ECLI:CZ:US:2002:1.US.10.02
sp. zn. I. ÚS 10/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu) ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. 17 Cm 77/96, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 12 Cmo 64/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Vrchního soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele V. P., jíž se na žalovaném (N., s. r. o., Praha 9) domáhal jednak zaplacení 99 900,-- Kč jako vrácení částky, kterou žalovanému zaplatil na jím vystavenou fakturu č. 592/92, splatnou 10. 12. 1992 za provedení účetních prací, když smlouva na provedení těchto prací nebyla podle jeho tvrzení platně uzavřena, jednak vrácení účetních dokladů.
Stěžovatel dovozuje, že uvedenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, které je obsaženo v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu), v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům), v čl. 90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (soudce je při rozhodování vázán zákonem).
Porušení svých ústavních práv pak stěžovatel spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a v délce řízení před odvolacím soudem, konkrétně pak ve skutečnosti, že smlouvu o provádění účetních prací podepsal s firmou N., s. r. o., v jeho zastoupení ing. R. P., aniž o tom on věděl. Má za to, že se jedná o neplatný právní úkon, jeho neplatnost vyplývá přímo ze zákona a absolutní neplatnost nemůže být zhojena dodatečným schválením. Soud prvního stupně tedy měl ze zákona přihlédnout k absolutní neplatnosti smlouvy o provádění účetních prací.
K podanému návrhu ústavní stížnosti byl Ústavní soud nucen opětovně konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jestliže se namítá porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné dané ustanovení vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obsahem vlastní ústavní stížnosti je pouze opakování námitek, které stěžovatel vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecného soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Vrchní soud se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Ústavní soud poukazuje na logickou argumentaci odvolacího soudu, že právní úkon ing. P. byl stěžovatelem dodatečně schválen, a to bez zbytečného odkladu, což je prokázáno mimo jiné též jeho účastnickou výpovědí, jak je zřejmé z protokolu o jednání soudu a že pozdější vyjádření nesouhlasu nezpůsobuje neplatnost právního úkonu. Žalovanému pak vznikl nárok na zaplacení ceny díla, protože převzetí díla nebylo žalobcem jako objednatelem odmítnuto a vady nebyly reklamovány. Částka 99 900,-- Kč byla stěžovatelem zaplacena po převzetí díla v souladu s uzavřenou smlouvou.
Ve světle shora uvedeného se jeví jako nepravděpodobné tvrzení stěžovatele, že mohlo dojít k jinému výsledku odvolacího řízení v případě rychlejšího rozhodování odvolacího soudu, kdy mohl doplnit dokazování slyšením svých bývalých zaměstnanců, když nyní již změnili zaměstnání a bydliště a jejich obeslání bylo tak fakticky znemožněno.
Stěžovatel se především dovolává ochrany svého práva na spravedlivý a nestranný proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na výše uvedené však tuto námitku nelze akceptovat, když stěžovateli soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta.
Z výše uvedených zjištění a zhodnocení dílčích závěrů dospěl Ústavní soud k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele a že je nutno pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu