ECLI:CZ:US:2002:1.US.261.01
sp. zn. I. ÚS 261/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. B., zastoupeného advokátkou JUDr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2001, č.j. 10 Ca 392/2000-35, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2000, č.j. 3176/110/2000 a proti platebnímu výměru Finančního úřadu ve Strakonicích č. 990000490 ze dne 12. 1. 2000, č.j. 1385/00/105910/4659, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční úřad ve Strakonicích dodatečným platebním výměrem č. 990000490 na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 1996 ze dne 12. 1. 2000, č.j. 1385/00/105910/4659 (dále jen "DPV"), dodatečně vyměřil daňovému subjektu Ing. V. B. (dále jen "stěžovatel") podle ustanovení §46 odst. 7 s použitím §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), daň z příjmů fyzických osob ve výši 2 233 560.00,- Kč.
Proti tomuto DPV podal stěžovatel odvolání, které Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 13. 10. 2000, č.j. 3176/110/2000, zamítlo. V jeho odůvodnění především uvedlo, že Finanční úřad ve Strakonicích (správce daně) dovodil nevěrohodnost stěžovatelova tvrzení o získání finančních prostředků ve výši 6 879 000,- Kč z prodeje rodinných klenotů, neboť jako osoby, které by tyto skutečnosti (např. darování cenností a jejich prodej) mohly potvrdit, navrhoval osoby buď zesnulé (otec, děd, strýc, ing. B.) nebo osoby, jejichž existenci žádným způsobem neprokázal (jugoslávští obchodníci, pan E.) a nepředložil ani žádný (písemný) důkazní prostředek, který by tato tvrzení dokumentoval. Tento nedostatek důkazních prostředků proto správci daně znemožnil stanovit daňovou povinnost ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 až 4 zákona č. 337/1992 Sb. dokazováním a proto správce daně oprávněně stanovil stěžovatelovu daňovou povinnost za použití pomůcek, které měl k dispozici, nebo které si obstaral již bez součinnosti s ním. Odvolací orgán v uvedené souvislosti poznamenal, že tento postup není v rozporu s ústavně zaručenou zásadou rovnosti a ochrany práv nebo právní jistoty občanů, neboť vyplývá přímo ze zákona a stěžovatel byl na něj předem upozorňován. Povinností daňového subjektu je svá tvrzení jednoznačně a nezvratně prokázat a tím odstranit pochybnosti správce daně. Finanční ředitelství dále poukázalo na rozpornost stěžovatelových tvrzení o původu předmětných finančních prostředků, neboť nejprve je měl získat vlastní prací a prací rodičů, později však tvrdil, že je získal prodejem cenností získaných od rodičů, což svědčí o účelovosti a nevěrohodnosti takových tvrzení. Správci daně proto nezbylo než uvedené důkazy zhodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., tedy podle své úvahy - a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti a při tom přihlížet ke všemu, co v souzené věci vyšlo najevo - neboť se oprávněně domníval, že se jednalo o zatajené příjmy neuvedené v daňových přiznáních. Finanční ředitelství konstatovalo nevěrohodnost dalších stěžovatelových tvrzení o existenci předmětných cennosti (zlata a diamantů), kterou měl svědecky potvrdit J. L., jehož výslechu - přestože byl stěžovatelovi předem řádně oznámen - však stěžovatel přítomen nebyl. Svědek J. L., který měl provést ohodnocení předmětných cenností, však jednání se stěžovatelem nepotvrdil. Navíc dle názoru odvolacího orgánu je nevěrohodnost a účelovost uvedeného tvrzení o existenci cenností potvrzena i dalším stěžovatelovým údajem o příjmech svých (a svých společníků) ze závislé činnosti v roce 1996, z nichž mohla z valné části pocházet výše konkretizovaná částka 6.879.000,- Kč. Skutečnost, že stěžovatel neprokázal správnost výše příjmů v uvedeném zdaňovacím období ani způsob zdanění finančních prostředků, které vložil a půjčil do podnikání jiným subjektům, proto jen přisvědčuje správnosti postupu správce daně, jestliže stanovil daň zcela v souladu se zákonem, tedy podle pomůcek, a procesní podmínky pro jeho použití dodržel.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2001, č.j. 10 Ca 392/2000-35, byla žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích zamítnuta. Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění tohoto rozsudku poukázal především na to, že pro doměření daně podle pomůcek (tj. při použití tohoto náhradního způsobu stanovení daně) je z hlediska zákonnosti rozhodné zjištění, zda odvolací orgán (žalovaný) zkoumal v intencích ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek (ustanovení §31 odst. 5 a §44 odst. 1 a 2 citovaného zákona). Shledá-li odvolací orgán, že zákonné podmínky dodrženy byly, odvolání jako nedůvodné zamítne. V opačném případě rozhodnutí změní nebo zruší. Krajský soud navíc připomněl zákonnou povinnost daňového subjektu daň nejen přiznat, ale také prokázat správnost daňového přiznání (§31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.).
Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že závěr žalovaného Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, že stěžovatel neprokázal, že finanční prostředky vkládané do podnikání jiných daňových subjektů jsou nezdanitelnými příjmy z prodeje rodinného zlata a drahokamů, má oporu ve skutkových zjištěních. Stěžovatel, který v průběhu daňové kontroly tvrdil (břemeno tvrzení), že finanční prostředky, které zcela nebo zčásti vkládal nebo půjčoval do podnikání, získal prodejem cenností a tuto skutečnost hodlal prokazovat výslechem osob buď nežijících nebo osob nekontaktních, neunesl břemeno důkazní. Krajský soud proto souhlasil s kvalifikací důkazní nouze stěžovatele, kterou konstatoval žalovaný finanční orgán. Nesdílel ani další názor stěžovatele, že správce daně "projevoval snahu odmítnout jím navrhované důkazy", neboť výslech svědka Ing. J. L. (syna zemřelého starožitníka J. L.) není důkazem "jednostranné snahy místně příslušného správce daně nepřipustit jinou než vlastní verzi o nezdaněných příjmech"; formulace dožádání o výslech svědka L. vycházela z informací, které správci daně poskytl sám stěžovatel. K žalobní námitce, že předmětné finanční prostředky byly správcem daně zdaněny právě v roce 1996, krajský soud připomněl, že ustanovením §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je limitován rovněž rozsah jeho přezkumné činnosti, tj. napadené rozhodnutí může přezkoumat jen z hlediska dodržení zákonných podmínek pro užití pomůcek. Nezabývá se tedy ani důkazními prostředky a nepřezkoumává ani použité pomůcky, ani způsob, kterým byl dle pomůcek stanoven základ daně a dodatečně doměřená daň. Krajský soud navíc - bez ohledu na skutečnost, že rozšíření žalobních důvodů je ustanovením §250 h) odst. 1 o.s.ř. omezeno lhůtou dvou měsíců - k odkazu stěžovatele na rozsudky ve věci, kde žalobcem byla spol. O. (učiněném v průběhu jednání), poznamenal, že okolnost, že nebyla zpochybněna realizace stěžovatelových vnosů do podnikání této společnosti, neznamená, že správce daně nebyl oprávněn od stěžovatele požadovat, aby prokázal, že právě jeho osobní vklady buď již byly zdaněny nebo že se jedná o prostředky z příjmů, které zdanění nepodléhají. Krajský soud v Českých Budějovicích proto uzavřel, že napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích nebyla porušena ani ustanovení §31 odst. 1 až 4, 5, 9 a §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ani ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmu.
V záhlaví citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí daňových orgánů napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především zdůraznil, že uvedenými rozhodnutími a řízeními před těmito orgány byla porušena jeho základní práva a svobody a navíc vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že procesní postup a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích je v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb., jakož i se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Podle stěžovatelova přesvědčení správce daně stanovil daň podle pomůcek v rozporu s ustanovením §31 odst. 5 a §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb. a zdanil tak již jednou zdaněnou mzdu a finanční prostředky nabyté prodejem zlata a diamantů z rodinného jmění [tedy příjem z movitých věci, který ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je od daně osvobozen]. Stěžovatel dále uvedl, že podle zákona o účetnictví o takovém prodeji "neúčtoval" a obtížně proto může předložit takové účetnictví, které by bylo podle správce daně průkazné tak, aby mu daň nebyla vyměřena. Tam, kde není zákonná povinnost, tam nemůže správce daně tvrdit, že daňový poplatník neunesl důkazní břemeno a stanovit mu daň podle pomůcek. Stěžovatel dále konstatoval, že základní vadou rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, která v konečném důsledku způsobuje jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny je ta skutečnost, že správní soud založil svoje rozhodnutí na nesprávném a zákonu č. 586/1992 Sb. odporujícím právním názoru, že ing. B. v dané věci byl daňovým subjektem, jehož povinností bylo prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení, vyúčtování nebo k jejich průkazu a k nímž byl v průběhu řízení správcem daně vyzván; dále se domnívá, že "ve vztahu k jednoduchému účetnictví, které ing. B. v rámci předmětu podnikání ... vedl, nebyl žádný důvod pochybovat o nejasnostech, nepravdivých údajích, či jiných skutečnostech, které by vedly k činění závěru, že je třeba doměřit daň podle pomůcek". Stěžovatel připomněl konstatování krajského soudu, že neexistence listinných důkazů o předávání rodinného majetku nemůže být přičítána k jeho tíži a poukázal i na to, že jakýkoliv druh kupní smlouvy podle platných právních předpisů lze uzavřít ústně. Stěžovatel konečně trvá na tom, že přístup správního orgánu k objasňování skutečností zásadních pro vyměření daně, byl od počátku jednoznačně takový, aby daň byla doměřena a Krajský soud v Českých Budějovicích pak pouze zkoumal, zda byly podmínky pro použití náhradního způsobu stanovení daně ve smyslu ustanovení §35 odst. 5 a §44 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb.; potom dospěl k závěru, že správce daně byl oprávněn stanovit daň za použití pomůcek s tím, že není jeho právem zabývat se důkazními prostředky a přezkoumávat použité pomůcky. Právě v této části je prý rozhodnutí správce daně zcela nepřezkoumatelné, výpočet nelze kontrolovat a není jasné, které zákonné ustanovení příslušného zákona stěžovatel porušil. Stěžovatel se proto domnívá, že názor krajského soudu pouze zdůrazňuje privilegované postavení státu vůči občanovi, čímž je porušena základní zásada vztahu státu a jednotlivce zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V konkrétním případě, jakož i v obecné rovině by akceptování takového názoru a rozhodnutí na něm založeném znamenalo porušení práva občana ponechat v soukromí rozsah svého majetku, ale na druhé straně i práva podnikat a provozovat hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je proto přesvědčen, že došlo ze strany "správců daně k uložení daňové povinnosti nikoliv na podkladě zákona, jak ukládá čl. 11 odst. 5 Listiny, ale v rozporu se zákonem"; dále byl prý porušen zákaz nutit kohokoliv k tomu, co zákon neukládá dle čl. 2 odst. 3 Listiny a krajský soud porušil i právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, jestliže rozhodnutí "správců daně" nezrušil a neposkytl tak právům stěžovatele ochranu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2001, č.j. 10 Ca 392/2000-35, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2000, č.j. 3176/110/2000, a platební výměr Finančního úřadu ve Strakonicích č. 990000490 ze dne 12. 1. 2000, č.j. 1385/00/105910/4659, zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Českých Budějovicích porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a že ze strany Finančního úřadu ve Strakonicích a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích byl porušen zákaz ukládat daně dle čl. 11 odst. 5 Listiny, zákaz nutit kohokoliv k tomu, co zákon neukládá dle čl. 2 odst. 3 Listiny, a že byla porušena základní zásada vztahu státu a jednotlivce dle čl. 1 Listiny a právo podnikat a provozovat hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
V prvé řadě nelze přisvědčit stěžovatelově argumentaci dovolávající se porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal. Sám soud se v souzené věci - jak vyplývá z obsahu spisu - přezkumem zákonnosti v rozsahu vymezeném žalobním návrhem, tj. v souladu s dispoziční zásadou (viz ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. a srov. také Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha, C.H. Beck 2000, str. 1144-5) zabýval. Vycházel přitom především ze skutečnosti, že se správní žaloba týkala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích učiněného podle ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., konkrétně posouzení toho, zda správní odvolací orgán zkoumal dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek.
Dle názoru Ústavního soudu Krajský soud v Českých Budějovicích při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích - se zřetelem k důvodům uvedeným ve správní žalobě - argumentoval přesvědčivě a plně dostál svým zákonným procesním povinnostem. Krajský soud neměl důvod zpochybnit závěr Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly dodrženy, neboť - jak vyplývá z obsahu správního spisu - stěžovatel důkazní břemeno, které je ve vztahu ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem (k břemenu tvrzení) v daňovém řízení rozhodující, neunesl. Nic na tom nemění ani stěžovatelova argumentace, že o tvrzeném prodeji movitých věcí "neúčtoval", neboť neprokázal ani to, že k takovému prodeji vůbec došlo. Za situace, kdy stěžovatel toliko tvrdil, že se uvedený prodej uskutečnil, nezbývalo správci daně než postupovat podle ustanovení §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatelovo tvrzení o porušení zákazu nutit jej k něčemu, co zákon neukládá, podle čl. 2 odst. 3 Listiny je nepřijatelné.
Lze ještě dodat, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony) - nedospěl k závěru, že by v souzené věci existoval rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů soudem (finančními orgány) na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. Podle názoru Ústavního soudu se tedy nejedná o extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích (finančních orgánů) a provedenými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a finančních orgánů proto nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích věcí posouzení správního soudu, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění rozsudku) nelze z ústavně právního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Právě tak nelze akceptovat námitku porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť postup Finančního úřadu ve Strakonicích a jeho přezkoumání Finančním ředitelstvím v Českých Budějovicích nevedl k uložení daňové povinnosti v rozporu se zákonem; naopak Finančnímu orgánu ve Strakonicích v rámci důkazního řízení - poněvadž stěžovatel důkazní břemeno neunesl - nezbylo než v souladu s ustanovením §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek.
Stěžovatel se rovněž dopouští omylu, pokud se domnívá, že došlo k porušení základní zásady vztahu státu a jednotlivce, která je dle jeho názoru zakotvena v čl. 1 Listiny a jež má konkrétně spočívat v názoru krajského soudu, který "pouze zdůrazňuje privilegované postavení státu vůči občanovi". Stěžovatel však v této souvislosti pomíjí úlohu (a povinnost) správního soudu autoritativně (poznámka: ne však z důvodu privilegovaného postavení státního orgánu, ale z důvodu zákonem vymezené působnosti a pravomoci) rozhodnout o přezkumném rozhodnutí příslušného finančního ředitelství (odvolacího orgánu) a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě uvést, zda odvolací orgán přezkoumal dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek (viz ustanovení §31 odst. 5 a §44 zákona č. 337/1992 Sb.). Stěžovateli proto nelze přisvědčit ani co do jeho tvrzení, že akceptování názoru krajského soudu vedlo v souzené věci k porušení práva občana "ponechat v soukromí rozsah svého majetku" nebo dokonce práva "podnikat a provozovat hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny". V obou případech veřejná moc neaspiruje na stěžovatelem tvrzený zásah do uvedených sfér práv stěžovatele (jednotlivce), ale naopak (podle obsahu správního spisu) to byl sám stěžovatel, který v rámci svých tvrzení (břemeno tvrzení) uvedl pro daňové řízení odkazy na důkazy, jež následně neunesl. Podle přesvědčení Ústavního soudu proto ani v tomto směru nelze stěžovateli dát za pravdu.
Je tedy zcela zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích a napadenými rozhodnutími finančních úřadů nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu