ECLI:CZ:US:2002:1.US.248.02
sp. zn. I. ÚS 248/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 117/01, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 5 T 104/2000, uznal stěžovatele vinným trestným činem vraždy dle ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s obžalovaným J. V. naplánovali vraždu J. H., kterou provedl J. V.; tím se chtěl K. vyhnout povinnosti zaplatit H. dluh ve výši nejméně 100.000 Kč a zbavit se jej jako věřitele.
Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze - ve vztahu k osobě stěžovatele - citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel spáchal návod k trestnému činu vraždy dle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (poznámka: doplněné podáním ze dne 3. 6. 2002) především tvrdí, že vrchní soud porušil jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že se vrchní soud dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou, že řadou jeho námitek obsažených v odvolání se vůbec nezabýval nebo je bez vysvětlení odmítl a že dospěl k některým odlišným skutkovým závěrům než soud I. stupně, aniž provedl další dokazování. Stěžovatel poukazuje na výpověď svědkyně V. a na výsledek rekognice, které se tato svědkyně účastnila. Tvrdí, že V. u hlavního líčení hovořila o náboji s rovnou špičkou (tedy o náboji do plynové pistole) a dostala se tak do rozporu se svojí výpovědí z přípravného řízení a proto stěžovatel žádal o znalecký posudek z oboru balistiky. K těmto námitkám prý však odvolací soud toliko uvedl, že rekognice má v relaci k dalším důkazům prakticky nulovou důkazní hodnotu. Stěžovatel dále upozorňuje na pachovou stopu zajištěnou na koženém pouzdře pistole nalezené v bydlišti J. V. uvádí, že odvolací soud vysvětlil přenos pachové stopy dalšího obžalovaného E. z pletené čepice na kožené pouzdro úvahou, že vražedná zbraň byla předtím zabalena do čepice, aniž se vypořádal s námitkou, že zbraň mohla být V. podsunuta E. Navíc prý znalec vyhodnocující pachové stopy zcela vyloučil, že by byl měl pistoli v ruce V.
Stěžovatel dále tvrdí, že se závěr o jeho vině neopírá o provedené důkazy a že soud opomenul jeho námitky ohledně způsobu provedení trestného činu. Bylo prý totiž prokázáno, že poškozený přijel před svůj dům a že k vraždě došlo až o cca 100 m dále, takže pachatelem musela být osoba, která se s poškozeným znala. Navíc jeho tělo se nenacházelo na místě činu a proto prý výpověď V., které se měl V. přiznat, že k činu došlo před domem poškozeného a že poškozený okamžitě zemřel, neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel rovněž namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s tím, že poškozený po odjezdu z K-baru prokazatelně jedl brambory, což prý znamená, že se ještě před smrtí musel setkat s jinou osobou v nějakém bytě či restauraci. Pochybení soudů spatřuje stěžovatel rovněž v jejich úsudku, že poškozeného vylákal do K-baru právě stěžovatel, neboť k objasnění těchto okolností prý byl nutný výslech svědka S.
Stěžovatel rovněž zpochybňuje věrohodnost výpovědi obžalovaného E. a tvrdí, že jestliže tento obžalovaný vypovídal pravdivě ohledně dalších trestných činů s nižší trestní sazbou, nelze z toho automaticky dovozovat, že pravdivě vypovídal též o předmětném trestném činu; to i proto, že se na koženém pouzdře pistole našla jeho pachová stopa, takže byl nejvíce podezřelý z vraždy právě on. Stěžovatel uvádí, že rekognice, provedená v přípravném řízení, byla shledána odporující trestnímu řádu, jelikož před jejím provedením jej E. viděl.
Stěžovatel se rovněž domáhal provedení důkazu záznamníkem poškozeného, z něhož mělo být zjištěno, jaký skutečný dluh měl stěžovatel u poškozeného, což však údajně odvolací soud označil za nadbytečné.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze jako protiústavní zrušen.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud i v této souvislosti - s ohledem na stěžovatelem uplatněné námitky - považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V souzené věci však Ústavní soud zmíněný extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neshledal. V daném případě totiž obecné soudy dospěly k rozhodnutí o vině a následném trestu stěžovatele na základě řady důkazů a svá rozhodnutí také řádně a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud rovněž shledal, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v podstatě překrývá s námitkami, uplatněnými v odvolání, s nimiž se Vrchní soud v Praze dostatečně vypořádal. Pokud by proto za této situace Ústavní soud jeho skutkové a právní závěry přehodnocoval, stavěl by se do pozice další přezkumné soudní instance, což mu však s ohledem na výše zmíněné ústavní vymezení zjevně nepřísluší.
K námitkám, uplatněným v ústavní stížnosti, že soud odmítl provést některé důkazní návrhy stěžovatele - a tedy směřujícím do oblasti tzv. opomenutých důkazů -, je předně nutno uvést, že ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu se o případ tzv. opomenutých důkazů jedná tehdy, jestliže obecný soud podané důkazní návrhy neprovede nebo o nich ani nerozhodne. To znamená, že soud podaným důkazním návrhům musí buď vyhovět anebo alespoň vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. Pokud tak neučiní, zatíží své rozhodnutí protiústavní vadou (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).
V souzené věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná. Z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze je totiž patrno, že vrchní soud podrobně vyložil, z jakých důvodů již nebylo nutné provést stěžovatelem navržené důkazy. Důkaz záznamníkem poškozeného označil za nadbytečný, jelikož skutečnost, že poškozený byl lichvář, je "nezpochybnitelná". (V tomto směru Ústavní soud nemohl ani opomenout, že v průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že stěžovatel poškozenému dlužil značnou částku peněz - viz např. č.l. 858-60, obsahujících fotokopie směnek.) Rovněž za nadbytečné považoval vrchní soud vypracování znaleckého posudku z oboru balistiky za účelem určení nábojů, které měla svědkyně V. vidět u V., neboť dovodil, že důkazní hodnota rekognice se svědkyní V. je nulová. To je otázka hodnocení významu jednotlivých důkazů. Vrchní soud označil za nadbytečný i výslech svědka S., který "v rámci vytěžení" jakékoli setkání s poškozeným a souvislost se svojí osobou předmětného večera vyloučil. Ústavní soud proto konstatuje, že vrchní soud dostatečně a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů nebylo nutné provést stěžovatelem navržené důkazy, takže v tomto směru nelze ústavní stížnosti přisvědčit.
Ústavní soud shledal, že i další stěžovatelem uplatněné námitky svojí podstatou spadají do oblasti přehodnocování dokazování. Pokud stěžovatel upozorňuje na pachovou stopu na pouzdru předmětné pistole a spekuluje, že zbraň mohl V. podstrčit E., nezjistil Ústavní soud jakýkoliv relevantní důvod, aby z ústavněprávního hlediska polemizoval s přesvědčivými a logickými vývody vrchního soudu; ten vycházel především z toho, že vražedná zbraň byla nalezena při domovní prohlídce v místě bydliště V., že shodnost pachové stopy lze vysvětlit uschováním zbraně v kulichu, zapůjčeném E., a že před svědkyní V. V. hovořil o potřebě odstranit poškozeného H. a po činu se jmenované přiznal, že poškozeného zastřelil. K tomu Ústavní soud dodává, že v hlavním líčení před Krajským soudem v Praze připustil dokonce i sám V., že V. řekl, že zabil H. (č.l. 2067). Obdobně další námitky, zejména ohledně způsobu provedení trestného činu, vrchní soud právem odmítl, především s poukazem na nález vražedné zbraně. Jestliže stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi obžalovaného E., zatímco vrchní soud uvádí, že neshledal důvod této výpovědi - s ohledem na všechny související okolnosti nevěřit - nezbývá Ústavnímu soudu než zopakovat, že i tato námitka zjevně směřuje toliko do oblasti přehodnocování dokazování, do níž Ústavní soud zásadně nezasahuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dospívá k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je přesvědčivý a ústavně konformní.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu