ECLI:CZ:US:2002:1.US.157.01
sp. zn. I. ÚS 157/01
Usnesení
I. ÚS 157/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. N., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Co 413/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Co 413/2000. Tímto rozhodnutím byl změněn mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 22 C 71/97 (který rozhodl, že základ nároku stěžovatelky na finanční náhradu je opodstatněný), tak, že žaloba stěžovatelky proti Ministerstvu financí ČR o finanční náhradu ve výši 447 750 Kč podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), za specifikované pozemky v k. ú. K. se zamítá.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých shora uvedených základních práv především v tom, že Městský soud v Praze opřel svůj závěr o zjištění, že neuplatnila svůj restituční nárok u příslušného soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Podle stěžovatelky jde postup a rozhodnutí odvolacího soudu zcela proti záměru zákonodárce, požaduje po ní k uznání jejího nároku skutečnosti nad rámec zákonné úpravy a završuje tak její majetkovou perzekuci. V případě stěžovatelky prý spadalo období faktické možnosti vznesení nároku u soudu až do doby po 25. 2. 1948, kdy na osoby s větším majetkem bylo pohlíženo jako na nepřátelský živel a kdy by pro ni bylo nereálné a pravděpodobně i nebezpečné obracet se na soud se žalobou proti státnímu orgánu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že vzhledem k podanému dovolání stěžovatelky považuje ústavní stížnost za nepřípustnou a pro případ, že Ústavní soud zaujme jiné stanovisko odkázal zcela na odůvodnění napadeného rozsudku. Ministerstvo financí ČR jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem se vyjádřilo v zásadě v tom smyslu, že se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že nárok na restituci bylo nutno uplatnit ve lhůtě do 17. 6. 1949 u soudu a navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou v konkrétním případě splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje v daném případě proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. byla zamítnuta. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bod 17. citovaného zákona pak stanoví, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001, bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z uvedeného vyplývá, že posledním procesním prostředkem, zákonem poskytnutým stěžovatelce k ochraně jejího práva, bylo ve zkoumaném případě dovolání. Stěžovatelka si této skutečnosti byla ostatně dobře vědoma, když dovolání v dané věci podala a v samotné ústavní stížnosti uvedla, že ji podává pouze z důvodu "předběžné opatrnosti" a o výsledku řízení před dovolacím soudem bude Ústavní soud informovat. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 28 Cdo 789/2001, odmítl, jelikož bylo podáno opožděně. Protože závěr Nejvyššího soudu o opožděně podaném dovolání je správný, jak Ústavní soud ověřil z příslušného spisového materiálu, nezbývá, než uzavřít, že stěžovatelka si sama zavinila odmítnutí jinak přípustného dovolání. Samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka nenapadla a protože Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, ani by nemohl toto rozhodnutí podrobit přezkumu. Pouhá věta v podání ze dne 1. 8. 2001, že "vývody Nejvyššího soudu považuje za chybné" aniž je blíže sděleno v čem a především není ani odpovídajícím způsobem doplněn petit návrhu, je v uvedeném smyslu nedostačující.
Stěžovatelka na tuto situaci reagovala tak, že požádala Ústavní soud o projednání věci "případně s přihlédnutím k ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu". Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem stížnosti došlo. Ústavní soud předmětnou otázku posoudil v senátu, ač pro odmítnutí z důvodu nepřípustnosti by byla jinak dána pravomoc pouze soudce zpravodaje. Je-li však k určitému úkonu oprávněn soudce zpravodaj, tím spíše jej může provést senát a vzhledem k charakteru otázky, zda stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, což bylo vzhledem ke zkoumanému případu rozhodování do určité míry meritorní, byla kompetence senátu podle názoru Ústavního soudu na místě. Ústavní soud v tomto směru uzavřel, že aplikace daného ustanovení není vzhledem k jeho konstantní judikatuře v obdobných věcech možná (např. lze poukázat na usnesení sp. zn. IV. ÚS 261/2000, zmíněné dokonce v napadeném rozsudku). Pro úplnost lze doplnit, že otázku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele je nutno vždy vykládat přísně restriktivně. V uvedeném postupu se odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i zásada minimalizace zásahu Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů. Stěžovatelka ostatně ani blíže neuvedla, v čem podstatný přesah vlastních zájmů v daném případě spatřuje, Ústavní soud však, jelikož není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, věc výše podrobně rozvedeným způsobem posoudil a rozhodl.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta, neboť nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu