ECLI:CZ:US:2002:1.US.202.02
sp. zn. I. ÚS 202/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené advokátkou JUDr. A. Š., proti rozhodnutí Okresního úřadu Louny - okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 3. 2001, č.j. 119/01-R/1382/92/Rob, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2002, č.j. 16 Ca 312/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad Louny - okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 28. 3. 2001, č.j. 119/01-R/1382/92/Rob, rozhodl, že stěžovatelka M. V. (dále jen "stěžovatelka") není vlastnicí nemovitostí v k. ú. Staňkovice u Žatce: dle geometrického plánu č. pl. 171-1045/98 ze dne 11. 12. 1998, č.s.t. 4/1 čp. 63 (údaje PK), st. 4/1 zast. pl. čp. 63 (dle GP), výměra 0,0260 ha (dále jen "nemovitost"; Poznámka: nemovitost byla částí nemovitého majetku, který rodiče stěžovatelky O. a J. S. získali ke dni 1. 5. 1948 náhradou za majetek ponechaný na Ukrajině).
V odůvodnění citovaného rozhodnutí pozemkový úřad v prvé řadě poukázal na to, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, č.j. 16 Ca 216/2000-13, zrušil dřívější rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. 4. 2000, č.j. 318/2000-R/1382/92/Rob, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitosti, neboť nemovitost přestavbou ztratila původní stavebně technický charakter a nelze ji proto dle ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vydat. Krajský soud (v citovaném rozsudku) - s poukazem na to, že existence překážky vydání nemovitosti nebyla řádně prokázána, že k posouzení jejího stavebně technického charakteru nebyla předložena stavební dokumentace a že zdůvodnění rozhodnutí nebylo dostatečné - uložil pozemkovému úřadu poskytnout znalci veškerou stavební dokumentaci, aby znalec mohl řádně posoudit jednak původní využití stavby a stav budovy v době jejího převzetí státem a ke dni účinnosti zákona a jednak změny prvků dlouhodobé životnosti. Pozemkový úřad proto v následném řízení (vázán právním názorem krajského soudu) provedl za přítomnosti znalce výslech dvou svědků - pamětníků, svolal ústní jednání spojené s místním ohledáním nemovitosti. (Z provedených svědeckých výpovědí vyplynulo, že se "jednalo o část zemědělské usedlosti sloužící k bydlení, než tvrzení o tom, že se jednalo o kovárnu".) Pak došlo k doplnění znaleckého posudku ze dne 18. 9. 1996, č. 54/588/96, a jeho dodatku ze dne 27. 1. 2000. Pozemkový úřad s přihlédnutím k hodnocení znalce konstatoval, že předmětnou nemovitost je nutno z hlediska konstrukčních prvků dlouhodobé životnosti "posuzovat prakticky za novostavbu". Přestavěná nemovitost, která dříve sloužila zemědělské výrobě (dle sdělení stěžovatelky ze dne 15. 2. 2001 "kolna na nářadí - kovárna - ubytovací místnost a k tomuto účelu užíván"), je dnes společenskou místností a spolu s kuchyní a s příslušenstvím je pro zemědělskou výrobu zásadně nepoužitelná. Nemovitost přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter, je používána pro zcela jiný druh činnosti (klubovna a s ní spojená kuchyň a příslušenství) a proto ji nelze podle ustanovení §11 odst. 4 zákona vydat. Pozemkový úřad dále poukázal na to, že z čestného prohlášení stěžovatelky a z archivu okresního úřadu zjistil, že stěžovatelčina matka O. S. se s dětmi odstěhovala do Dobříčan a zde obdržela jako příděl domek čp. 85 (který se stavební parcelou, zahradou u domu, stodolou, malým a velkým chlévem včetně oplocení prodala kupní smlouvou JZD Dobříčany v roce 1971) a 9,5696 ha půdy (kterou dne 30. 8. 1971nabídla formou bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví čs. státu). Pozemkový úřad se domnívá, že tyto skutečnosti, které zjistil až dodatečně, musely být stěžovatelce známy. Pozemkový úřad je proto toho názoru, že stěžovatelce nelze vydat nemovitosti (patřící do prvního přídělu O. a J. S.), neboť O. S. obdržela další příděl v Dobříčanech a budovy náležející do tohoto přídělu prodala. Dle názoru pozemkového úřadu stěžovatelka měla "požádat o vydání druhého přídělu, kde restituční titul byl prokazatelný. Dále bylo zjištěno, že paní O. S. ze Staňkovic odešla kolem roku 1950, ke vzdání se přídělu došlo dodatečně, až v roce 1955, kdy již paní S. byla v Dobříčanech, kam dobrovolně odešla".
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 3. 2001, č.j. 119/01-R/1382/92/Rob, potvrzeno
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud předeslal, že "odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je rozporné". Pozemkový úřad ze závěrů znaleckého posudku dovozuje, že nemovitost zásadní přestavbou ztratila svůj stavebně technický charakter a nelze ji tedy vydat oprávněné osobě (§11 odst. 4 zákona). V odůvodnění však dále konstatuje, že po opětovném posouzení všech dokladů vztahujících se k dané věci bylo zjištěno, že se matka stěžovatelky v roce 1950 odstěhovala s dětmi do Dobříčan, obdržela zde další příděl, který v roce 1971 dílem prodala JZD Dobříčany a dílem darovala čs. státu. Pozemkový úřad tak dospěl k závěru " že nemovitosti náležející do prvního přídělu nelze vydat, neboť O. S. obdržela další příděl v Dobřanech". Krajský soud proto v prvé řadě poukázal na to, že pokud pozemkový úřad dospěl k závěru, že ve věci není dán restituční důvod dle §6 odst. 1 zákona, bylo nadbytečné zabývat se otázkou vydání či nevydání předmětné nemovitosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem dále poukázal na skutečnost, že v předcházejících řízení před ním samotným (sp. zn. 15 Ca 569/97, sp. zn. 16 Ca 120/99) se žádný z účastníků řízení nedomáhal přezkoumání otázky, zda názor pozemkového úřadu "o důvodnosti restitučního titulu" je správný a podložený důkazy. Proto se ani soud s ohledem na dispoziční zásadu (§249 odst. 2, §250l odst. 2 o.s.ř.) touto otázkou v dřívějších řízeních blíže zabývat nemohl. Pokud se důvodností restitučního titulu pozemkový úřad zabýval až v v závěru správního řízení, je třeba tento postup považovat za opodstatněný, neboť okolnosti mající podstatný význam pro posouzení důvodnosti restitučního titulu zjistil pozemkový úřad v době před vydáním napadeného správního rozhodnutí.
Podle názoru krajského soudu je nepochybné, že rodiče stěžovatelky získali ve Staňkovicích na základě přídělové listiny NPF při MZe v Praze ze dne 1. 5. 1948, č.j. K 2663/48-I, usedlost č.p. 63. Tato nemovitost přešla do vlastnictví státu podle prohlášení O. S. (původní vlastnice jedné poloviny nemovitostí) ze dne 8. 3. 1955, č.j. 3 Nc 45/55, o vzdání se práv jejích nezletilých dětí, jakož i dle prohlášení O. S. a stěžovatelky ze dne 15. 9. 1955 o vzdání se přídělu v době, kdy již na usedlosti nebydlely. Navíc stěžovatelka v průběhu řízení ani neuvedla ani nepředložila žádný důkaz o tom, že by se matka nebo ona byly nuceny vzdát usedlosti ve Staňkovicích z jiného důvodu, než z toho, který stěžovatelka uvedla při jednání před krajským soudem (Poznámka: dne 23. 1. 2002). Stěžovatelka totiž poukázala na to, že matka po otcově smrti v r. 1950 zůstala sama s malými dětmi, nebyla sama schopna hospodařit, a proto se odstěhovala ke svým příbuzným. Nepopřela, že by matka nevlastnila další usedlost v Dobříčanech a pouze uvedla, že jednoznačně nevěděla, zda šlo o příděl či zda matka nemovitost koupila. Krajský soud z uvedeného proto dovodil, že se nejednalo o důvody přechodu majetku na stát, jak má na mysli ustanovení §6 odst. 1 zákona a konstatoval, že tímto přechodem nebyla původní vlastnici (matce Olze S.) ani stěžovatelce způsobena žádná křivda, jak se stěžovatelka domnívá.
Krajský soud nesdílí názor stěžovatelky, že se otázkou restitučního důvodu zabýval také Ústřední pozemkový úřad v odůvodnění svého rozhodnutí, neboť jeho konstatování (Poznámka: "skutečnost, že O. S. obdržela v r. 1958 nový příděl ... nevylučuje existenci restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě v případě usedlosti č.p. 63 v k.ú. Staňkovice") neznamená, že Ústřední pozemkový úřad tuto otázku blíže zkoumal a že dospěl k závěru, že restituční důvod je dán. Ústřední pozemkový úřad pouze zjišťoval, zda jsou splněny důvody obnovy řízení a ze spisu nevyplývá, že by se byl restitučním důvodem zabýval, resp. že by byl své stanovisko o jeho existenci řádně zdůvodnil.
Krajský soud dále konstatoval, že v souzené věci nelze vzdání se přídělu považovat za smlouvu o darování nemovitosti uzavřenou v tísni. Stěžovatelka rovněž nepředložila žádné důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že by bylo možno souzenou věc posuzovat z hlediska ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona, tedy jako ztrátu vlastnictví v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Krajský soud konečně uvedl, že základní podmínkou restituce zemědělského majetku dle zákona je, že se jedná o nemovitosti vymezené tímto zákonem (§1), že občan žádající o vydání nemovitostí splňuje postavení oprávněné osoby (§4) a že nemovitosti přešly na stát v důsledku okolností vyjmenovaných v §6. Teprve po splnění těchto podmínek se zkoumá, zda jsou důvody pro jejich vydání či nevydání (§11). Krajský soud - který se proto s ohledem na uvedené skutečnosti ztotožnil s názorem pozemkového úřadu, že restituční důvod není dán - se dalšími námitkami uvedenými v opravném prostředku nezabýval, neboť se týkaly otázky nevydání nemovitosti. Proto krajský soud dospěl k závěru, že bylo dostatečným způsobem prokázáno, že restituční důvod v souzené věci není dán a napadené rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné potvrdil.
V záhlaví uvedená rozhodnutí pozemkového úřadu a krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní konstatovala, že ač krajský soud považuje rozhodnutí pozemkového úřadu za rozporné, přesto dospěl k závěru, že restituční důvod pro vydání nemovitosti podle ustanovení §6 odst. 1 zákona není dán; navíc prý z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není zřejmé, o jaké důkazy svůj závěr opírá.
Stěžovatelka uvedla, že pozemkovému úřadu předložila důkazy a vyjádření týkající se odchodu její matky ze Staňkovic a následně přechodu vlastnictví na stát. Všechny tyto skutečnosti prý byly pozemkovým úřadem, krajským soudem a Ústředním pozemkovým úřadem hodnoceny, nebyly zpochybňovány, byl shledán restituční důvod a řada nemovitostí jí byla vydána. Stěžovatelka dále poukázala na to, že pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ze dne 28. 3. 2001, č.j. 119/01-R/1382/92/Rob, uvedl nově zjištěnou skutečnost (získání přídělu matkou v Dobříčanech), pro niž nelze nemovitost vydat. Zároveň má pozemkový úřad za to, že matka stěžovatelky odešla do Dobříčan dobrovolně, aniž by toto tvrzení bylo prokázáno. Stěžovatelka dále konstatoval, že pozemkový úřad a povinná osoba (Myslivecké sdružení Staňkovice) nenamítaly k okolnostem přechodu vlastnictví na stát nic jiného než získání přídělu v Dobříčanech. Ostatní tvrzení a důkazy prý byly posouzeny a shledány jako důvodné již při vydávání jiných nemovitostí, které tvořily příděl ve Staňkovicích. Stěžovatelka také uvedla, že Ústřední pozemkový úřad "učinil závěr, že vzdání se přídělu bylo učiněno v tísni", což prý vyplývá z jeho sdělení ze dne 17. 6. 1997, zn. 2103/96-3153.
Stěžovatelka konečně namítla, že po úmrtí otce v roce 1950 byl činěn na matku nátlak, neboť "není schopna postarat se o čtyři děti". Aby zabránila jejich umístění do dětského domova a aby dokázala zajistit jejich výchovu, byla odkázána na pomoc příbuzných v Dobříčanech, kam tedy neodešla dobrovolně. Vzhledem k tomu, že tehdejší situace ve společnosti neumožňovala jinou dispozici s pozemky než jejich vnesení do zemědělského družstva, učinila tak. V roce 1955 byla stěžovatelka společně s matkou přesvědčována "o přenechání nemovitostí státu", neboť v opačném případě by to mohlo mít negativní vliv na sourozence i na děti stěžovatelky. K podepsání příslušného prohlášení pod tímto tlakem došlo v r. 1955 a nebylo to v souvislosti s obdržením dalšího přídělu, který matka stěžovatelky získala na základě přídělové listiny ze dne 10. 1. 1961.
Stěžovatelka namítla nesprávné zhodnocení všech provedených důkazů vedoucích k závěru, že ve věci není dán restituční důvod k vydání nemovitosti. Prohlásila, že se domnívá, že vydanými rozhodnutími byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a dále její ústavně zaručená základní práva plynoucí z č. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V těchto rozhodnutích spatřuje stěžovatelka porušení základního práva na nestranný a spravedlivý proces, neboť byl nesprávně posouzen restituční důvod, tj. tíseň, ve kterém se společně s matkou ocitla.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byl vydán nález, že se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2002, č.j. 16 Ca 312/01-11, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Lounech ze dne 28. 3. 2001, č.j. 119/01-R/1382/Rob, zrušují.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem a dále Okresní úřad Louny - okresní pozemkový úřad. Vedlejší účastníci řízení Pozemkový fond ČR a Myslivecké sdružení "Ohře" Staňkovice se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že vyjádřil svůj právní názor dostatečně přesvědčivě ve svém rozsudku, na jehož důvody odkazuje s tím, že ani dodatečně nezjistil, že by bylo třeba cokoliv na nich měnit. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Pozemkový úřad ve svém vyjádření v podstatě poukázal na to, že postupoval v souladu s právním názorem krajského soudu, provedl výslech svědků - pamětníků, stěžovatelky a vyhledal v archivu okresního úřadu další důkazy vztahující se k obci Dobříčany. Má za to, že v souzené věci není splněn žádný z restitučních titulů uvedených v ustanovení §6 zákona.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a práva plynoucí z čl. 4 a čl. 11 Listiny.
Tyto námitky akceptovat nelze.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem u obecného soudu domáhala. Toho práva ostatně také využila, takže porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 90 Ústavy ČR) dovodit nelze.
Rovněž nelze přijmout námitku, že byl porušen čl. 11 Listiny, již stěžovatelka blíže nerozvedla a nekonkretizovala. Ústavní soud dovozuje, že se jedná porušení základního práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny. V ustálené judikatuře Ústavního soudu již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v uvedeném ustanovení Listiny je chápána jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku na právo, o kterém má teprve být rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 295). Pouhý tvrzený nárok na vlastnictví ústavně chráněn není a ani být nemůže. Nelze rovněž zaměňovat základní právo vlastnit majetek s "právem" na uzavření dohody o vydání nemovitosti.
Stejně tak stěžovatelka nerozvedla a nespecifikovala, v čem konkrétně spatřuje porušení ustanovení čl. 4 Listiny. Ani sám Ústavní soud neshledal, že by byly pozemkový úřad či Krajský soud v Ústí nad Labem napadenými rozhodnutími citovaný článek Listiny porušily. V tomto směru je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k souzené věci Ústavní soud neshledal (ve smyslu ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry pozemkového úřadu a krajského soudu ve věci posouzení restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona. Ústavní soud ze spisového materiálu dovozuje, že věcná argumentace pozemkového úřadu a následně i krajského soudu je - pokud jde o vzdání se přídělu stěžovatelkou a její matkou -správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Podle obsahu spisu stěžovatelka v řízení před pozemkovým úřadem i před krajským soudem uvedla, že matka s dětmi nemovitost opustila po otcově smrti v roce 1950 a přestěhovala se k příbuzným do Dobříčan, přičemž důvodem pro odchod ze Staňkovic byla nemoc matky, její péče o děti a z toho plynoucí nemožnost hospodaření. Ani z obsahu spisového materiálu ani z vyjádření stěžovatelky nevyplývá, že by stěžovatelka byla v průběhu řízení uvedla nebo předkládala důkazy svědčící o tom - jak tvrdí v ústavní stížnosti - že by se stěžovatelka a její matka nemovitosti ve Staňkovicích dobrovolně nezbavovaly. Uvedené skutečnosti jsou v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 23. 1. 2002, sp. zn. 16 Ca 312/01, dostatečně rozvedeny. Podle názoru Ústavního soudu proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, o jaké důkazy soud svůj závěr opírá. Stejně tak krajský soud v souzené věci - za situace, kdy nebyl dán restituční důvod dle ustanovení §6 odst. 1 zákona - správně považoval otázku vydání či nevydání předmětné nemovitosti za nadbytečnou a toliko v tomto smyslu poukázal na "rozpornost" odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, v němž byla mimo jiné významná pozornost věnovaná otázce posouzení ztráty původního stavebně technického charakteru nemovitosti jako důvodu nemožnosti jejího vydání (§11 odst. 4 zákona). Stěžovatelkou připomínaná rozpornost odůvodnění správního rozhodnutí je proto z tohoto hlediska irelevantní.
Za těchto okolností Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od argumentů uvedených v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí a napadeného soudního rozsudku. Je tedy zcela zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu