ECLI:CZ:US:2002:1.US.186.99
sp. zn. I. ÚS 186/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené advokátem JUDr. M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 10 Ca 182/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad Písek - okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 22. 4. 1998, č.j. PÚ/1975/93-Kh,Bn, rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), tak, že: za A) oprávněná osoba, kterou je podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě S. M., je výhradní vlastnicí nemovitostí v k.ú. B. parc. č. 429/5, 540/1, 547, 548, 750/2 a 750/4 (dále jen "nemovitosti I"), za B) žadatelky J. G. J. H. nejsou spoluvlastnicemi majetku uvedeného ve výroku A). Pozemkový úřad v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že musel v celém rozsahu v souladu s ustanovením §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě vyhovět jen S. M., na niž - jako na univerzální dědičku ze závěti pořízené K. H. (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, č.j. 10 Ca 242/92-7), a tedy na jedinou oprávněnou osobu - přešel celý nárok. O žádostech J. G. a J. H. pozemkový úřad rozhodl negativně, neboť jako neteře původního vlastníka K.H. by byly oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, pokud by je nepředcházely osoby uvedené v §4 odst. 2 písm. a) - d) citovaného zákona.
Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 28. 7. 1998, č.j. PÚ/1975/93/R-Kh,Bn, rozhodl podle §9 odst. 4 zákona o půdě, tak, že: A) oprávněná osoba, kterou je podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě S. M., není vlastníkem původních pozemkových parcel č. 563/1 les, 563/2 louka a 541 les v k.ú. B., zapsaných v kn. vl. č. 45 pozemkové knihy pro téže k.ú. (dále jen "nemovitosti II"), B) žadatelky J. G. a J. H. nejsou spoluvlastnicemi majetku uvedeného ve výroku A) tohoto rozhodnutí a C) podle §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) se návrh žadatelky J. H., aby bylo rozhodnuto o nároku na vydání pozemkových parcel č. 122, 185, 186, 29/5, 537/1, 537/2, 540/2, 578, 540/3, 536, 538 a 539/1 v k.ú. B. (dále jen "nemovitosti III"), zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad především uvedl, že sice nemá pochybnosti o tom, že S. M. (jako univerzální dědička K. H.) je osobou oprávněnou ve smyslu §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a může tedy žádat o majetek K. H., ovšem pouze v případě, že jej skutečně vlastnil. Pozemkový úřad (z výpisu z desek zemských pro k.ú. B. č. 1565, z knihovní vl. č. 45 pozemkové knihy pro téže k.ú.) zjistil, že nemovitosti II ve vlastnictví K. H. nikdy nebyly (poznámka: nebyly ani předmětem odevzdací listiny Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu, vydané dne 15. 11. 1939 pod. č.j. D III 237/35/25, na základě které byla pozůstalost po zemřelé M. H. odevzdána univerzálnímu dědici K. H.), a proto pozemkový úřad o tomto nároku S. M. rozhodl negativně. Totéž se týká také nároku J. G. a J. H., neteří K. H., jež předchází jeho univerzální dědička S. M., a proto ani ony nemohou "po něm" nárokovat žádný majetek. Pozemkový úřad dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v případě nemovitostí III (jak bylo zjištěno z knihovních vložek č. 6, 14, 45, 178 a 202 pozemkové knihy pro k.ú. B.) se vesměs jedná o pozemky, které byly převedeny na stát nebo fyzické osoby dlouho přede dnem 25. 2. 1948 a K. H. je nikdy nevlastnil. Jiné z pozemků (p.č. 122, 29/5 a 578) v k.ú. B. vůbec neexistují. Pozemkový úřad proto dodal, že v důsledku toho, že žádný z těchto pozemků nepřešel na stát některým ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě (nehledě na to, že ve vlastnictví K. H. nebyly), návrh na jejich vydání zamítl.
Navrhovatelky J. G. opravným prostředkem (ze dne 25. 5. 1978) a J. H. opravným prostředkem (ze dne 20. 6. 1998) proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 22. 4. 1998, č.j. PÚ/1975/93-Kh,Bn, se každá jednotlivě domáhaly u Krajského soudu v Českých Budějovicích (pod sp. zn. 10 Ca 182/98 a sp. zn. 10 Ca 234/98) zrušení citovaného rozhodnutí a vrácení věci pozemkovému úřadu. Navrhovatelka J. H. se dále opravným prostředkem (ze dne 20. 8. 1998) proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 7. 1998, č.j. PÚ/1975/93/R-Kh,Bn, domáhala u Krajského soudu v Českých Budějovicích (pod sp. zn. 10 Ca 314/98) zrušení uvedeného rozhodnutí a vrácení věci pozemkovému úřadu k novému projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 3. 1999, č.j. 10 Ca 182/99-28 - vzhledem k tomu, že se věci u něj doposud vedené pod sp. zn. 10 Ca 182/98, 10 Ca 234/98 a 10 Ca 314/98, týkají totožných účastníků řízení a skutkově spolu souvisí - spojil tyto věci s odkazem na ustanovení §112 odst. 1 o.s.ř. (v tehdejším znění) ke společnému projednání a rozhodnutí a věc nadále vedl pod sp. zn. 10 Ca 182/98. Krajský soud v Českých Budějovicích pak rozsudkem ze dne 3. 3. 1999, č.j. 10 Ca 182/98-33, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 22. 4. 1998, č.j. PÚ/1975/93-Kh,Bn, i rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 7. 1998, č.j. PÚ/1975/93/R-Kh,Bn, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích především konstatoval, že z obsáhlého spisového materiálu je pro souzenou věc rozhodný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 10 Ca 242/92, v němž je uvedeno, že závět původního vlastníka K. H. předložená S. M. má povahu závěti univerzální, byla pořízena předepsanou formou a má všechny předepsané náležitosti. S. M. je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Citovaný pravomocný rozsudek, který představoval pro pozemkový úřad vyřešení předběžné otázky podle §40 správního řádu, byl proto závazný nejen pro pozemkový úřad při určování okruhu oprávněných osob, ale stejně je jím vázán s odkazem na §135 odst. 2 o.s.ř. i přezkumný soud.
Krajský soud, který přes uvedený jednoznačný závěr ještě doplnil řízení na návrh stěžovatelky o dědický spis po zemřelém K. H., dále konstatoval nepochybné postavení S. M. jako jeho univerzální dědicky, a to včetně majetku, který vyšel najevo po ukončení dědického řízení podle §47 notářského řádu. Není prý rozhodné, že závěť v její prospěch - ověřená notářem - byla předložena až po vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek majetku. J. G. a stěžovatelka (poznámka: J. H.) jako neteře K. H. by splňovaly postavení oprávněných osob podle ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě za předpokladu, že by jejich nároku na vydání zemědělského majetku nepředcházel nárok uplatněný S. M. jako závětní dědičkou, jejíž pozice podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě předchází pozici oprávněných osob uvedených v §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Krajský soud proto uzavřel s tím, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s ustanovením §4 odst. 2 písm. a) zákonao o půdě, a proto je jako věcně správná a zákonu odpovídající potvrdil.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka ústavní stížností, neboť se domnívá, že jím byla "porušena její základní práva a svobody podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina").
Stěžovatelka poukázala na to, že úvahy vyslovené v napadeném rozhodnutí a z nich plynoucí právní posouzení nejsou správné, neboť "je nutné vycházet z ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, ve kterém zákonodárce zúžil okruh oprávněných osob". Oprávněnou osobou může být podle mínění stěžovatelky pouze dědic ze závěti předložené při dědickém řízení. Ačkoli soud v napadeném rozhodnutí postavil najisto, že "S. M. předložila závět až po skončení dědického řízení a dědictví (byť nepatrné) nenabyla, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil". Stěžovatelka proto konstatovala, že namísto S. M., která není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, měla nastoupit ona (poznámka: tj. stěžovatelka), pro niž svědčí ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 10 Ca 182/99, zrušil. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud "nařídil orgánu veřejné moci, aby nahradil její náklady řízení prostřednictvím výše uvedeného právního zástupce".
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích a dále Okresní úřad Písek - okresní pozemkový úřad.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření především uvedl, že souzená věc byla projednána předepsaným procesním způsobem, právo na soudní ochranu bylo projednáním věci při ústním jednání (kterého se stěžovatelka ani její právní zástupce, jež udělil substituční plnou moc právnímu zástupci J. G., osobně nezúčastnili) zaručeno. Krajský soud dále konstatoval úplnost skutkových zjištění a správnost hodnocení důkazů pozemkovým úřadem v souladu s §34 odst. 5 správního řádu. Krajský soud i pozemkový úřad vycházely z rozsudku Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 10 Ca 242/92, jímž byla otázka postavení S. M. (na základě jejího opravného prostředku) jako oprávněné osoby posouzena a pravomocně rozhodnuta. Krajský soud v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 29/98, který odmítl ústavní stížnost J. H. a J.G. "s tím, že je tato věc skončena" (poznámka: Ústavní soud z obsahu spisu sp. zn. III. ÚS 29/98 však zjistil, že se jednalo o ústavní stížnost J. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 1997, sp. zn. 7 A 90/96, který ústavní stížnost odmítl z důvodu její nepřípustnosti, neboť G. nebyla účastníkem správního řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření konečně uvedl, že napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do ústavního práva stěžovatelky na soudní ochranu ani ani do jejího ústavního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jehož "smyslem ... je chránit právo již konstituované a nikoliv případný nárok na ně".
Proto Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a současně sdělil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Okresní úřad Písek - okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření odkázal na důvody obou svých výše uvedených rozhodnutí a na odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že skutečnou vůlí zůstavitele K. H. bylo, aby se jeho univerzální dědičkou stala S. M., v jejíž prospěch pořídil závět. Okresní úřad nepovažuje za rozhodující, že tato závět byla předložena až po zastavení řízení o dědictví podle §32 zákona č. 95/1963 Sb., notářský řád, ve znění zákona č. 158/1969 Sb., neboť i podle o.s.ř. "je dědické řízení proces, který nemusí být vždy ukončen zastavením řízení nebo vydáním rozhodnutí dle §40 zákona č.95/1963 Sb. (dnes §175q o.s.ř.)". Závět byla notářství jako součást dědického řízení předložena a byla notářem ověřena jako platná. Pozemkový úřad své vyjádření uzavřel s tím, že S. M. je proto nutno považovat za oprávněnou osobu dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k celému majetku K. H. Prohlásil, že ani jeho rozhodnutími ani citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo k porušení majetkových práv stěžovatelky a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka namítá - aniž by však námitky blíže konkretizovala - že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Toto tvrzení akceptovat nelze.
Pokud jde o články 1, 2 odst. 2 a 3 odst. 1 Listiny, stěžovatelka ani neuvádí v čem konkrétně spatřuje porušení těchto obecných ustanovení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se lze totiž porušení těchto článků dovolávat toliko v souvislosti s konkrétním základním právem stěžovatele, které bylo porušeno. To se však v souzené věci, s výjimkou odkazu na čl. 11 Listiny, nestalo.
Co se týká tvrzeného porušení článku 11 odst. 1 Listiny, nelze nevidět, že předmětem řízení o přezkumu správních rozhodnutí nebylo rozhodování o právu vlastnit majetek ve smyslu tohoto ustanovení. V ustálené judikatuře Ústavního soudu již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny je chápána jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně. Stěžovatelčina výtka ohledně údajného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny není na místě.
Ve vztahu k souzené věci je nutno uvést, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR) - neshledal v souzené věci (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích a vykonanými skutkovými zjištěními. Z obsahu soudního spisu je patrno, že Krajský soud v Českých Budějovicích zjistil (a to i z dědického spisu po zemřelém K. H. a ze spisu i z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 1993, sp. zn. 10 Ca 242/92), že závět původního vlastníka K. H., kterou předložila S. M., má povahu závěti univerzální v předepsané formě a se všemi náležitostmi. Na základě tohoto zjištění Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval nepochybné postavení S. M. jako univerzální dědičky, a to včetně majetku, jenž vyšel najevo po ukončení dědického řízení podle §47 notářského řádu, a na tomto základě dospěl k závěru, že nárok uplatněný S. M. jako závětní dědickou předchází podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě nároku stěžovatelky (a J. G.) jako neteří K. H., tj. osob uvedených v §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Za těchto okolností bylo proto rozhodnutí o přezkoumání obou rozhodnutí pozemkového úřadu věcí nezávislého posouzení obecného soudu, na jehož další argumenty uváděné v odůvodnění rozsudku Ústavní soud odkazuje. Podle přesvědčení Ústavního soudu se v daném případě jedná - se zřetelem na zjištěný skutkový a právní vztah - o posouzení aplikace jednoho z dvou ustanovení v rámci §4 odst. 2 zákona o půdě (upravujících pořadí oprávněných osob), jenž v souzené věci nedosahuje roviny ústavnosti a Ústavní soud nevidí důvod, aby se z ústavněprávního hlediska od závěrů napadeného rozhodnutí odchyloval.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Stěžovatelka konečně navrhla, aby Ústavní soud nařídil orgánu veřejné moci, aby nahradil její náklady řízení. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu to sice Ústavní soud učinit může, leč toliko v odůvodněných případech podle výsledků řízení. Tyto podmínky zjevně splněny nejsou a proto Ústavní soud usnesení o náhradě nákladů řízení nevydal (arg. Ústavní soud může ... usnesením uložit ... , aby zcela nebo zčásti nahradil ... náklady řízení.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu