ECLI:CZ:US:2002:1.US.160.01
sp. zn. I. ÚS 160/01
Usnesení
I. ÚS 160/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Z. Č., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2950/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2950/99, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 6 Co 2174/99, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 10 C 76/92. Naposled citovaným rozhodnutím zamítl okresní soud návrh stěžovatele, aby odpůrci v daném právním sporu, Ing. F. Haklovi, byla uložena povinnost zaplatit mu částku 96 687, 30 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel se v soudním řízení domáhal na odpůrci zaplacení předmětné částky, přičemž uvedl, že uzavřeli dne 28. 3. 1991 Dohodu o uzavření společenské smlouvy- konsorcia, podle které měli společně zajišťovat ochranu hostů a řádný výkon služeb personálu hotelu G. v Českých Budějovicích. Později však mezi nimi začalo docházet k neshodám. Okresní soud v Českých Budějovicích stěžovateli nejdříve vyhověl (rozsudek ze dne 19. 9. 1996), když zejména konstatoval, že nárok na vypořádání konsorcia vyplývá z ust. §160a hospodářského zákoníku a obsahu uzavřené smlouvy o sdružení. Krajský soud v Českých Budějovicích však toto rozhodnutí k odvolání odpůrce zrušil (usnesení z 6. 5. 1997) a soud prvního stupně po doplnění dokazování návrh výše specifikovaným rozsudkem zamítl. V odůvodnění především konstatoval, že uznal za důvodnou kompenzační námitku ve smyslu ust. §98 o. s. ř., kterou v řízení vznesl odpůrce, mající pohledávku vůči navrhovateli nejméně ve stejné výši z titulu vypořádání druhého konsorcia - společenské smlouvy, uzavřené mezi účastníky 29. 8. 1991, která podle soudu nebyla zrušena. Odvolací soud poté uvedl, že stěžovatel využil možnosti sjednané ve smlouvě a od této smlouvy jednostranně odstoupil, i pod sankcí uhradit druhé straně ušlý zisk a případné náklady. Toto druhé konsorcium tedy zaniklo - s ohledem na způsob zániku však soud akceptoval argumentaci odpůrce, že stěžovatel mu způsobil škodu v ušlém zisku, představující nejméně takovou částku, jakou stěžovatel uplatňuje vůči němu. Soud doplnil, že nelze vytýkat odpůrci, že nenabídl ke svým tvrzením důkazy, nedostatek patřičné součinnosti však lze vytýkat stěžovateli - žalobci v daném sporu, který znemožnil přesný výpočet ušlého zisku a musí tak nést důsledky svého jednání; je věcí volné úvahy soudu, jak výši nároku za tohoto stavu stanovit. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, i když s poněkud odlišnými právními závěry.
Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích nedůvodným. Především konstatoval, že námitky vznesené dovolatelem (způsob odstoupení od smlouvy o konsorciu, uzavřené dne 29. 8. 1991, a dále argument, že tato dohoda nevznikla pro nedostatek podstatné náležitosti a že není možné vzájemné započtení pohledávek podle ust. §361 odst. 3 hosp. zák. v rámci procesní obrany podle ust. §98 o. s. ř.) jsou nové, soud prvního stupně ani soud odvolací se jimi nezabývaly, a proto se jimi nemůže zabývat jako novou okolností ani soud dovolací, jenž rovněž nemůže nahradit nalézací řízení. K námitce proti úvaze soudu o určení výše nároku ve smyslu ust. §136 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že způsob propočtu je otázkou matematickou a tedy skutkovou, která je výsledkem volné úvahy soudu, odvíjející se od důkazů, včetně znaleckého posudku, z nichž oba soudy vycházely.
Stěžovatel je toho názoru, že v řízení byla porušena zásada uvedená v ust. §132 o. s. ř., neboť odvolací soud se prý nevypořádal s provedenými důkazy, týkajícími se délky trvání druhého konsorcia a dovolací soud nepřiznal námitkám stěžovatele relevanci, resp. údajně zcela pominul, že se dovolával nesprávného posouzení a v důsledku toho i chybného určení výše nároku, jestliže v podaném dovolání poukazoval na dobu trvání tohoto konsorcia. Odvolací soud stěžovatele podle něj potrestal důsledky, vyvozenými za nepředložení účetnictví. Přitom, dle stěžovatele, zaměnil obsah tvrzení "mít připravené vypořádání" s "vlastnictvím účetnictví" a ač změnil právní hodnocení provedené soudem první instance co se týče smlouvy z 29. 8. 1991, závěry ohledně základu ovlivňujícího propočet, tj. délky platnosti smlouvy ponechal beze změny, jakoby konsorcium trvalo doposud. Stěžovatel údajně nenapadá volnou úvahu soudu ale to, že nebylo přihlédnuto k výsledkům provedeného dokazování a soudy se neřídily zásadou volného hodnocení důkazů opřeného o pečlivé přihlédnutí ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (§132 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především zopakoval, že stěžovatel vystoupil v dovolacím řízení se třemi zcela novými právními námitkami, které v předchozím řízení neuplatnil a kterými se dovolací soud nemohl zabývat, protože není nalézacím soudem a nemůže zkrátit procesní řízení o nejméně jednu rozhodovací instanci. K námitce stěžovatele proti úvaze odvolacího soudu o určení výše uplatněného nároku v zásadě odkázal na příslušené odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že soud vycházel z důkazů, předložených účastníky řízení a je poté pouze na něm, aby získané důkazy hodnotil, přičemž v daném případě navíc postupoval podle ust. §136 o. s. ř., podle něhož má úvaha soudu ještě širší meze než ve smyslu ust. §132 o. s. ř. Krajský soud v Českých Budějovicích v zásadě pouze odkázal na své právní závěry, uvedené v předmětném rozsudku.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o porušení ústavních principů. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či vnitrostátně závaznou smlouvou, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Z ústavněprávní argumentace stěžovatele vyplývá, že především napadá způsob hodnocení důkazů, resp. tvrzené "nevypořádání se s důkazy" obecnými soudy, po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů pro rozhodnutí však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti není možno vyhovět. Ze spisového materiálu (spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 C 76/92) Ústavní soud zjistil, že řízení před soudy obou stupňů probíhalo veřejně, za účasti stěžovatele, kterému byl poskytnut dostatečný prostor k argumentaci jakož i k navrhování důkazů na podporu jeho tvrzení, přičemž soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení skutkového stavu v dané věci a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Rovněž postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, k tomu však v daném případě podle Ústavního soudu nedošlo.
Celková koncepce ústavní stížnosti tak Ústavní soud postavila do nepřípustné role další instance v systému všeobecného soudnictví. Bylo by v rozporu s ústavně garantovanou nezávislostí obecných soudů, kdyby za shora popsané situace zasahoval do jejich pravomoci a v zásadě jim určoval, jak mají hodnotit důkazy, již dříve provedené v řízení, nevykazujícím porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Případný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod musí dosáhnout určité intenzity, aby bylo možno konstatovat jejich porušení. Pouhý subjektivní pocit stěžovatele, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, byť obsáhlé odůvodnění ústavní stížnosti nepostrádá některé logické momenty, kasaci rozsudku Nejvyššího soudu neodůvodňuje. Jelikož napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu