ECLI:CZ:US:2002:1.US.186.2000
sp. zn. I. ÚS 186/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele obchodní firmy A., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. M. K., proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze ze dne 18. 2. 1998, č.j. 0-95530-94, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 5 A 8/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím předseda Úřadu průmyslového vlastnictví zamítl rozklad stěžovatelky ze dne 3. 6. 1996 a potvrdil jím napadené rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "ÚPV") ze dne 29. 4. 1996, sp.zn. 0-95530-94, o zamítnutí přihlášky ochranné známky ve znění "A". V odůvodnění svého rozhodnutí předseda ÚPV zejména uvedl, že na základě námitek uplatněných podle ust. §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, byla zamítnuta uvedená ochranná známka, neboť zveřejněné slovní označení "A" je zaměnitelně podobné namítané slovní mezinárodní ochranné známce č. 526 405 ve znění "A..." s dřívějším právem přednosti, která je zapsána v České republice mj. pro stejné a podobné výrobky a služby. Při posuzování zaměnitelnosti bylo shledáno, že z hlediska vizuálního a fonetického nepředstavují záměna souhlásky "C" souhláskou "F" a přidání pomlčky před koncovkou "T." - při stejném počtu písmen - prvky natolik distinktivní, aby byla vyloučena možnost záměny tohoto označení s namítanou ochrannou známkou, a proto je napadené označení ochranné známky schopné vyvolat záměnu výrobků a služeb takto označených na trhu, a uvést průměrného spotřebitele v omyl, že se jedná o výrobky a služby téhož podnikatele.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí předsedy ÚPV. V jeho odůvodnění zejména uvedl, že závěr plynoucí z napadeného rozhodnutí a rozhodnutí ÚPV, že kolidující označení jsou zaměnitelná (viz ust. §3 odst. 1 shora citovaného zákona), je v souladu s logickým úsudkem, má oporu v provedených podkladech a zjištěních ÚPV, a jeho správní uvážení nijak nevybočuje z mezí a hledisek stanovených zákonem. Předně je nutno odmítnout námitku stěžovatele proti posouzení ochranné známky z hlediska fonetického, neboť slovní ochranná známka, jako označení tvořené slovy, nese současně zvukovou podobu. Tu běžný spotřebitel zaregistruje mnohdy poprvé a získá tak první vjem a vědomost o tom, k jakému druhu výrobků jakého výrobce přináleží. Průzkum zápisné způsobilosti přihlášky slovní ochranné známky z hlediska fonetické podobnosti s ochrannou známkou již zapsanou je proto namístě. Zkoumání shodnosti a zaměnitelnosti písmem vyjádřené ochranné známky z hlediska fonetického je pak neodmyslitelné, přestože zákon tuto notorietu nevyslovuje, stejně jako neříká, že u obrazových známek se posuzuje shoda či podobnost prvků vizuálních, tak jak je vidíme očima.
Podle názoru Vrchního soudu v Praze nelze též souhlasit s tím, že by byl v napadeném rozhodnutí přisuzován vizuálnímu hledisku význam mu nepřináležející, a že by při hodnocení zaměnitelnosti z tohoto hlediska toto rozhodnutí vybočilo ze zákonných mezí. Přezkoumávané rozhodnutí netvrdí, že jde o označení shodná, ale toliko zaměnitelně podobná, protože rozdílné prvky nejsou natolik výrazné, aby při běžném vjemu nemohlo dojít k záměně. Toto hodnocení prý není v rozporu se zákonnými zásadami hodnocení shodnosti či podobnosti označení přihlašovaných k zápisu do rejstříku ochranných známek.
V záhlaví označená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že došlo k porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). K tomu uvádí, že podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je soud vázán zákonem, kterým je v systému kontinentálního právního systému, uplatňovaného i v ČR, psané právo. Soudce právo nalézá, ale nevytváří, přičemž "soudním uvážením" při nalézání práva je nutno rozumět jen povolenou volnou úvahu v rozsahu právní normy, která nezná jako překážku zápisu ochranné známky pouhé hledisko fonetičnosti, tj. zamítnutí zápisu z důvodu možného obdobného fonetického znění dvou ochranných známek. V rámci takové volné úvahy není dán zákonem prostor pro aplikaci této právně nezakotvené překážky zápisu ani pro extenzivní (z rámce volného uvážení v mezích zákona vybočující) spekulaci o stejném myšlenkovém pochodu každého běžného spotřebitele, jemuž je podsouvána automaticky stejná úvaha, že zamění stejná písmena, odmyslí si pomlku apod. Navíc je nutné si připomenout, že ochranná známka má určité funkce (identifikační, rozlišovací, ochrannou a reklamní), které nelze vykládat izolovaně, pouze z hlediska fonetické podobnosti. Proto názor vyslovený v napadených rozhodnutích, že pro konstatování zaměnitelnosti stačí podobnost v jediném aspektu, vychází s ohledem na jeho izolovanost z nepřípustně extenzivního výkladu, při kterém soud vybočil z mezí volného uvážení a zasáhl tak do chráněného a již konstituovaného vlastnického práva stěžovatele svou věc (ochrannou známku) užívat (čl. 11 odst. 3 Listiny) .
Stěžovatelka je dále názoru, že porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy zakládá i odůvodnění soudu v tom směru, že i když zákon hledisko fonetičnosti nevyslovuje, přesto pro svou notorietu platí, což je v rozporu s kontinentálním systémem psaného práva. Je rovněž otázkou, nakolik se běžný spotřebitel setká s tou kterou známkou poprvé v podobě vizuální či fonetické, jaký to má dopad, a nakolik za notorietu považuje výše citované hledisko Vrchního soudu v Praze. Porušení čl. 11 odst. 1 a 3 dále stěžovatelka spatřuje v interpretaci práv vyplývajících ze zapsané známky, jež nelze posuzovat jen z pohledu zákona č. 137/1995 Sb., protože samotný zápis známky má jen formální ráz. Výkon formálního práva se pak nesmí příčit "zásadě hmotného práva". Oprávněný k užívání známky smí tudíž svého práva využít jen v mezích poctivé soutěže, a ne jej zneužít k nekalému jednání a poškození práva druhého. Z toho důvodu nemůže ani majitel řádně zapsané ochranné známky výkonem svého práva poškodit právo druhého. V daném případě se však dostalo rozšíření práv majiteli ochranné známky A. na úkor práv stěžovatelky, čímž došlo k jejich nucenému omezení, a tím i k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Vrchní soud v Praze a vedlejší účastník předseda ÚPV.
Předseda ÚPV zejména uvedl, že podle zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, je ochrannou známkou takové označení, které je určeno k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů, které je zapsáno do rejstříku vedeného ÚPV. Tento zákon v dalších ustanoveních určuje správní postupy a meze správního uvážení, jimiž se ÚPV musí při rozhodování o zápisu ochranné známky řídit. Termín "fonetická zaměnitelná podobnost ochranné známky" není použit v platném právu z důvodu určité abstraktnosti každé právní normy, kterou je nutné při její aplikaci interpretovat. Poněvadž zákonodárce uložil ÚPV povinnost zjišťovat, zda ochranná známka má schopnost rozlišovat výrobky či služby pocházející od různých podnikatelů, tj. srovnávání ochranných známek ze všech v úvahu přicházejících hledisek, je při zachování principu formální logiky zřejmé, že je-li přihlašované označení zaměnitelně podobné s jiným označením - byť v jednom aspektu - je zaměnitelně podobné. Zkoumání této zaměnitelné podobnosti dvou označení v případě, že taková námitka byla proti zápisu jednoho z nich vznesena, pak není zvůlí ÚPV, nýbrž jeho povinností ve vztahu k právům, která zákon označil v případě kolize jako silnější. Též vrchní soud při projednávání žaloby stěžovatele prý shledal, že rozhodnutí ÚPV a jeho předsedy - správního orgánu - bylo vydáno v souladu se zákonem, že správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, a že bylo učiněno v souladu s pravidly logiky. K námitce porušení čl. 11 Listiny konečně ÚPV uvedl, že o omezení vlastnických práv k ochranné známce nelze hovořit, jestliže tato práva vznikají ze zákona až zápisem ochranné známky do rejstříku (viz ust. §12 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb.), a tato právotvorná skutečnost z pravomocného rozhodnutí ÚPV nenastala. Zároveň sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zejména konstatoval, že čl. 95 Ústavy, kterého se stěžovatel dovolává, zakotvuje toliko povinnost soudce, nikoliv práva jiná. Stěžovatel netvrdí, že by soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, pouze namítá, že rozhodnutí soudu nerespektovalo příslušný zákon, neboť v jeho odůvodnění soud užil (stejně jako ÚPV) pro posouzení zaměnitelnosti hledisko fonetické; soud neshledal, že by rozhodnutí předsedy ÚPV bylo nezákonné proto, že hodnotilo zaměnitelnost obou označení právě z hlediska fonetického. Stěžovatel se tedy nedomáhá ničeho jiného než posouzení zákonnosti závěrů obecného soudu.
K namítanému zásahu do vlastnického práva k ochranné známce Vrchní soud v Praze uvedl, že se stěžovatel dovolává ochrany práva, které nemá. Stěžovatel není a nebyl majitelem ochranné známky, neboť jím se její přihlašovatel stává až zápisem přihlášeného označení do rejstříku ochranných známek (viz §12 odst. 2 zákona o ochranných známkách). Stěžovatel prý tedy neměl práva majitele vyplývající z §13 a násl. citovaného zákona, tedy výlučné právo dané označení užívat, udělit k němu licenci nebo jej převést. Náleží mu však práva přihlašovatele a uživatele označení. Jako přihlašovatel mohl být zkrácen jen v procesních právech, tj. v právu, aby řízení o přihlášce proběhlo postupem zákonem vymezeným, včetně rozhodnutí vydaného v souladu se zákonem; právo na to, aby jím přihlášené označení bylo "vždy zapsáno", přihlašovatel nemá.
Vrchní soud konečně uvedl, že zápis ochranné známky má skutečně formální ráz, byť s ním zákon spojuje hmotněprávní účinky. Pokud stěžovatel splňuje podmínky uvedené v ust. §16 odst. 3 citovaného zákona, může užívat své označení zaměnitelné s ochrannou známkou jejího majitele,a o případném zákazu užívání by musel rozhodnout soud k jeho návrhu v jiném řízení. Jeho zákonná práva držitele označení "A." jsou však odlišná od zákonných práv majitele ochranné známky "A..".
Vrchní soud v Praze v závěru svého vyjádření uvedl, že s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.
Podstata sporu tkví v otázce, zda ÚPV byl ve správním řízení oprávněn zamítnout zápis ochranné známky stěžovatelky do rejstříku ochranných známek pouze z důvodu její fonetické podobnosti s již zapsanou ochrannou známkou "A..", a zda tím nepřekročil meze správního uvážení. Protože se stěžovatel - tvrdící, že z mezí správního uvážení napadané správní rozhodnutí vybočilo - nedovolal nápravy ani v soudním řízení o přezkumu rozhodnutí předsedy ÚPV, dovozuje dále, že i Vrchní soud v Praze překročil meze svého uvážení, a to soudního, nikoliv již správního, jestliže se nepřidržel psaného textu zákona. Tím prý došlo k porušení čl. 95 Ústavy a následně též čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny.
Ústavní soud závěry stěžovatelky nesdílí.
Ústavnímu soudu - jak vyplývá z ústavního vymezení jeho pravomocí (čl. 83 a násl. Ústavy) - přísluší posuzovat postup a rozhodování orgánu veřejné moci toliko z hlediska možného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
To však Ústavní soud v souzené věci nezjistil.
Jak vyplývá z dikce ust. §3 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, nezapíše ÚPV do rejstříku mj. označení, které obsahuje prvky přihlášeného označení či zapsané ochranné známky, jež by mohly vést k záměně. Již z toho je patrno, že správnímu orgánu je bezezbytku svěřeno oprávnění posoudit nejen skutkové okolnosti, nýbrž i aplikaci této právní normy včetně interpretace pojmů v ní uvedených, přičemž nelze přehlédnout, že zákonným předpokladem zamítavého rozhodnutí je již pouhá domněnka možnosti záměny. Ústavní soud zastává názor, že jak správní orgán, tak i přezkoumávající soud, takto vymezený prostor logicky využily, a že z odůvodnění napadených rozhodnutí přesvědčivě vyplývá, jak ke svým závěrům dospěly, aniž by se uchýlily k příliš intenzivnímu či naopak extenzivnímu výkladu zákona. Z judikatury Ústavního soudu tak plyne, že toliko v rozhodnutí orgánů veřejné moci v neprospěch stěžovatele (stěžovatelky) nelze spatřovat porušení ústavněprávních principů, na které v ústavní stížnosti poukazuje. V této souvislosti Ústavní soud potvrzuje své vícekrát opakované stanovisko, že není další soudní instancí, není vrcholem soudní soustavy obecných soudů, nýbrž působí jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto zpravidla záležitostí obecných soudů, jež jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Z obsahu soudního i správního spisu je zřejmé, že v souzené věci šlo o naprosto standardní řízení, v němž se stěžovatelka domáhala svého práva v zákoně stanoveným způsobem, nejdříve u orgánu správního a poté u obecného soudu. Stěžovatelce nebylo v uplatňování jejich práv nijak bráněno a správní i soudní řízení proběhly podle zákona. Ostatně ani sama stěžovatelka v tomto směru žádnou námitku nevznesla, neboť se cítí být dotčena jen ve svém základním právu na ochranu vlastnictví, k jehož omezení údajně došlo v důsledku vydání napadených rozhodnutí porušujících čl. 95 Ústavy. Podle názoru Ústavního soudu však napadenými rozhodnutími k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky - v rozporu s ústavněprávními principy jeho ochrany vyjádřenými v čl. 11 Listiny základních práv a svobod - dojít nemohlo. To proto, že správní orgán i obecný soud se opřely o výklad běžného (prostého) zákona a jejich rozhodnutí - jež nelze považovat za nezákonná - podle přesvědčení Ústavního soudu ústavní roviny nedosáhlo.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu