ECLI:CZ:US:2002:1.US.179.02
sp. zn. I. ÚS 179/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti P. D., a V. D., obou zastoupených advokátem JUDr. O. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 37 Cm 302/2000, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 6 Cmo 340/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným usnesením přerušil řízení ve věci žalobce - A., a.s. v likvidaci, proti žalovaným - stěžovatelé a dále B., s.r.o., a J. B., o zaplacení 1.877.616,65 Kč s přísl. do doby pravomocného rozhodnutí ve věci "č.j. 20 Cm 377/99 vedené u zdejšího soudu".
V odůvodnění tohoto usnesení městský soud uvedl, že se žalobce domáhal proti žalovaným zaplacení úvěru ve výši 1.877.616,65 Kč s příslušenstvím, přičemž úvěr ve výši 2.400.000 Kč prý byl poskytnut firmě B., s.r.o., a stěžovatelé byli ručiteli tohoto závazku. Zástavní smlouva k zajištění závazku byla uzavřena s žalovaným J. B. Protože městský soud dospěl k závěru, že v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Cm 377/99 je řešena otázka mající vliv na rozhodnutí v předmětné věci, přerušil řízení do doby pravomocného rozhodnutí v uvedeném souvisejícím řízení.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení městského soudu v napadeném rozsahu, tj. ve vztahu žalobce a žalovaných P. D. a V. D., potvrdil, a to ze stejných důvodů jako městský soud, poukázav na to, že v řízení u Městského soudu v Praze je pod sp. zn. 20 Cm 377/99 veden spor o neplatnost a neúčinnost smlouvy z 26. 1. 1994 o ručení stěžovatelů za předmětný úvěrový závazek.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadená usnesení obecných soudů jsou "zmatečná, protiprávní a nespravedlivá", že vycházejí ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování a že spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelé namítají procesní překážku litispendence a tvrdí, že odvolací soud měl zrušit napadené usnesení městského soudu a měl připustit dovolání, a to přímo ve výroku svého rozhodnutí a nikoliv pouze v "poučení", jak učinil. Za tohoto stavu prý stěžovatelé podali nejen ústavní stížnost, nýbrž i dovolání.
Stěžovatelé závěrem uvádějí - podle svých slov pouze demonstrativní - rozsáhlý výčet porušených základních práv, garantujících zejména právo na spravedlivý proces, a navrhují, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podstata námitek stěžovatelů, brojících proti procesnímu a nikoliv meritornímu rozhodnutí obecných soudů, se týká toho, že prý obecné soudy chybně přerušily v dané věci řízení a že měly řízení ve věci žaloby A., a.s. v likvidaci, zastavit, jelikož v jiném samostatném řízení u Městského soudu v Praze je veden spor o neplatnost a neúčinnost předmětné smlouvy o ručení za úvěrový závazek.
S ohledem na povahu uplatněných námitek Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv běžné zákonnosti. Jeho kasační zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů proto může nastat toliko tehdy, jestliže Ústavní soud zjistí porušení některé z ústavních kautel. Úkolem Ústavního soudu tedy není ochrana dodržování tzv. jednoduchého práva a ani jeho případné nerespektování proto nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že překážka litispendence je upravena v ustanovení §83 o.s.ř., podle něhož "zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení". O stejnou věc se přitom jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Jak však vyplývá z výše uvedeného, obecné soudy intepretací jednoduchého práva zjevně nezasáhly do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, neboť v daném případě se nejedná o dvě řízení v "téže věci". V souzené věci bylo totiž řízení zahájeno na základě žaloby na plnění, zatímco ve věci vedené pod sp. zn. 20 Cm 377/99 na základě žaloby určovací. Závěry obecných soudů, že rozhodnutí v řízení o právu žalobce na vrácení poskytnutého úvěru ve vztahu ke stěžovatelům jako ručitelům závisí na rozhodnutí otázky, zda ručitelský závazek je ve vztahu ke stěžovatelům platný či nikoliv, považuje Ústavní soud za logické a za konformní se smyslem procesního institutu přerušení řízení, podle něhož soud může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu [§109 odst. 2 písm. c) o.s.ř.].
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze rozhodnutím o přerušení řízení a následně též Vrchní soud v Praze potvrzením tohoto rozhodnutí toliko aplikovaly normu jednoduchého práva, a to zcela v souladu s dispozicí v ní obsaženou. K zásahu do ústavních práv stěžovatelů proto zjevně nedošlo. Za těchto okolností Ústavní soud, respektující své ústavní vymezení a princip minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, shledal, že námitky uplatněné stěžovateli zjevně nedosahují ústavně právní intenzity. Ústavní soud navíc připomíná, že všechny námitky, týkající se skutkových okolností dané věci, a rovněž případné důkazní návrhy, budou moci stěžovatelé řádně uplatnit v obou citovaných řízeních před obecnými soudy, takže i z tohoto důvodu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Konečně k tvrzení, že odvolací soud nepřipustil dovolání ve výroku svého rozhodnutí, je nutno upozornit na skutečnost, že odvolací soud v souzené věci rozhodoval až po nabytí účinnosti novely o.s.ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb., která otázku dovolání upravuje značně odlišným způsobem než právní úprava předchozí. Zejména je třeba poukázat na to, že podle současné právní úpravy již odvolací soud nerozhoduje o přípustnosti dovolání tak, jak tomu bylo podle úpravy dřívější [srov. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v platném znění].
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], aniž vyčkal výsledků dovolacího řízení, neboť - s ohledem na povahu souzené věci - je zjevné, že výsledek dovolacího řízení v daném případě nemá pro rozhodování Ústavního soudu význam [§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu