ECLI:CZ:US:2002:1.US.131.02
sp. zn. I. ÚS 131/02
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 To 21/2002, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2002, sp.
zn. 1 To 21/2002, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 6. 12. 2001, sp. zn.
Nt 356/2001, v trestní věci stěžovatele o jeho žádosti
o propuštění z vazby na svobodu rozhodl tak, že se stěžovatel
propouští z vazby na svobodu.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že
vyšetřování již bylo ukončeno a že v nejbližších dnech zřejmě bude
podána obžaloba, takže pominul vazební důvod dle ustanovení §67
odst. 1 písm. b) trestního řádu. Podle názoru okresního soudu
pominul i vazební důvod podle ust. §67 odst. 1 písm. c) trestního
řádu. Pokud by prý totiž stěžovatel i v budoucnu v trestné
činnosti pokračoval, byla by to otázka dalšího vyšetřování, které
by s projednávanou věcí zřejmě ani nesouviselo.
Krajský soud v Ostravě z podnětu stížnosti Okresní státní
zástupkyně v Přerově napadeným usnesením shora citované usnesení
Okresního soudu v Přerově zrušil a znovu rozhodl tak, že se žádost
stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť důvody
vazby uvedené v ustanovení §67 odst. 1 písm. b), c) trestního
řádu prý nadále trvají.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud především uvedl, že
okresní soud zcela nedostatečně odůvodnil citované usnesení,
jelikož prý pouhá skutečnost, že vyšetřování je skončeno, sama
o sobě neznamená, že pominuly i důvody vazby. Existence vazebních
důvodů měla být údajně zkoumána ve všech souvislostech
vyplývajících z provedených důkazů v návaznosti na hodnocení osoby
stěžovatele. Okresní soud prý pochybil i tím, že rozhodoval, aniž
měl k dispozici spisový materiál. Krajský soud poukázal i na to,
že stěžovatel je trestně stíhán pro trestné činy zneužívání
pravomoci veřejného činitele §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm.
c) trestního zákona, neuposlechnutí rozkazu §273 odst. 1
trestního zákona, nedovolené ozbrojování §185 odst. 2 písm. a),
písm. b) trestního zákona, neoprávněné nakládání s osobními údaji
§178 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona, v souběhu
s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele §158
odst. 1, písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, ohrožení
utajované skutečnosti §106 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního
zákona, šíření poplašné zprávy §199 odst. 1, odst. 2 trestního
zákona a dílem dokonaného a dílem nedokonaného podvodu ve stádiu
pokusu §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona.
Krajský soud dospěl k závěru, že tzv. koluzní důvod vazby je
dán tím, že stěžovatel - ještě jako podezřelý - vyvíjel snahu
ovlivňovat ve svůj prospěch osoby, jež mohly vypovídat
o okolnostech svědčících proti němu (svědci P., V. Š., utajený
svědek J. N.). Zejména na J. N. prý stěžovatel vyvíjel tlak, aby
u policie nevypovídal. Nebezpečí z ovlivňování těchto svědků
údajně hrozí až do doby jejich výslechu u hlavního líčení, zejména
"s ohledem na obavy, které z výpovědi svědků plynou a s ohledem na
charakter trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán." Tento
závěr je prý podepřen rovněž vyjádřením stěžovatele, které učinil
vůči vyšetřovateli v souvislosti se seznámením s výsledky
vyšetřování (viz úřední záznam, založený na č.l. 1994-96
vyšetřovacího spisu).
Krajský soud dále uvedl, že se stěžovatel měl trestné
činnosti dopouštět po dlouhou dobu, z čehož - kromě dalších příčin
- údajně vyplývá i existence tzv. předstižného vazebního důvodu;
stále totiž přetrvává obava, že by v předmětné trestné činnosti
mohl nadále pokračovat. Obava z pokračování v trestné činnosti je
prý dána rovněž skutečnostmi vyplývajícími ze zmíněného úředního
záznamu, sepsaného vyšetřovatelem, a z přepisu záznamu
telefonického hovoru operativní techniky, pořízeného na základě
povolení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2000. Rovněž prý
nelze opomenout, že stěžovatel "jeví podle předchozích odsouzení
sklony k páchání obdobné trestné činnosti, zejména pokud jde
o trestný čin dle §185 trestního zákona."
II.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl,
že napadeným usnesením porušil Krajský soud v Ostravě čl. 8 odst.
2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto pochybení
spatřuje stěžovatel především v následujících skutečnostech.
K existenci koluzního vazebního důvodu podle §67 písm. b)
trestního řádu stěžovatel uvedl, že argumentace krajského soudu je
postavena na "nepřijatelné a uměle vytvořené konstrukci", že
stěžovatel ještě před sdělením obvinění - kdy si již však byl
vědom hrozícího trestního stíhání - vyvíjel snahu ovlivňovat ve
svůj prospěch osoby, které mohly vypovídat o okolnostech
svědčících proto němu. Stěžovatel tvrdí, že teprve v okamžiku, kdy
se konkrétní osoba stane obviněným, se může jiná osoba stát
svědkem, takže teprve poté může vzniknout nebezpečí koluze.
Tvrzením, že si byl stěžovatel vědom hrozícího trestního stíhání,
navíc prý soud předjímal závěr o prokázání viny v budoucím možném
trestním stíhání. Proto se stěžovatel domnívá, že v napadeném
usnesení zcela absentuje konkretizace koluzního vazebního důvodu,
zejména že nebylo nijak specifikováno, kdy se stal stěžovatel
podezřelým a odkdy si tedy údajně byl vědom hrozícího trestního
stíhání. K jmenovaným svědkům stěžovatel poukazuje na to, že
krajský soud použil neurčité výrazy o možnosti jejich ovlivňování
a neuvedl, jakým způsobem k němu došlo. Jestliže krajský soud
argumentuje záznamem vyšetřovatele založeným na č.l. 1994-96,
stěžovatel namítá, že dne 28. 11. 2001, když se se spisem
seznámil, obsahoval spis pouze 1953 stran. Předmětný záznam proto
musel být do spisu založen až později, jeho obsah ani stěžovateli
ani jeho právnímu zástupci není znám a nemohli se tedy k němu
vyjádřit. V tom stěžovatel spatřuje porušení principu rovnosti
stran. Stěžovatel dále tvrdí, že koluzní vazební důvod se týká
dosud nevyslechnutých svědků a nikoliv dosud soudem
nevyslechnutých svědků. Není prý proto možné tvrdit, že nebezpečí
z ovlivňování svědků hrozí až do doby jejich výslechu u hlavního
líčení, jestliže tito svědci již vyslechnuti byli.
K existenci tzv. předstižného vazebního důvodu podle §67
písm. c) trestního řádu stěžovatel především poukazuje na to, že
s účinností od 1. 1. 2002 byla zákonná dikce "bude pokračovat
v trestné činnosti" nahrazena slovy "bude opakovat trestnou
činnost", což však údajně krajský soud nerespektoval. Rovněž tento
vazební důvod prý krajský soud konkrétně neodůvodnil; to platí již
s ohledem na skutečnost, že všechny předměty a věci, ve kterých
obžaloba spatřuje zbraně či nedovolené věci, byly již stěžovateli
odňaty "a při jejich neexistenci u sebe ani v trestné činnosti
pokračovat nemůže". Obava z další trestné činnosti prý nemůže
vyplývat ani z předmětného záznamu vyšetřovatele, a to z důvodů
shora uvedených. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, že nebezpečí
opakování trestné činnosti vyplývá z přepisu záznamu telefonického
hovoru operativní techniky, neboť trestní spis prý žádný takový
záznam neobsahuje a pokud má soud na mysli záznam z použití
zpravodajské techniky, byl tento záznam pořízen před sdělením
obvinění a navíc orgánem (BIS), který nemá postavení orgánu
činného v trestním řízení. Proto stěžovatel tvrdí, že tento záznam
v tomto trestním řízení vůbec nelze použít. Navíc z obsahu
uvedeného záznamu (označeného stupněm utajení "důvěrné") údajně
nelze dovodit nebezpečí pokračování v trestné činnosti
stěžovatele. Za "unfair" označil stěžovatel argumentaci, že byl
v minulosti za spáchání obdobné trestné činnosti odsouzen a že
tedy jeví sklony k této trestné činnosti, jelikož se prý jednalo
o trestnou činnost spáchanou za komunistické totality
a s politickým podtextem, přičemž v jednotlivých případech
probíhají rehabilitační řízení a v řadě věcí byl již také
rehabilitován.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušeno. Dále souhlasil, aby
bylo upuštěno od ústního jednání před Ústavním soudem.
III.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla
podána včas a že splňuje všechny zákonem stanovené procesní
náležitosti a podmínky, přistoupil k jejímu meritornímu
projednání.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský
soud v Ostravě a vedlejší účastník řízení - Krajské státní
zastupitelství v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkázal na obsah
odůvodnění napadeného usnesení, navrhl ústavní stížnost odmítnout
a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním
soudem.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení
vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdalo.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy
ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto
zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud
jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody
stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud
připomíná, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval
otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel
především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je
vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody
obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu
trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní
svobody, u něhož platí princip presumpce neviny; smyslem tohoto
omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění
a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96,
Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Je tedy
zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby a o dalším pokračování
vazby představuje citelný zásah do práva na osobní svobodu, který
je nutno interpretovat restriktivně.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud
v Ostravě shledal u stěžovatele existenci tzv. koluzního vazebního
důvodu a předstižného vazebního důvodu. Ústavní soud dále ze
soudního spisu zn. 1 T 312/2001 zjistil, že Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci dalším usnesením ze dne 28. 2.
2002, sp. zn. 44 To 1/2002, zrušil usnesení Okresního soudu
v Přerově ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 1 T 312/2001, a nově rozhodl
tak, že se stěžovatel propouští na svobodu. Ústavní soud tedy
o ústavní stížnosti rozhoduje za situace, kdy již stěžovatel byl
z vazby propuštěn na svobodu, tzn. v době, kdy již jeho osobní
svoboda není omezena. Tato skutečnost však nemůže podstatně
ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, neboť i v tomto případě je
nutno vycházet ze zásady, že o aktuální zásah do základních práv
stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72
odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se jedná vždy tehdy,
jestliže se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující
rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře
stěžovatele. Ústavní soud dovozuje, že v daném případě napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě představuje aktuální zásah do
základních práv stěžovatele ve shora uvedeném smyslu a že je proto
namístě přezkoumat, zda je ústavní stížnost důvodná, tzn. zda byl
tento zásah ústavně konformní či nikoliv.
Koluzní důvod vazby spatřoval krajský soud v odůvodnění
napadeného usnesení v tom, že stěžovatel (ještě jako podezřelý,
tzn. před sdělením obvinění) vyvíjel snahu ovlivňovat osoby, které
mohly vypovídat v jeho neprospěch (P., Š., N.), a že toto
nebezpečí údajně hrozí až do doby výslechu jmenovaných svědků
u hlavního líčení. Krajský soud dále poukázal na úřední záznam
vyšetřovatele, obsahující vyjádření, které učinil stěžovatel
v souvislosti se seznámením s výsledky vyšetřování.
K tomu Ústavní soud především uvádí, že podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu v platném znění je koluzní
vazební důvod definován jako obava z toho, že obviněný "bude
působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo
jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní
stíhání." Trestní řád proto nepodmiňuje existenci tohoto vazebního
důvodu obavou z ovlivňování svědků nevyslechnutých dosud soudem,
jak platilo v předchozí právní úpravě před 1. 1. 2002. V daném
případě Ústavní soud shledal, že v době rozhodování krajského
soudu již zmínění svědci vyslechnuti byli, takže krajský soud
pochybil, pokud spatřoval existenci důvodu vazby "až do doby
jejich výslechu u hlavního líčení"; tím porušil jednu
z určujících zásad trestního práva - "criminalia sunt
restringenda". Pro stručnost odkazuje Ústavní soud na citované
usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne
28. 2. 2002, kterým byl stěžovatel z vazby propuštěn, a v němž
krajský soud přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč koluzní vazební
důvod u stěžovatele nebyl dán. Přitom nelze přehlédnout, že toto
usnesení vydal krajský soud přibližně jen o měsíc později, než
bylo vydáno napadené usnesení, v podstatě tedy za stejné skutkové
a právní situace.
Ústavní soud dále usuzuje, že ani ze samotných výpovědí
jmenovaných svědků, učiněných v přípravném řízení, nelze dovozovat
nebezpečí koluze tak, jak dovodil krajský soud v odůvodnění
napadeného usnesení. Z výpovědi svědkyně P. P., učiněné dne 21.
6. 2001 (č.l. 1813, 1814), totiž nevyplývá, že by ji stěžovatel
jakkoliv ovlivňoval. Rovněž svědek V. Švéda neuvedl, že by jej
ovlivňoval stěžovatel a pouze se zmiňuje o schůzce s pány B. a P.,
kteří údajně získali jeho adresu od rodiny stěžovatele (č.l.
1866) a při rozhovoru na něj "tlačili", aby odvolal své
vysvětlení, učiněné na policii. Utajený svědek J. N. sice skutečně
vypověděl, že mu stěžovatel sdělil, aby před policisty v jeho
nepřítomnosti nevypovídal. V tomto případě je však podle názoru
Ústavního soudu nutno vidět, že J. N. pro stěžovatele pracoval
v rámci monitorování tzv. levicového extrémismu; ve skutečnosti,
že jej stěžovatel nabádal, aby nevypovídal v jeho nepřítomnosti,
proto nelze jednoznačně spatřovat naplnění koluzního vazebního
důvodu ve smyslu trestního řádu, nýbrž je zapotřebí mít na zřeteli
specifika této situace a brát v úvahu činnost, kterou stěžovatel
prováděl s ohledem na své zaměstnání ve zpravodajské službě.
Pokud krajský soud argumentuje zmiňovaným úředním záznamem
vyšetřovatele (č.l. 1994-1996), Ústavní soud uvádí, že jeho
podstatou jsou i výhrůžky vůči některým vyšetřovatelům a státním
zástupcům v tom smyslu, že budou zbaveni svých míst, případně že
budou uvězněni; z obsahu předmětného záznamu nicméně nelze
dovodit, že by byl v posuzované věci existoval důvod vazby
stěžovatele, ať již důvod vazby koluzní či důvod vazby předstižné.
Ústavní soud připomíná, že k otázce koluzní vazby již dříve
judikoval, že obecné soudy rozhodující o této vazbě "musí
přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje
zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce"
(nález sp. zn. IV. ÚS 264/98, in: Ústavní soud České republiky:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 261). Podle názoru
Ústavního soudu však v daném případě Krajský soud v Ostravě
dostatečně a přesvědčivě neodůvodnil existenci koluze, neboť
jmenovaní svědci byli v době rozhodování krajského soudu již
vyslechnuti a ani z obsahu předmětného záznamu vyšetřovatele
koluzní vazební důvod zjevně nevyplýval.
Rovněž k existenci tzv. předstižného vazebního důvodu Ústavní
soud shledal, že napadené usnesení krajského soudu je nedostatečně
odůvodněno a že je proto nepřesvědčivé. Jak totiž správně
konstatoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci
v usnesení ze dne 28. 2. 2002 - a jak namítá i stěžovatel
v ústavní stížnosti - bylo při hodnocení tohoto vazebního důvodu
zapotřebí zabývat se charakterem trestné činnosti stěžovatele,
neboť nelze přehlédnout, že podstatná část této tvrzené trestné
činnosti byla páchána právě v souvislosti s jeho pracovním
zařazením. Poté, co stěžovatel přestal vykonávat činnost v BIS, je
totiž již z povahy věci prakticky vyloučeno, aby dále páchal
trestnou činnost, která je mu kladena za vinu. Ústavní soud se
rovněž ztotožňuje s názorem stěžovatele, že není korektní v jeho
konkrétním případě argumentovat spácháním podobné trestné činnosti
v minulosti, jelikož k tomu došlo v období totalitního režimu
a jednalo se zjevně o politicky motivovanou činnost. Jinak řečeno,
z této skutečnosti nelze dovozovat existenci důvodné obavy, že
stěžovatel bude páchat takovou trestnou činnost i po změně
společenských a politických poměrů, k níž došlo po roce 1989.
Předstižný vazební důvod ostatně nevyplývá ani z obsahu
předmětného záznamu vyšetřovatele (č.l. 1994-1996, viz výše).
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě
napadeným usnesením porušil čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, neboť
zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, ačkoliv své
rozhodnutí řádně neodůvodnil a přesvědčivě nevyložil, v čem
spatřuje existenci citovaných vazebních důvodů. Proto napadené
usnesení odporuje i čl. 36 odst. 1 Listiny.
Za tohoto stavu již Ústavní soud nezkoumal tvrzené porušení
čl. 37 odst. 3 Listiny (zásada rovnosti v řízení) a čl. 38 odst.
2 Listiny (veřejnost jednání, právo vyjádřit se ke všem provedeným
důkazům), neboť by to bylo v souzené věci již nadbytečné.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl
a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě jako protiústavní
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. července 2002