ECLI:CZ:US:2002:1.US.19.02
sp. zn. I. ÚS 19/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti B., s. r. o., zastoupené Mgr. J.K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, čj. 58 Co 145/2001 - 242, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 6. 2000, čj. 6 C 363/93 - 187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2002 napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2001, čj. 58 Co 145/2001 - 242, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 6. 2000, čj. 6 C 363/93 - 187. Podle názoru stěžovatelky byla rozhodnutí obou soudů vydána v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval formálními náležitostmi podaného návrhu.
Jak vyplývá z obsahu spisu sp. zn. 6 C 363/93 Obvodního soudu pro Prahu 6, který si Ústavní soud vyžádal, rozsudek Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 21. 9. 2001, čj. 58 Co 145/2001 - 242, byl doručen stěžovatelce dne 21. 11. 2001, a uvedeného dne tedy nabyl právní moci. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání dne 7. 1. 2002.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, usnesením ze dne 12. 4. 2002, čj. 33 Odo 104/2002 - 259, dovolání odmítl podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) OSŘ jako opožděně podané. Postupoval podle bodu 17. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "OSŘ"), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Odvolací soud postupoval podle bodu 15. hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. a odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně projednal podle OSŘ, ve znění platném do 31. 12. 2000, protože rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 30. 6. 2000. Otázku včasnosti podání dovolání posuzoval tedy dovolací soud podle §240 odst. 1 OSŘ, ve znění platném do 31. 12. 2000, podle kterého účastník mohl podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 11. 2001, takže lhůta pro podání dovolání skončila dne 21. 12. 2001. Dovolání podané stěžovatelkou dne 7. 1. 2002 bylo tedy zjevně podané po zákonem stanovené lhůtě.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále též "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů]. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Za procesní prostředek k ochraně práva lze přitom považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu.
V této věci mohla stěžovatelka podat dovolání, které bylo přípustné podle 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, ve znění platném do 31. 12. 2000. Obvodní soud pro Prahu 6 totiž vydal rozsudek ze dne 30. 6. 2000, čj. 6 C 363/93 - 187, poté, co jeho předcházející rozsudek v této věci ze dne 6. 1. 1999, čj. 6 C 363/93 - 141 (kterým žalobě vyhověl), byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 11. 1999, čj. 58 Co 212/99 - 164.
Dovolání bylo tedy procesním prostředkem k ochraně práva, který byl v procesní dispozici stěžovatelky, jako účastníka řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka ovšem podala dovolání k poštovní přepravě dne 7. 1. 2002, tedy 17 dní po lhůtě. Tím způsobila, že dovolací soud byl nucen odmítnout dovolání jako opožděně podané. Tato situace činí její ústavní stížnost nepřípustnou, protože stěžovatelka tak nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených skutečností soudce zpravodaj návrh ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2002
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu