ECLI:CZ:US:2002:1.US.112.02
sp. zn. I. ÚS 112/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů 1) O. M., 2) J. M., 3) M. S., všech zastoupených JUDr. H. P., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, čj. 30 Cdo 1909/2001 - 107, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2000, čj. 24 Co 283/99 - 95, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 3. 1999, čj. 5 C 190/97 - 74, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 2. 2002, která došla Ústavnímu soudu dne
18. 2. 2002, podali stěžovatelé návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2000, a Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 3. 1999, v záhlaví tohoto usnesení uvedených. Mají za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, když soudy ve všech třech stupních dospěly k názoru, že jsou vázány usnesením Okresního soudu v Trutnově o projednání dědictví, a tím, jaký majetek či závazky do dědictví patří, se nebudou zabývat.
Okresní soud v Trutnově napadeným rozsudkem ve věci stěžovatelů - žalobců - proti R. L. a P. P., o zaplacení částky Kč 124 773,-- s přísl., rozhodl, že žaloba se zamítá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 21. 6. 2000 poté, co Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 5. 2000 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Návrhu stěžovatelů na připuštění dovolání nevyhověl s tím, že v projednávané věci ani z hlediska jiných projednávaných případů není pro posouzení věci nejen zásadně významná, ale dokonce není vůbec právně závažná otázka, zda při předlužení dědictví jsou dědici povinni uspokojit věřitele zpeněžením celého dědictví bez ohledu na výši dědického podílu.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 11. 2001, čj. 30 Cdo 1909/2001 - 107, dovolání stěžovatelů - žalobců - odmítl s tím, že závěr o přípustnosti dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení
§239 odst. 2 o. s. ř. nelze učinit. Je toho názoru, že právní otázka, předložená k posouzení, neměla pro rozhodnutí o věci zásadní význam. Dovolací soud proto dovolání žalobců jako nepřípustné podle ustanovení §218 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. odmítl (§243b odst. 4 o. s. ř.).
Ústavní soud při přípravě projednávání návrhu stěžovatelů musel vycházet z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Dospěl k závěru, že stěžovatelé v daném případě zjevně považovali dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud je toho názoru, a to v souladu se svou předchozí judikaturou (např. sp. zn. I. ÚS 129/97), že dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští. Pokud dovolání přípustné není, jak tomu bylo v tomto případě, když Nejvyšší soud ČR přípustnost dovolání ve věci neshledal, plyne zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2000. Tento byl nepochybně doručen právní zástupkyni stěžovatelů - žalobců - do dne 21. 6. 2000, když rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 1999 následně, po potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu, se stal pravomocným dne 21. 6. 2000, jak vyplývá z razítka právní moci, kterým byl tento rozsudek opatřen dne 29. 6. 2000.
S přihlédnutím k tomuto zjištění byl Ústavní soud nucen konstatovat, že předmětná stížnost ze dne 12. 2. 2002, pokud touto stížností stěžovatelé napadají rozsudek odvolacího soudu, nebyla podána v šedesátidenní lhůtě stanovené v
§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto ji bylo nutno jako opožděnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona odmítnout. Návrh ústavní stížnosti směřující do usnesení dovolacího soudu pak bylo nutno posoudit jako návrh nepřípustný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2002 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu