ECLI:CZ:US:2002:1.US.25.02
sp. zn. I. ÚS 25/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. L. G., advokátem, proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 11. 2001, čj. 3 T 168/2001 - 42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně uložil usnesením ze dne 7. 11. 2001, čj. 3 T 168/2001 - 42, M. M. (dále jen "stěžovatel") povinnost uhradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou ve výši 3 000,-- Kč, splatnou do patnácti dnů. Usnesení odůvodnil tím, že zákonným podkladem k úhradě nákladů trestního řízení byl trestní příkaz ze dne 1. 10. 2001, čj. 3 T 168/2001 - 35, jímž byl stěžovatel pravomocně uznán vinným. Usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 22. 11. 2001.
Ústavní stížností podanou dne 14. 1. 2002 napadl stěžovatel výše uvedené usnesení Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "soud") a navrhl jeho zrušení vzhledem k tomu, že k jeho vydání chyběl, podle jeho přesvědčení, zákonný podklad, spočívající v pravomocném rozhodnutí o jeho vině. Předmětným usnesením byl, podle jeho názoru, porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože soud odpor, podaný advokátem stěžovatele, považoval za opravný prostředek podaný za osobu obhájce, nikoli za stěžovatele. Podaný odpor neměl, podle závěru soudu, právní účinky, takže vydaný trestní příkaz nabyl právní moci. Na jeho základě bylo vydáno napadené usnesení o povinnosti stěžovatele nahradit náklady trestního řízení. Stěžovatel má za to, že ze samotného procesního postavení obhájce vyplývá, že obhájce jedná za osobu obviněného, a nikoliv za sebe. Dále uvedl, že jako obviněný písemně udělil obhájci plnou moc k plnému právnímu zastupování v daném trestním řízení. V ní je výslovně uvedeno, že také zmocňuje obhájce k podávání opravných prostředků. Na závěr svůj návrh doplnil poznámkou, že spolu s ústavní stížností uplatnil u ministra spravedlnosti ČR podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda návrh ústavní stížnosti splňuje všechny zákonem stanovené formální (procesní) náležitosti a předpoklady, tj. zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti podle §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po zjištění, že stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem a splňuje formální náležitosti předepsané v §34 zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tj. zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, bylo způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 3 T 168/2001 a současně si vyžádal vyjádření tohoto soudu.
Ze spisu sp. zn. 3 T 168/2001 Okresního soudu ve Vsetíně Ústavní soud zjistil, že trestním příkazem ze dne 1. 10. 2001, čj. 3 T 168/2001 - 35, byl M. M. (tedy stěžovatel) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona spáchaný v jednočinném souběhu s trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona a násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a tr. zákona a byl odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zákona za použití §314e odst. 2 tr. řádu a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Trestní příkaz byl stěžovateli a jeho obhájci doručen dne 12. října 2001. Ve lhůtě stanovené trestním řádem podal obhájce stěžovatele proti trestnímu příkazu odpor dne 19. října 2001. Poté bylo dne 30. října 2001 obhájci stěžovatele doručeno sdělení Okresního soudu ve Vsetíně, podle kterého podaný odpor v trestní věci sp. zn. 3 T 168/2001 nemá právní účinky, neboť odpor podal za sebe, nikoli za obviněného stěžovatele. Obviněný není mladistvým ani osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům, proto jeho obhájci nepřísluší samostatné obhajovací právo.
Na toto sdělení soudu advokát stěžovatele reagoval dopisem ze dne 31. 10. 2001, ve kterém polemizoval se shora uvedenými závěry soudu. Soudce na dopis advokáta stěžovatele nijak nereagoval a vyznačil právní moc uvedeného trestního příkazu dnem 23. října 2001.
Usnesením ze dne 7. 11. 2001, čj. 3 T 168/2001 - 42, pak soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit podle §152 odst. 1 písm. d) tr. řádu náklady trestního řízení, stanovené paušální částkou ve výši 3 000,-- Kč, splatnou do patnácti dnů. Soud uvedené usnesení odůvodnil tím, že zákonným podkladem k úhradě nákladů trestního řízení byl trestní příkaz ze dne 1. 10. 2001, čj. 3 T 168/2001 - 35, jímž byl stěžovatel pravomocně uznán vinným a současně jej poučil o tom, že proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. Usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 22. 11. 2001.
Soudce Okresního soudu ve Vsetíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v rovině trestněprávní uvedl, že obhájce v průběhu trestního řízení zastupuje obviněného tam, kde obviněný vystupuje jako strana a přísluší mu při tom oprávnění uvedená v trestním řádu. Zmínil §41 odst. 2 tr. řádu, podle kterého je obhájce oprávněn, mimo jiné, podávat za obviněného - tedy jeho jménem, opravné prostředky. V daném případě ovšem podal obhájce obviněného odpor svým jménem, nikoli jménem obviněného (nyní stěžovatele) M. M. Proto neměl takto podaný odpor právní účinky a trestní příkaz nabyl dne 23. 10. 2001 právní moci. V dalším odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 20/73-I Sbírky rozhodnutí a stanovisek, podle kterého obhájce obviněného nelze považovat za osobu oprávněnou podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek ve smyslu §63 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stačilo mu proto doručit opis trestního příkazu způsobem uvedeným v §62 odst. 3 tr. řádu účinného k 31. 12. 2001.
Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudu při aplikaci obecného práva ve věci rozhodnutí o nákladech řízení podle §152 odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť k jeho vydání měl, podle jeho názoru, chybět zákonný podklad, tj. pravomocný trestní příkaz. Podle §152 odst. 1 písm. d) tr. řádu "byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu paušální částkou ostatní náklady, jež nese stát". Ministerstvo spravedlnosti stanovilo, na základě zákonného zmocnění, v §1 vyhlášky č. 312/1995 Sb., paušální částku nákladů trestního řízení ve výši 1 500,-- Kč ve věcech, v nichž došlo k vydání trestního příkazu, který nabyl právní moci. Podle §3 písm. b) této vyhlášky se paušální částka uvedená v §1 zvyšuje o částku 1 500,-- Kč, jestliže byl v trestním řízení podán znalecký posudek.
Soud prvního stupně, na základě shora označeného pravomocného trestního příkazu a v souladu s §152 odst. 1 písm. d) tr. řádu, vydal usnesení, jímž uložil stěžovateli povinnost zaplatit náklady trestního řízení ve výši 3 000,-- Kč, neboť v rámci trestního řízení byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví. Toto usnesení je rozhodnutím nikoli ve věci samé, ale upravující tzv. "technické věci", vydávané na podkladě §156 tr. řádu. Jak obecný soud správně uvedl, proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. Podle §141 tr. řádu je stížnost přípustná proti usnesení soudu jen v zákonem přesně vyjmenovaných případech. Mezi tyto případy ovšem rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení podle §152 tr. řádu nenáleží.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není obecným soudům nadřízen, může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem předpisů nejvyšší právní síly a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu (čl. 83 Ústavy ČR). Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Především je nutno vyjít ze skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti, a tedy předmětem řízení před Ústavním soudem, je usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 11. 2001, čj. 3 T 168/2001 - 42, kterým uvedený soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit, podle §152 odst. 1 písm. d) tr. řádu, náklady trestního řízení ve výši 3 000,-- Kč. Ústavní soud tedy může posuzovat jen ústavnost rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Nemohl posuzovat ústavnost vlastního trestního příkazu, proti kterému stěžovatel ve své ústavní stížnosti převážně brojí.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že k vydání usnesení o povinnosti zaplatit náklady řízení nebyl zákonný podklad, v důsledku podání odporu proti trestnímu příkazu. Jak vyplývá ze shora uvedených zjištění, advokát stěžovatele reagoval na sdělení soudu svou polemikou ze dne 31. 10. 2001. Soud, s ohledem na svůj právní názor ve věci podaného odporu, nepostupoval podle ustanovení §314g odst. 2 tr. řádu, tj. nenařídil ve věci hlavní líčení a vyznačil právní moc trestního příkazu dnem 23. října 2001.
Jak bylo již výše uvedeno, trestní příkaz byl advokátu stěžovatele i stěžovateli samému doručen dne 12. října 2001 a od uvedeného data začala běžet osmidenní lhůta k podání odporu. Usnesení o povinnosti zaplatit náklady trestního řízení bylo stěžovateli doručeno dne 22. listopadu 2001, jak vyplývá z fotokopie doručenky zaslané Ústavnímu soudu Okresním soudem ve Vsetíně. Od uvedeného data tedy stěžovatel věděl, že trestní příkaz nabyl právní moci, tedy že Okresní soud ve Vsetíně podanému odporu nevyhověl a ve věci nenařídil hlavní líčení. V té době ještě stěžovateli běžela šedesátidenní lhůta, ve které mohl napadnout zmíněný trestní příkaz ústavní stížností (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel podal ústavní stížnost na poště až dne 11. ledna 2002, kdy již mohl napadnout, a také napadl, jen zmíněné usnesení soudu o povinnosti zaplatit náklady trestního řízení.
Ústavní soud tedy nemohl zkoumat oprávněnost postupu Okresního soudu ve Vsetíně ve věci trestního příkazu a proti němu podaného odporu, kam směřuje jádro argumentace stěžovatele. V důsledku ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu, jehož ustanovení se přiměřeně použijí i pro řízení před Ústavním soudem podle §63 zákona o Ústavním soudu, je i Ústavní soud vázán rozhodnutím (pravomocným trestním příkazem) o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. V důsledku této skutečnosti nezbývá než konstatovat, že pravomocný trestní příkaz byl tedy zákonným podkladem pro vydání usnesení o náhradě nákladů trestního řízení podle §152 odst. 1 písm. d) tr. řádu. Z uvedených podkladů tedy nevyplývá žádná skutečnost, která by projednávanou věc posouvala do ústavněprávní roviny. Za tohoto stavu věci není ingerence Ústavního soudu na místě.
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý proces, k tomu je třeba poznamenat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a svůj postup řádně zdůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že napadené usnesení bylo vydáno v rozporu s článkem 36 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu