ECLI:CZ:US:2002:1.US.188.02
sp. zn. I. ÚS 188/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. - P. t., s.r.o., zastoupeného advokátkou JUDr. E. V., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 15 C 40/2001, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 25 Co 565/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem ve věci žalobce ing. Z. R. proti žalovanému (stěžovateli) určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dopisem stěžovatele ze dne 7. 11. 1997 je neplatné.
V odůvodnění rozsudku okresní soud především konstatoval, že byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR uvedeným v rozsudku ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000. Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Při zkoumání aplikace citovaného ustanovení soud přihlíží k osobě zaměstnance, k zastávané funkci, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a k situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance apod. Okamžité zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení je prý totiž - ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí [§46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce] - výjimečným opatřením pro případy, kdy okolnosti konkrétní věci odůvodňují závěr, že od zaměstnavatele nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
V souzené věci dospěl okresní soud k závěru, že se žalobce dopustil porušení pracovní kázně, neboť plně nevyužíval pracovní dobu k plnění pracovních úkolů a bez souhlasu stěžovatele využíval k výkonu svých podnikatelských aktivit svěřené pracovní pomůcky (auto, mobilní telefony, telefony). Toto porušení pracovních povinností prý však - s přihlédnutím k osobě žalobce - nedosáhlo intenzity předpokládané ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, jelikož žalobce byl do té doby hodnocen jako technicky zdatný mladý odborník, kterému stěžovatel nevytýkal žádné porušení pracovních povinností a nebylo zjištěno, že by svým jednáním způsobil stěžovateli škodu. Kromě toho soud považoval důvod skončení pracovního poměru, uvedený v dopise ze dne 7. 11. 1997, za nedostatečně konkretizovaný, takže se jednalo o neurčitý písemný projev vůle z něhož nebylo zřejmé, co je konkrétně myšleno "vedlejší výdělečnou činností" a "výdělečnou činností prokazatelně vykonávanou i během řádné pracovní doby v kanceláři firmy N."
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Zdůraznil, že projev vůle stěžovatele ze dne 7. 11. 1997 dostatečně nevymezil vytýkané porušení pracovní kázně, a to zejména z hlediska časového, takže se jednalo o úkon, jehož neurčitost prý nelze odstranit ani výkladem. "Výpovědi svědků P. a Z. tedy nejsou ničím jiným, než doplňováním neprojevené vůle." Protože okamžité zrušení pracovního poměru bylo údajně provedeno neplatně (§55 zákoníku práce), "již tato okolnost sama o sobě postačuje vyhovění žalobě a je tedy nadbytečné zabývat se tím, zda a do jaké míry se žalobce skutečně dopustil porušení pracovní kázně".
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že důvodem ukončení pracovního poměru se žalobcem bylo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, neboť žalobce po dobu několika měsíců vykonával v průběhu pracovní doby a s využitím pracovních prostředků stěžovatele samostatnou výdělečnou činnost, a to dokonce v oboru přímo souvisejícím s oborem činnosti stěžovatele, a v rozporu se zákazem konkurenční činnosti. Stěžovatel tvrdí a podrobně rozvádí, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že žalobce hrubě porušil pracovní kázeň a že "právní posouzení intenzity porušení pracovní kázně zaměstnancem provedené okresním soudem bylo učiněno zcela mimo rámec zjištěného skutkového stavu věci".
K otázce údajné neurčitosti písemného projevu vůle (okamžitého zrušení pracovního poměru) stěžovatel uvedl, že svědci P. a Z. potvrdili, že jednatel stěžovatele žalobci osobně výslovně sdělil a specifikoval důvody okamžitého ukončení pracovního poměru, tzn. obsah a rozsah předem zjištěného porušení pracovní kázně. Jmenovaní svědci navíc údajně potvrdili, že žalobce věděl, co mu je vytýkáno a mohl se k tomu vyjádřit, což však neučinil a pouze tvrdil, že mu nelze nic dokázat. Rovněž v tomto směru prý bylo právní posouzení soudu I. stupně "učiněno zcela mimo rámec zjištěného skutkového stavu věci".
Stěžovatel se domnívá, že postupem a rozhodováním obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tzn. právo na spravedlivý proces. Protiústavnost spatřuje stěžovatel v údajném rozporu mezi učiněnými právními závěry a provedeným skutkovým zjištěním ve věci, dále v neakceptování jeho námitek, uvedených v jeho odvolání ze dne 9. 8. 2001 a v "čistě pozitivistickém" přístupu soudů k nalézání práva.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto okolnost považuje Ústavní soud za nutné v souzené věci zdůraznit, jelikož podstata stěžovatelem uplatněných námitek směřuje právě do oblasti hodnocení dokazování, provedeného obecnými soudy.
V této souvislosti je rovněž nutno připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu je dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu toliko tehdy, jestliže jsou učiněné právní závěry v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování (tzn. se skutkovým zjištěním), anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257). Ústavní soud se proto dále koncentroval na otázku, zda v souzené věci lze skutečně mezi právními závěry, obsaženými v napadených rozsudcích obecných soudů, a mezi skutkovým stavem, zjištěným v rámci procesu dokazování, spatřovat extrémní nesoulad.
Ústavní soud konstatuje, že dle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce "zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem." Již z dikce citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že okamžité zrušení pracovního poměru musí být interpretováno restriktivním způsobem a že se jedná toliko o výjimečný případ ukončení pracovního poměru. Zákon přitom přesně nespecifikuje a nedefinuje porušení pracovní kázně "zvlášť hrubým způsobem" a přenechává tak prostor aplikační praxi, aby v konkrétních případech dovodila, zda podmínky citovaného ustanovení byly naplněny či nikoliv. Je proto především úkolem obecných soudů, aby v jednotlivých případech vymezily konkrétní obsah dispozice citované normy a Nejvyšší soud ČR má i v těchto věcech funkci sjednocovatele judikatury. Naopak úkolem Ústavního soudu není interpretovat jednoduché právo, případně sjednocovat judikaturu obecných soudů, nýbrž dozírat nad dodržováním ústavnosti.
V souzené věci byly obecné soudy vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, obsaženým v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 379/2000, a dospěly k závěru o důvodnosti žaloby. Tento závěr dovodily ze dvou skutečností: z toho, že žalobce neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a dále z toho, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nebyl v příslušném písemném podání dostatečně konkretizován. V tomto směru Ústavní soud z předmětného soudního spisu Okresního soudu v Hradci Králové zn. 15 C 40/2001 (a k němu připojeného spisu zn. 15 C 4/98) nezjistil, že by odůvodnění obou napadených rozsudků obecných soudů bylo v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem ve shora uvedeném smyslu a že by se obecné soudy ocitly mimo oprávnění interpretovat citované ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
V přípisu jednatele stěžovatele adresovaného žalobci ze dne 7. 11. 1997 (č.l. 2) se uvádí, že k uvedenému dni končí pracovní poměr žalobce u firmy N. - P. t., s.r.o., okamžitým zrušením, a to z důvodu vedlejší výdělečné činnosti, která mu byla zakázána a již žalobce vykonával i během řádné pracovní doby v kanceláři stěžovatele a s použitím pracovních pomůcek poskytnutých stěžovatelem; o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru se jednatel stěžovatele dozvěděl dne 3. 11. 1997. Jestliže tedy - za tohoto stavu - dospěly obecné soudy k právnímu názoru, že důvod skončení pracovního poměru nebyl dostatečně konkretizován (zejména z hlediska časového) a nesplňoval proto podmínky vymezené v ustanovení §55 zákoníku práce, takže se jednalo o úkon neplatný, nespatřuje Ústavní soud v tomto závěru extrémní rozpor s provedeným dokazováním, jelikož se svojí podstatou jedná toliko o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva v konkrétním případě, což úkolem Ústavního soudu není.
Rovněž ohledně posouzení porušení pracovní kázně žalobcem zvlášť hrubým způsobem Ústavní soud neshledal zmíněný extrémní rozpor. Podstata námitek stěžovatele totiž brojí proti způsobu provedeného dokazování a zhodnocení jeho výsledků, což však Ústavnímu soudu zásadně přehodnocovat nepřísluší. Spornou otázkou je totiž výhradně posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem, neboť obecné soudy sice porušení pracovní kázně shledaly, nicméně nikoliv v intenzitě předpokládané ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zatímco stěžovatel namítá, že podmínky citovaného ustanovení v daném případě splněny byly. Je tedy zjevné, že stěžovatel ve skutečnosti poukazuje toliko na chybný postup obecných soudů v rámci zákonem jim poskytnuté možnosti uvážení, což je však záležitost interpretace a aplikace jednoduchého práva a nikoliv ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.
K tvrzení stěžovatele, že krajský soud neakceptoval jeho námitky, obsažené v odvolání ze dne 9. 8. 2001 (č.l. 67), Ústavní soud uvádí, že tato argumentace v podstatě směřuje nikoliv proti údajnému porušení základních práv stěžovatele, nýbrž toliko proti neúspěchu v soudním řízení, což však ústavní ochrany nepožívá.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2002
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu