ECLI:CZ:US:2002:1.US.217.02
sp. zn. I. ÚS 217/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti V.B., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 7.3.2002 č.j. 15 Ca 49/2001-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11.4.2002 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 7.3.2002, č.j. 15 Ca 49/2001-49, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu Česká Lípa ze dne 6.2.2001, č.j. KP 18/2001. Toto podání doplnil několika přípisy a na opakovanou výzvu Ústavního soudu byla stížnost sepsána advokátem. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s postupem krajského soudu, který zamítl řádnou správní žalobu, a to na základě nepravdivých tvrzení, jež ani nejsou ničím osvědčena a jsou v rozporu s obsahem spisu. V další části návrhu stěžovatel podrobně popsal skutkový stav týkající se podstaty sporu, jíž je dodávka pitné vody do zemědělské usedlosti v jeho vlastnictví, resp. přerušení dodávky, včetně odkazů na průběh dalších souvisejících soudních sporů. Stěžovatel má za to, že způsob jednání soudu nenasvědčuje spravedlivému soudnímu procesu a tvrdí, že soud zmanipuloval obsah podané žaloby. Podle jeho názoru došlo prokazatelně k zásahu do pokojného stavu, který trval desítky let. V závěru návrhu stěžovatel uvedl, že krajský soud napadeným rozsudkem jako orgán veřejné moci porušil ústavně zaručené základní právo a že jeho postup vůči stěžovateli je odepřením spravedlnosti, což již samo o sobě pokládá stěžovatel za projev protiústavnosti. V prvním podání stěžovatel ještě vyjádřil, že má za to, že došlo k porušení čl. 11 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, a že v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky došlo pak k porušení čl. 11 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tvrzením, že žaloba byla zamítnuta na základě nepravdivých a ničím neosvědčených tvrzení, když o ní bylo rozhodnuto na základě obsáhlého spisového materiálu, který je součástí soudního i správního spisu. Soud žalobu žádným způsobem nezmanipuloval, podrobně se zabýval její podstatou, tj. zda správní orgány rozhodující ve věci v prvním i druhém stupni správního řízení rozhodly v souladu se zákonem o právu žalobce. Žalobci nebylo upřeno právo domáhat se ochrany proti zřejmému zásahu do pokojného stavu. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu zákonným postupem, který je v rozhodnutí popsán a odůvodněn, a o žalobě rozhodl v přiměřené lhůtě. Soud neshledal v soudním řízení o stěžovatelově žalobě porušení ústavou zaručeného základního práva ani odepření spravedlnosti. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta.
Okresní úřad Česká Lípa, jako vedlejší účastník ve svém vyjádření reagoval na jednotlivé stěžovatelovy námitky zaměřené na skutkový stav. Mimo jiné konstatoval, že zjišťoval stav věci tak, jak mu ukládá zákon, a poukázal na to, že účastník řízení (stěžovatel) při správním řízení nespolupracoval a na výzvu správního orgánu nedoložil požadované skutečnosti. Proto správnímu orgánu nezbylo nic jiného než rozhodnout na základě důkazů, které se mu podařilo opatřit v rámci správního řízení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl posléze řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisů Okresního úřadu Česká Lípa KP-18/2001, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci 15 Ca 49/01, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, společně s matkou, podal u města Česká Lípa návrh na vydání předběžného opatření podle §5 občanského zákoníku na obnovení předešlého stavu, tj. obnovení dodávky pitné vody Severočeskými vodovody a kanalizacemi, a.s., Teplice, do zemědělské usedlosti v kat. úz. Starý Šidlov, která je jeho vlastnictvím. Protože město Česká Lípa jejich žádosti rozhodnutím ze dne 26.10.2000 nevyhovělo, podali odvolání, které Okresní úřad Česká Lípa rozhodnutím ze dne 6.2.2001 č.j. KP-18/2001 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí především uvedl, že Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., Teplice, nebyly dodavatelem vody pro tuto zemědělskou usedlost nebo pro navrhovatele. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k poškození nebo přerušení dodávky pitné vody navrhovatelům ze strany této společnosti. Ze správního spisu dále vyplývá, že stěžovatel společně s matkou podali další návrh na vydání předběžného opatření podle §5 občanského zákoníku, a to na obnovení dodávky pitné vody do stěžovatelovy usedlosti, tentokrát proti společnosti FARMA BioTOP, s.r.o., Lasvice. Také v tomto případě správní orgán uvedl, že odvolatelé nedoložili žádné skutečnosti svědčící tomu, že by tato společnost protiprávním jednáním narušila pokojný stav. První z rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, v níž argumentoval řadou skutkových okolností, které rozváděl v následujících podáních. O žalobě rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl. Zamítavé rozhodnutí bylo výsledkem přezkumu napadeného rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo, podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu v rámci správního soudnictví. Pro tento druh řízení bylo do konce r. 2002 charakteristické (kromě dalších zásad), že soudy nepřezkoumávaly napadené správní rozhodnutí komplexně, ale pouze z právního hlediska (dodržení zákona a jiných právních předpisů, pokud neodporují zákonu), nešlo o tzv. plnou jurisdikci. Krajský soud vázán rozsahem stěžovatelových námitek (§249 odst. 2 občanského soudního řádu), se v odůvodnění rozsudku velmi podrobně jednotlivými námitkami zabýval a zaujal k nim stanovisko (viz odůvodnění rozsudku, str. 4 a 5). Na základě jejich zhodnocení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že porušení zásad spravedlivého procesu nebylo shledáno, protože stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy, a v této souvislosti opětovně připomíná zmíněný rozsah soudní kontroly veřejné správy. Tak bylo zachováno jeho základní právo garantované v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno ani namítané další porušení (avšak nedostatečně konkretizované v původním podání) stěžovatelových práv a svobod (zásah do práva vlastnit majetek).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27.listopadu 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu