ECLI:CZ:US:2002:1.US.151.01
sp. zn. I. ÚS 151/01
Usnesení
I. ÚS 151/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti E., s. r. o., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 21 E 421/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 21 E 421/99, kterým tento soud rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Karlových Varech proti povinnému Ing. J. Š., správci konkursní podstaty úpadce W., s. r. o. tak, že zřídil soudcovské zástavní právo ke specifikovaným nemovitostem ve vlastnictví povinného, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec Ostrov, katastrální území Dolní Žďár u Ostrova a to pro částku 14 682 662,19 Kč na základě pravomocného a vykonatelného výkazu nedoplatků oprávněného č. 12/42/99 z 25. 1. 1999.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je podle smlouvy o prodeji části podniku, uzavřené dne 23. 2. 2000 s uvedeným správcem konkursní podstaty výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, zapsaných na LV pro katastrální území Dolní Žďár, obec Ostrov nad Ohří u Katastrálního úřadu v Karlových Varech. Soudcovské zástavní právo zřídil Okresní soud v Karlových Varech bez ohledu na to, že na společnost W., s. r. o. byl prohlášen konkurs a že nemovitosti posléze ustanovený správce konkursní podstaty na stěžovatele citovanou smlouvou převedl. Usnesení okresního soudu se stalo pravomocným, výše uvedení účastníci tohoto řízení (oprávněný a povinný) proti němu odvolání nepodali. Stěžovateli pak soud napadené usnesení vůbec nedoručoval, jelikož nebyl účastníkem řízení. Stěžovatel dále argumentuje svým výkladem ust. §14 zákona o konkursu a vyrovnání a dochází k názoru, že návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, podaný dne 29. 3. 1999 nebylo možné vůbec projednat. Samotná skutečnost, že k uvedenému dni v podání návrhu oprávněným byl vlastníkem předmětných nemovitostí povinný - správce konkursní podstaty úpadce, není podle něj relevantní pro závěr, že by stěžovatel neměl mít v řízení postavení účastníka. Povaha soudcovského zástavního práva totiž předpokládá, že pohledávka oprávněného bude uspokojena právě výkonem rozhodnutí, vedeným na nemovitosti jako zástavu bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem.
II.
Ústavní soud po posouzení veškerých shromážděných podkladů k danému případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud musel proto především nejdříve posoudit, zda napadené rozhodnutí má charakter zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele a pokud ano, o jaký zásah se konkrétně jedná. Tímto zásahem je z obecného pohledu takové jednání, kterým se subjektivní ústavně zaručené právo (práva) někoho proti jeho vůli určitým způsobem omezuje. Musí jít o individuální akt směřující vůči konkrétní osobě, která návrh podává, tedy o zásah individualizovaný a konkretizovaný (proto není mj. přípustná tzv. actio popularis, tj. návrh ve věci, která se stěžovatele bezprostředně právně netýká, resp. v níž jeho subjektivní práva nebyla zásahem dotčena).
Ústavní stížností se pak napadá buď rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. (písemný, formalizovaný) právní akt, který je výsledkem právního řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, nebo opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci. V prvém případě se musí jednat o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, rozhodnutí o posledním (procesním) prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno obecně chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Specifická skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, o kterém tvrdí, že v něm bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech sice nemá za následek nemožnost dovolat se práva podáním ústavní stížnosti, takovéto rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje právě "jiný zásah orgánu veřejné moci".
Ústavní soud si z důvodu nutnosti komplexního posouzení celého případu vyžádal mj. spisový materiál (spis Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 21 E 421/99). Po zvážení uvedených pojmových náležitostí dospěl k závěru, že se v daném případě může - ve vztahu ke stěžovateli - jednat pouze o jiný zásah orgánu veřejné moci. Této skutečnosti si je ostatně stěžovatel sám dobře vědom, jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti. Z příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo následně vydáno několik rozhodnutí, která vyvrcholila vydáním usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 21 E 421/99, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 18 Co 508/2001. Jím byl výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva prohlášen za nepřípustný a řízení bylo zastaveno. S odvoláním na tato rozhodnutí, vydaná v pokračujícím řízení proto nutno připomenout, že zdaleka ne každý zásah (resp. "jiný zásah") orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv nebo svobod je natolik intenzivní, že vede zároveň k jejich porušení. Vždy je třeba každý jednotlivý případ posuzovat nikoliv izolovaně, ale s pečlivým přihlédnutím ke všem jeho specifickým okolnostem. V daném, komplexně zkoumaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že samotným vydáním ústavní stížností napadeného rozhodnutí nebylo žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatele porušeno. V uvedeném přístupu se odráží i princip minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů, který Ústavní soud ve své činnosti důsledně dodržuje.
Pro úplnost nutno doplnit, že i kdyby byla ústavní stížnost shledána důvodnou, nemohl by Ústavní soud při respektování petitu formulovaného stěžovatelem návrhu vyhovět. V tomto petitu, kterým je Ústavní soud na rozdíl od odůvodnění ústavní stížnosti vázán, totiž stěžovatel požaduje, aby napadené rozhodnutí - které ovšem má, jak objasněno výše, ve vztahu k němu charakter jiného zásahu orgánu veřejné moci - bylo zrušeno. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, však takové rozhodnutí neumožňuje [srov. §82 odst. 3 písm. b)]. Ústavní soud, stejně jako každý jiný orgán veřejné moci v demokratickém právním státě, totiž může uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). S ohledem na výše popsané okolnosti zkoumaného případu nutno konstatovat, že nelze požadovat zrušení pravomocného usnesení prvoinstančního soudu, vydaného v řízení, ve kterém stěžovatel nebyl jeho účastníkem a ve kterém bylo poté ještě vydáno několik souvisejících rozhodnutí. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, mohl by vyslovit, jaké ústavně zaručené základní právo bylo porušeno a zakázat příslušnému orgánu v porušování pokračovat, resp. přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, to by však muselo být - alespoň alternativně - požadováno v petitu návrhu. V daném případě byl však petit formulován jednoznačně a nevzbuzoval pochybnosti, čeho se stěžovatel domáhal.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. listopadu 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu