o porušení rovnosti v právech vůči veřejné moci podle čl. 1 Listiny ve spojení s porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a napadené ustanovení není v souladu ani s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny z důvodu porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a stejně tak je v rozporu s čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR a návrhu je proto třeba vyhovět. Článek 1 a 4 Ústavy ČR zní: 1. Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. 4. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Článek 1 Listiny zní: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Článek 36 odst. 1 a 2 Listiny upravuje právo na soudní a jinou právní ochranu a zní: 1. Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2.Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Článek 6 Úmluvy upravuje právo na spravedlivý proces a odstavec 1 tohoto článku pak zní: 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Jak vyplývá z výše citovaných ustanovení, právo na spravedlivý proces, jehož podstatnou složkou je právo na projednání věci nezávislým soudem, zaujímá v demokratické společnosti význačné místo. Dotčená osoba musí mít možnost nechat rozhodnutí přijaté proti ní přezkoumat soudem, který splňuje záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V projednávaném případě však navrhovatel neměl možnost nechat přezkoumat rozhodnutí o přestupku nezávislým a nestranným soudem. Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny, Ústavy ČR a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Jakýkoli jiný postup je v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 4 Ústavy ČR. Každá fyzická i právnická osoba má v České republice ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případě rozhodnutí o přestupcích však toto právo ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nezaručuje, neboť je jím odňato právo nechat přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud v tomto případě vyšel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (např. rozsudek ve věci Lauko proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, rozsudek ve věci Kadubec proti Slovensku z 2. 9. 1998), podle které v případech, kdy stěžovatel neměl možnost nechat přezkoumat rozhodnutí o přestupku nezávislým a nestranným soudem, bylo právo stěžovatele na projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem zneuznáno, čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný a byl porušen. V režimu čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy jsou tedy i přestupky, za které nelze uložit pokutu vyšší než 2000 Kč nebo zákaz činnosti. Proto ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, které ze soudního přezkumu vylučuje rozhodnutí o přestupku, za nějž nelze uložit pokutu vyšší než 2000 Kč nebo zákaz činnosti, s výjimkou těch případů, kdy bylo vysloveno propadnutí věci nebo zabrání věci, jejíž hodnota přesahuje částku 2000 Kč, je v rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy. Napadené ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu i s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Vyloučení soudní ochrany u přezkumu rozhodnutí ve věcech některých přestupků totiž zasahuje do základního práva na soudní ochranu a ve svém důsledku je pak v kolizi i s čl. 1 a 4 Ústavy ČR. Ústavní soud se již dále nezabýval dalšími námitkami navrhovatele, týkajícími se zásady spolehlivě zjištěného stavu věci, zásady, že řízení je třeba vést tak, aby posilovalo důvěru občanů ve správnost rozhodování, aby přijatá rozhodnutí byla přesvědčivá a vedla občany a organizace k dobrovolnému plnění jejich povinností, když jediným řešením je zrušení ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a umožnění tak soudní kontroly rozhodnutí o přestupcích vydaných v oblasti správního práva. Ze všech uvedených důvodů plénum Ústavního soudu konstatuje, že ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, je protiústavní a proto Ústavní soud rozhodl o jeho zrušení. Ústavní soud si je vědom změny právní situace, kterou vyvolá jeho rozhodnutí o zrušení §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a proto napadené ustanovení zrušil ke dni 28. 2. 2002. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. 1. 2001