ECLI:CZ:US:2002:1.US.228.02
sp. zn. I. ÚS 228/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného advokátem JUDr. V. A., proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 12. 2001, č.j. 3 T 198/2001-182, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2002, č.j. 7 To 21/2002-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Okresní soud ve Vsetíně stěžovatele vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona. Trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že spolu s dalšími odsouzenými převezl automobilem za úplatu bez platných cestovních dokladů pro vstup do České republiky větší počet cizích státních příslušníků, kteří před tím byli dalšími osobami nelegálně převáděni ze Slovenské republiky do České republiky. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků.
V odůvodnění tohoto rozsudku Okresní soud ve Vsetíně zejména uvedl, že vyšel z výpovědí stěžovatele a dalších spoluodsouzených, z výpovědi svědků a z listinných důkazů (protokoly o poznávacím řízení, fotodokumentace, situační náčrtek, mapa s vyznačením trasy atd.). Dospěl k závěru, že lze bezezbytku vycházet z výpovědi stěžovatele a dalšího spoluobžalovaného R. F. z přípravného řízení a neuvěřil tvrzení stěžovatele u hlavního líčení, že "neuvažoval o tom, že běženci překročili hranici nelegálně". Za jednoznačně pravdivou považuje okresní soud verzi stěžovatele uvedenou před vyšetřovatelem, které odpovídají i další okolnosti, např. jak se dozvěděl o místě, odkud cizince poveze (večer před tím byl instruován dalším obžalovaným, kde cizinci nastoupí). Okresní soud dále konstatuje, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zažalovaného trestného činu a to nejméně v úmyslu nepřímém, neboť byl přinejmenším srozuměn s tím, že se podílí "na umožnění nedovoleného překročení" státní hranice cizincům asijského původu, a s dalšími pachateli jednal koordinovaně s motivem zištnosti.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku okresního soudu zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud zejména uvedl, že Okresní soud ve Vsetíně postupoval důsledně v souladu s trestním řádem a že řízení není zatíženo žádnými vadami, které by mohly mít vliv na řádné objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva na obhajobu. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy rozhodné pro zjištění skutečného stavu věci a své skutkové závěry jasně a přesvědčivě logickým způsobem zdůvodnil, takže jakékoli změny skutkového základu rozsudku nalézacího soudu by byly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. K námitce stěžovatele ohledně nezákonného sdělení obvinění krajský soud konstatuje, že toto sdělení obvinění obsahuje důvody, které vyšetřovatele vedly k tomuto postupu, neboť je v něm uvedeno, že se tak stalo na podkladě šetření orgánu policie v konkrétních věcech, které jsou zde vyjmenovány. Dále zdůrazňuje, že dva odsouzení - včetně stěžovatele - byli při spáchání trestného jednání přímo zadrženi. Sdělení obvinění obsahuje popis skutku, pro který byli stíháni a dále z popisu skutku plyne i subjektivní stránka trestného činu tj. forma zavinění. Důvodnými neshledal odvolací soud ani námitky stěžovatele ohledně nezákonnosti výslechu ze dne 1. 10. 2001. Protokol o výslechu obviněného z tohoto dne prý obsahuje podrobné poučení obviněného a jeho vyjádření, že hodlá k věci vypovídat, a že si obhájce nevolí; ostatně zákonné podmínky pro nutnou obhajobu v tomto případě splněny nebyly.
Podle mínění odvolacího soudu soud prvního stupně použil i odpovídající právní kvalifikaci jednání odsouzených a v tomto směru se dovolával rozhodnutí č. 31 Sbírky soudních rozhodnutí (sp. zn. 11 Tcu 92/2000) - na něž stěžovatel poukazoval v odvolání - z něhož plyne, že znaky trestného činu nedovolené překročení státní hranice podle §171a trestního zákona naplnil.
Proto Krajský soud v Ostravě nezaujal ohledně stěžovatele odlišný právní názor od názoru okresního soudu ani v otázce viny ani v otázce trestu .
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručené práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá, že byl sice před výslechem poučen o právu zvolit si obhájce a radit se s ním, ale vyšetřovatel mu neposkytl "sebemenší čas" ani možnost se k přípravě obhajoby připravit, v tomto smyslu stěžovatele ani nepoučil a neposkytl mu psací potřeby. Stěžovatel prý nebyl poučen o významu a důsledcích vyjádření, že vypovídat bude a že si obhájce nevolí a že - pokud si jej nezvolí - že mu musí být ustanoven z úřední moci.
Stěžovatel je přesvědčen, že trestní řízení vedené proti němu nemělo spravedlivý charakter a proto navrhl - s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 200/2000 - aby byly napadené rozsudky Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě zrušeny.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu - i na odůvodnění napadených rozhodnutí - dovozuje, že právo na obhajobu stěžovatele bylo v daném případě plně a řádně šetřeno. Je totiž zřejmé, že podstata ústavní stížnosti se týká zejména otázky významu a způsobu poučení obviněného, jež dle mínění Ústavního soudu proběhlo zcela v intencích trestního řádu i předpisů ústavních. Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že dne 1.10.2001 bylo stěžovateli sděleno obvinění pro uváděnou trestnou činnost (č.l. 18). Ze spisu je dále patrno, že stěžovatel byl o svých právech - mimo jiné i o právu k věci nevypovídat, o právu zvolit si obhájce i o právu činit si své poznámky, do kterých smí nahlížet - vyšetřovatelem poučen [srov. protokol o výslechu obviněného, (č.l. 29 p.v. a č.l. 30)], což stěžovatel na předestřených částech protokolu potvrdil svým podpisem. Ústavní soud je tedy toho názoru, že stěžovatel byl při podpisu tohoto protokolu přinejmenším srozuměn s obsahem daného textu "poučení obviněného", které tímto vzal na vědomí. Ze spisového materiálu (č.l. 31) je dále zřejmé, že stěžovatel výslovně prohlásil, že "po řádném poučení dle ustanovení trestního řádu a trestního zákona jako obviněný, kterému jsem porozuměl uvádím, že k věci vypovídat budu, sdělení obvinění jsem převzal ... a jeho obsahu jsem porozuměl. Obhájce si volit nebudu". Stěží tedy lze akceptovat podstatu stěžovatelovy námitky, že si význam a důsledky svého vyjádření neuvědomil. Tvrzení stěžovatele vyvrací i to, že je zcela na obviněném, jaký způsob obhajoby si v dané chvíli - tzn. v době zahájení trestního stíhání - zvolí; zda využije svého práva k věci nevypovídat či zda využije ke své obhajobě jiných prostředků; obviněný např. nemusí mluvit pravdu, popř. může např. vzhledem ke svému fyzickému a psychickému stavu požádat o odložení výslechu na dobu pozdější, což v daném případě stěžovatel neučinil. Argumentace stěžovatele - dle názoru Ústavního soudu - tedy neobstojí, a to i s ohledem na náležité a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (č.l. 7) z něhož plyne, že odvolací soud se jeho námitkou dostatečně zabýval a Ústavní soud nemá důvodu názor obecného soudu z ústavně právního hlediska zpochybňovat.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že situace předpokládaná nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 200/2000 - kterého se stěžovatel dovolával - v souzené věci nenastala; v uváděném nálezu šlo totiž o to, že se stěžovatel řádně nepoučen vzdal práva odporu proti trestnímu příkazu, což se souzenou věcí srovnávat nelze.
Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud i námitku stěžovatele, že mu musí být obhájce, pokud si ho nezvolí, ustanoven z úřední moci. Je totiž zřejmé, že se v dané věci nejednalo o případ tzv. nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 trestního řádu a stěžovatel tedy obligatorně nemusel mít v přípravném řízení obhájce. Pouze pokud by se jednalo o případ předpokládaný taxativním výčtem v citovaném ustanovení a obviněný by si obhájce nezvolil sám, musel by mu být ustanoven ex offo. O takový případ se však v souzené věci nejednalo .
Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2002
JUDr. Vojen Güttlera
předseda senátu