ECLI:CZ:US:2002:1.US.144.02
sp. zn. I. ÚS 144/02
Usnesení
I. ÚS 144/02
Ústavní soud dnešního dne rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Z. P. a V. P., obou zastoupených advokátem JUDr. B. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, č. j. 26 Cdo 297/2001-92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2000, č. j. 22 Co 290/2000-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měli za to, že byli zkráceni na svých právech garantovaných v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že Okresní soud v Kolíně zamítl jejich žalobu o uložení povinnosti T. Ž. (dále jen "vedlejší účastnice") k vyklizení bytu o velikosti 1 + 1 v domě čp. 9 na ul. A. K. v K. 5 (dále jen "byt"). Stěžovatelé konstatovali, že vedlejší účastnice získala byt na základě výměny bytů s panem J. K., avšak podle jejich názoru je tato výměna (realizovaná v roce 1992) neplatná, neboť údajně nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Okresní soud v Kolíně v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že k výměně bytů došlo v souladu s ustanovením §715 občanského zákoníku a i v souladu s ustanoveními zákona č.403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé včas odvolání, ve kterém zpochybnili zamítavé rozhodnutí s tím, že zákonné podmínky pro výměnu bytů nebyly dle jejich názoru splněny. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá stěžovatelka dovolání a poukázala na údajnou skrytou diformitu rozhodnutí obecných soudů.
Nejvyšší soud napadeným usnesením toto dovolání odmítl. Své rozhodnutí dovolací soud odůvodnil tím, že nebyl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., protože soud prvního stupně i soud odvolací dospěly ke stejnému závěru, a to že vedlejší účastnice užívá předmětný byt oprávněně, i když k tomuto závěru dospěly rozdílným zdůvodněním.
Ústavní soud v předmětné věci, po celkovém zvážení, neshledal rozpor v rozhodnutí obecných soudů. Ostatně touto okolností se bez jakéhokoliv pochybení již zabýval (z pohledu druhou stěžovatelkou uplatněné argumentace) a ve svém rozhodnutí blíže rozvedl i Nejvyšší soud. Z návrhu na zahájení řízení vyplývá, že stěžovatelé svůj žalobou uplatněný nárok vyvozovali z faktu, že nájemní smlouva, která byla ohledně dotčeného bytu uzavřena s vedlejší účastnicí, je absolutně neplatná. Jak však jednoznačně vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, jak okresní, tak i krajský soud dospěly ke konečnému závěru, že vedlejší účastnici svědčí v tomto případě platně uzavřený nájemní vztah k tomuto bytu. Je tedy zřejmé, že za tohoto stavu soudy obou stupňů posoudily z obsahového hlediska práva a povinnosti účastníků řízení shodně, protože důvodem pro vyklizení bytu vedlejší účastnicí by byl pouze ten závěr, že tato užívá byt bez právního důvodu. Soudy obou stupňů však shodně dospěly k opačnému (byť rozdílně zdůvodněnému) závěru. Nelze proto v tomto případě dovozovat nesouhlasnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud proto právně zcela konformně věc uzavřel tak, že nebyl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání (viz shora).
Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona). Není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Vzhledem k okolnosti, že dovolání druhé stěžovatelky bylo právem shledáno dovolacím soudem nepřípustným, a proto bylo odmítnuto, za poslední pravomocný prostředek, dle ustálené judikatury, je třeba považovat rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2000, č. j. 22 Co 290/2000-72. Pokud stěžovatelé uplatnili svou ústavní stížnost návrhem Ústavnímu soudu došlým dne 8. 3. 2002, pak byl ve smyslu zákona o Ústavním soudu tento návrh zcela nepochybně podán po lhůtě stanovené k jeho podání.
V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. srpna 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu