ECLI:CZ:US:2002:1.US.126.2000
sp. zn. I. ÚS 126/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. M., a A. M., zastoupených advokátkou JUDr. J. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11 1999, sp. zn. 10 Ca 228/99, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Českých Budějovicích - referátu regionálního rozvoje ze dne 7. 6. 1999, č.j. VÚP 506/99-334-Vob,Hod a s rozhodnutím Úřadu města České Budějovice - stavební a dopravní úřad ze dne 18. 1. 1999, č.j. SÚ-4531/98-Kl, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Úřad města České Budějovice - stavební a dopravní úřad ("dále jen "orgán prvního stupně") územním rozhodnutím ze dne 18. 1. 1999, č.j. SÚ-4531/98-Kl, rozhodl na návrh Ing. P. S. a Ing. J. S. (dále jen "stavebníci") o umístění stavby rodinného domu (dále jen "stavba") na pozemku parc. č. 63/2 v k. ú. Ř. a uvedl, že stavba obsahuje: objekt rodinného domu s garáží pro osobní auto, elektropřípojku, vodovodní přípojku, kanalizační přípojku a pro umístění a projektovou přípravu stavby stanovil podmínky (1.- 17.). Současně zamítl námitku účastníka řízení souseda M. M. (dále jen "stěžovatel"), bytem Ř. č. 94, že - vzhledem k vedení kanalizačního řádu, kanalizační přípojky ze sousedního bytového domu čp. 172 na parc. č. 60/5 a vzdušného vedení VN 22 kV při dodržení ochranných pásem těchto zařízení - je umístění stavby rodinného domu na parc. č. 63/2 nemožné a že jako majitel sousední nemovitosti se stavbou nesouhlasí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stavební a dopravní úřad, který nařídil místní šetření a ústní jednání - po předchozím několikerém přerušení řízení na základě opakovaných námitek vznesených účastníkem řízení M. M. a po následném doplňování návrhu a po předložení situačního výkresu - uvedl, že stávající inženýrské sítě (včetně jejich ochranného pásma) vedené přes parcelu č. 62/3 nebrání umístění rodinného domu, které je v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací. Proto námitku účastníka řízení zamítl jako neopodstatněnou.
Okresní úřad v Českých Budějovicích - referát regionálního rozvoje (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím ze dne 7. 6. 1999, č.j. VÚP 506/99-334-Vob,Hod, změnil výrok orgánu prvního stupně takto:
"Rozhodnutí o umístění stavby "Rodinný dům" (dále jen stavba) na pozemku p.č. 63/2 v k.ú. Ř. včetně přípojek na veřejné rozvodné sítě a kanalizaci na pozemcích p. č. 63/4, 1322/1 a parcele dle PK č. 63 v k.ú. Ř.. Stavba obsahuje: objekt rodinného domu s garáží pro osobní auto, elektropřípojku, vodovodní přípojku, kanalizační přípojku"; dále změnil stanovené podmínky č.: 6, 9, 10, 17 a doplnil je o podmínky č. 18. a 19. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal odvolací orgán na skutečnost, že rozhodnutí orgánu prvního stupně je sice věcně správné, vykazuje však vady. Proto v souladu s §59 odst. 1 správního řádu dosavadní řízení doplnil; v rámci ústního jednání - spojeného s místním šetřením, se seznámením přítomných s kompletním spisovým materiálem včetně upraveného návrhu na vydání územního rozhodnutí a předložené dokumentace - provedl výklad platné územně plánovací dokumentace a konstatoval, že funkční využití pozemku p.č. 63/2,4 v k.ú. Ř. ke stavbě rodinných domů bylo dále podpořeno i změnou směrné části ÚpnSÚ Ř. ze dne 17. 6. 1998, dle které se umožňuje na předmětných pozemcích umístit po jednom rodinném domě. Dospěl k závěru, že umístění stavby rodinného domku na pozemku p.č. 63/2 včetně přípojek na veřejné rozvodné sítě a kanalizaci na pozemcích p.č. 63/4 a 1322/1 a parcele PK č. 63 v k.ú. Ř. je možné. Změnou výroku napadeného usnesení byl odstraněn "nesprávný rozsah stavby", neboť prvostupňový orgán neuvedl pozemky, ve kterých budou uloženy přípojky na rozvodné sítě a kanalizaci, přestože jsou součástí navrhované stavby. Orgán druhého stupně uzavřel s tím, že konkrétní (poznámka: v odůvodnění uvedené) nedostatky návrhu byly v průběhu odvolacího řízení odstraněny a odvoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ustanovením §29 odst. 3, §37 a §126 stavebního zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 11. 1999, sp. zn. 10 Ca 228/99, správní žalobu žalobců (stěžovatelů) M. M. a A. M. zamítl (poznámka: A. M. zastupovala M. M. na základě plné moci jako obecná zmocněnkyně před stavebními úřady; dále jen "stěžovatelé") proti žalovanému odvolacímu orgánu. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud především uvedl, že v postupu odvolacího orgánu ani ve vydaném rozhodnutí - jež je navíc nutno (je-li vydáno ve správním řízení ve smyslu §247 odst. 2 o.s.ř.) chápat společně s rozhodnutím orgánu prvního stupně jako jeden celek - neshledal porušení stěžovateli uváděných zákonných ustanovení. V návaznosti na to dodal, že z rozhodnutí odvolacího orgánu je zcela jednoznačně zřejmé, že pochybení orgánu prvního stupně byla po doplnění řízení napravena (došlo k upřesnění rozsahu stavby, dostupnou technikou byly zjištěny veřejné sítě a spolehlivě byl tak zjištěn skutečný stav věci, tj. uložení kanalizace). Závěr odvolacího orgánu o možném umístění stavby považuje i krajský soud za správný. Současně poukázal na to, že při rozhodování o správní žalobě, "která je kasační kontrolou zákonnosti vydaného rozhodnutí", jsou rozsah a meze kognice soudu dány hledisky zákonnými, a proto soud není oprávněn přehodnocovat shromážděné podklady po odborné stránce ani soustřeďovat podklady jiné a jejich hodnocením dospívat k jiným skutkovým zjištěním. Krajský soud se dále nepřiklonil k tvrzení stěžovatelů, že účastníkem řízení měla být další třetí osoba, která se tohoto postavení nedomáhala, ani netvrdila, že může být její právo přímo dotčeno. Sama stěžovatelka, která se ostatně účastenství ve správním řízení nedomáhala, a při celém řízení vystupovala jako obecná zmocněnkyně stěžovatele, byla o průběhu celého řízení informována a rozhodnutí odvolacího orgánu bylo oběma stěžovatelům doručeno. Krajský soud konečně - pokud jde o stěžovatelkou zpochybňovanou správnost územní plánovací dokumentace schválené zastupitelstvem obce Ř. - uvedl, že územní plán Sídelního útvaru Ř. - který byl schválen obecním zastupitelstvem obce Ř. podle ustanovení §36 odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. v rámci samostatné působnosti obce - nemůže být přezkoumáván v rámci odvolacího řízení v oblasti přenesené působnosti (státní správy) a nemůže být ani předmětem soudního přezkumu na základě správní žaloby.
Citovaná rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů obou stupňů napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž tvrdili, že postupem soudu bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, v dané věci domáhat se ochrany před nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy.
Stěžovatelé se především domnívají, že správní orgány v rozporu s ustanovením §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu nezjistily - před vydáním rozhodnutí - přesně a úplně stav věci; jde o skutečné umístění všech inženýrských sítí na parcele č. 63/2 v k. ú. Ř., neboť vydáním územního rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu na uvedené parcele mohou být při vlastním provádění výstavby rodinného domu zničeny, resp. porušeny kanalizační přípojky z domů č.p. 172 a 94 a samy tyto domy znehodnoceny.
Stěžovatelé - kteří dále namítli, že soudním rozhodnutím jim byla odepřena též ochrana jejich vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny - navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě je na místě obecně uvést, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů (a není tedy běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví) - se může zabývat správnosti hodnocení důkazů správními (obecnými) soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 108/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, str. 165). Ústavní soud - jemuž tedy zpravidla nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů - rovněž neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry Okresního úřadu v Českých Budějovicích - referátu regionálního rozvoje a Krajského soudu v Českých Budějovicích, který by pak založil rozpor napadených rozhodnutí s čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Při posuzování vlastní ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž nezjistil, že by bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Především je zřejmé, že stěžovatelům nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u správního soudu domáhali; tohoto práva také využili. Sám Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění citovaného rozsudku právem poukázal na skutečnosti podstatné pro rozhodnutí včetně odstranění nedostatků ve výroku rozhodnutí orgánu prvního stupně odvolacím orgánem, a na upřesnění podmínek (doplnění řízení) vedoucích ke spolehlivě zjištěnému stavu věci a na řešení otázky účastenství ze strany správních orgánů. Argumentace krajského soudu je dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Za těchto okolností je proto rozhodnutí ve věci záležitostí posouzení orgánů veřejné moci, na jejichž argumenty (uváděné v odůvodnění obou rozhodnutí) Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konečně uvádí, že nelze akceptovat obecné a nijak neodůvodněné tvrzení stěžovatelů, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích jim byla odepřena ochrana vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé neuvádějí, v čem konkrétně spatřují porušení tohoto ustanovení a ani Ústavní soud neshledal, že by krajský soud napadeným rozhodnutím citovaný článek porušil. Ani v tomto směru tedy nelze ústavní stížnosti přisvědčit.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu