ECLI:CZ:US:2002:1.US.136.02
sp. zn. I. ÚS 136/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti Městské části P., zastoupené advokátem Mgr. I. Ch., proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 11. 9. 2000, č.j. PÚ 1802/92/2, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 38 Ca 472/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Magistrát hl. m. Prahy - pozemkový úřad napadeným rozhodnutím podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), rozhodl, že Josef H. je vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků (dále jen "předmětné pozemky").
V odůvodnění tohoto rozhodnutí magistrát uvedl, že J. H. je potomek původních vlastníků ing. V. H. a M. H. a že předmětné pozemky přešly na stát výměrem ONV Praha-venkov-sever ze dne 21. 10. 1948 a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 12. 1948. Jednalo se prý o případ přechodu na stát rozhodnutím o výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., tj. způsobem předpokládaným v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu potvrdil, neboť shledal, že správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav věci a že věc posoudil správně i z právního hlediska.
V odůvodnění rozsudku městský soud k námitkám stěžovatele především konstatoval, že má k dispozici originál občanského průkazu J. H., z něhož je zřejmé, že J. H. je státním občanem ČR a že jím byl i v době uplatnění restitučního nároku a odmítl proto jako neopodstatněné úvahy stěžovatele o případném odnětí státního občanství jmenovaného před uplatněním restitučního nároku. Městský soud shledal neopodstatněnou rovněž pochybnost, zda J. H. i nadále "zůstává oprávněnou osobou", jelikož o něm prý nejsou známy žádné údaje; podle názoru soudu jde prý jen o spekulativní úvahu, která není ničím podložena. Nepřípadnou je údajně rovněž námitka, že J. H. stěžovatele nevyzval k vydání předmětných nemovitostí, jelikož J. H. dne 20. 3. 1992 uplatnil svůj restituční nárok u Pozemkového úřadu hl. m. Prahy a dne 25. 3. 1992 vyzval k vydání nemovitostí podle zákona o půdě Místní úřad Praha - Kbely. Městský soud konečně uvedl, že rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť J. H. s tím vyjádřil souhlas a ostatní účastníci řízení včetně stěžovatele k výzvě soudu dle §250f odst. 2 o.s.ř. nesouhlas s tímto postupem nevyslovili.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že Městský soud v Praze mu zaslal dne 28. 2. 2001 výzvu, ve které ho informuje o možnosti postupovat dle ustanovení §250f odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a vyzývá ho, aby se do 15 dnů vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání. Stěžovatel tvrdí, že s rozhodnutím bez jednání nesouhlasil a že v podání ze dne 16. 3. 2001 výslovně uvedl, že do doby prokázání skutečností, namítaných v odvolání, by bylo rozhodnutí ve věci samé předčasné a pravděpodobně by vedlo k podání mimořádných opravných prostředků. Protože však Městský soud v Praze přes citované vyjádření stěžovatele rozhodl bez jednání, spatřuje v tom stěžovatel porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, garantujícího rovnost účastníků řízení před soudem. Stěžovatel tvrdí, že v rámci jednání u odvolacího soudu hodlal namítat nesprávnost aplikace zákona o půdě na danou věc, což ostatně učinil ve věci vedené pod sp. zn. 38 Ca 471/2000, kde Městský soud v Praze ve srovnatelném případě "nesprávně rozhodl bez nařízení jednání, avšak konstatoval, že v předcházejícím řízení došlo k takovým vadám, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení".
Proto stěžovatel navrhl, aby byla v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zásadně ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to i kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v souzené věci shledal, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Městský soud v Praze rozhodl bez jednání, ačkoliv pro tento postup nebyly dány zákonné podmínky. V tom spatřuje stěžovatel porušení svých citovaných ústavně zaručených základních práv. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá i citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, nijak toto rozhodnutí z ústavně právního hlediska nezpochybňuje a proto ani Ústavní soud nespatřuje důvod ústavnost tohoto rozhodnutí samostatně zkoumat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu dne 28. 2. 2001 Městský soud v Praze zaslal výzvu, v níž ho informoval o možnosti postupovat dle §250f odst. 1 písm. b) o.s.ř. a uvedl v něm, že "vyzývá účastníky řízení, aby se vyjádřili do 15-ti dnů od doručení této výzvy, zda souhlasí s tím, aby v této věci bylo rozhodnuto rozsudkem bez jednání. Nevyjádříte-li se v této lhůtě, bude tím udělen souhlas k rozhodnutí věci bez jednání." Ústavní soud z příslušného soudního spisu zn. 38 Ca 472/2000 zjistil (č.l. 23), že obsahem stěžovatelova podání ze dne 16. 3. 2001 adresovaného městskému soudu (označeného jako "odvolání do rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy - vyjádření povinné osoby k podání oprávněné osoby ze dne 24. 1. 2001 a Pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 2000") je polemika s jednotlivými tvrzeními J. H. a žádost adresovaná soudu, aby bylo řízení před rozhodnutím ve věci samé doplněno o zjištění kontinuity státoobčanského svazku J. H., a o zjištění, zda v rozhodném období byl státním občanem ČR, zda podepsal plnou moc a zda skutečně žije. Do doby prokázání těchto skutečností by prý bylo rozhodnutí ve věci samé předčasné a vedlo by k podání mimořádných opravných prostředků.
Ústavní soud konstatuje, že ani z formy ani z obsahu citovaného podání stěžovatele nelze dovodit jeho nesouhlas s rozhodnutím soudu bez jednání. Podle ustanovení §250f o.s.ř. soud může rozhodnout o žalobě bez jednání rozsudkem "jestliže to účastníci řízení shodně navrhli anebo s tím souhlasí" [odst. 1 písm. b)], přičemž souhlas je udělen též tehdy, "nevyjádří-li účastník řízení do patnácti dnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání", jestliže je o těchto následcích účastník poučen. V daném případě je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze postupoval ve shodě s dikcí i smyslem citovaného ustanovení o.s.ř. Stěžovatele totiž vyzval k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez jednání, poučil jej o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě a protože stěžovatel nevyjádřil nesouhlas s projednání věci bez jednání, rozhodl soud rozsudkem, aniž jednání nařídil, neboť důvodně dovodil, že stěžovatel s upuštěním od jednání konkludentně souhlasí. Ústavní soud nemohl ani přehlédnout, že se Městský soud v Praze po věcné stránce podrobně a přesvědčivě vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatele i s obsahem jeho podání, datovaného ke dni 16. 3. 2001. Pokud tedy stěžovatel argumentuje tím, že v tomto podání navrhuje zjištění některých relevantních skutečností (viz výše), nelze v tom spatřovat projev vůle stěžovatele, aby bylo nařízeno jednání, jelikož s namítanými skutečnostmi se městský soud i bez tohoto jednání vypořádal. Městský soud proto svým postupem citovaná ústavně zaručená základní práva stěžovatele neporušil.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že rovněž argumentace stěžovatele ohledně rozsudku Městského soudu v Praze, vydaného dne 3. 12. 2001 pod sp. zn. 38 Ca 471/2000, je zjevně neopodstatněná. Je totiž sice pravdou, že tímto rozsudkem Městský soud v Praze zrušil předchozí rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového úřadu, nicméně důvod tohoto zrušení spočíval toliko v chybném označení povinné osoby (tzn. v procesním pochybení správního orgánu) a nikoliv ve skutečnostech, namítaných stěžovatelem (otázka státního občanství J. H.; pochybnosti o tom, zda ještě žije); i v tomto rozsudku městský soud potvrdil, že správní orgán učinil dostatečná skutková zjištění a vyvodil z nich správné právní závěry.
Na závěr Ústavní soud uvádí, že jako nepřípadné se jeví rovněž odkazy stěžovatele na některé nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 74/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 209; sp. zn. IV. ÚS 51/94, tamtéž, str. 229; sp. zn. II. ÚS 149/94, sv. 3, str. 249), neboť se vztahují na skutkově i právně odlišné případy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2002
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu