Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.01.2002, sp. zn. I. ÚS 263/99 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 2/25 SbNU 9 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.263.99

sp. zn. I. ÚS 263/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelek 1) L. H., (právní nástupkyně zemřelého původního stěžovatele ing. M. H.), 2) D. S-é, 3) ing. L. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, čj. 38 Ca 142/98 - 26, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, čj. 38 Ca 142/98 - 26, a rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998, čj. PÚ/781/91/K/6, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelky ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 10. 5. 1999 napadají v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998, čj. PÚ/781/91/K/6, jímž navrhovatelky - stěžovatelky - nenabývají vlastnictví k jedné polovině nemovitostí v obci V., katastrálním území Č., které jsou uvedeny v jeho výroku. Navrhují, aby napadený rozsudek byl zrušen, neboť jsou přesvědčeny o tom, že toto rozhodnutí, jakož i postup Městského soudu v Praze, je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důvodech této ústavní stížnosti stěžovatelky poukazují na to, že z předložených písemných dokladů, které v mezidobí před rozhodnutím odvolacího soudu zaslaly správnímu orgánu prvního stupně se žádostí o autoremeduru, lze mít pochybnosti o přechodu předmětných nemovitostí na stát, které byly ve vlastnictví jejich právního předchůdce J. H., neboť v odůvodnění rozhodnutí o konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. není jednoznačně prokázán příčinný vztah mezi jednáním a následkem, resp. následek dle stěžovatelek není zřejmý. Dále poukazují na to, že v obou knihovních vložkách, v nichž byly nárokované nemovitosti zapsány, jsou zápisy ze dne 29. 2. 1948, že nemovitosti jsou dle návrhu Ministerstva zemědělství ze dne 11. 2. 1948 předmětem revize pozemkové reformy ve smyslu zákona č. 142/1947 Sb. O konfiskaci majetku J. H. dle dekretu č. 12/1945 Sb. není v knihovních vložkách žádného zápisu. Kromě toho výměr Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949 byl již pod vlivem poúnorového společensko-politického uspořádání a dle stěžovatelek hraničil s politickou perzekucí. Mají za to, že pro uplatnění konfiskace majetku J. H. nebyly žádné důvody, neboť tento byl národnosti české, státním příslušníkem ČSR (nikdy občanství nepozbyl), s trvalým bydlištěm ve S. (do 7. 12. 1950, kdy zemřel), k německé příslušnosti se nehlásil a žádným způsobem se proti čs. státu neprovinil. Na jeho majetek byla naopak, z důvodu jeho vlasteneckého postoje, uvalena dne 27. 1. 1941 německá nucená správa. Dne 13. 2. 1943 byla celá rodina J. H. násilně vystěhována z obce T. do patnáct let neobydlené hájovny u bažantnice v osadě S. u Čáslavi. Stěžovatelky se domnívají, že odvolací Městský soud v Praze, který se v přezkumném řízení ztotožnil se závěry správního orgánu, jenž opřel své závěry o dobová tendenční prohlášení členů místní organizace komunistické strany, kteří jakožto bezzemci měli zájem na parcelaci nemovitostí právního předchůdce stěžovatelů, nepostupoval správně, když nedoplnil dokazování v této věci výpověďmi svědků ohledně neprovinění se J. H. proti čs. státu, jak navrhovaly stěžovatelky a jak to umožňovalo ustanovení §250q odst. 1 o. s. ř. Na základě výše uvedeného podání stěžovatelů zahájil Ústavní soud ústní jednání o jejich ústavní stížnosti dne 3. července 2001. Právní zástupce stěžovatelů přitom předložil senátu oznámení o tom, že stěžovatel ing. M. H. zemřel dne 8. 10. 2000. Dále sdělil, že dědické řízení probíhá u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. D 1710/2000. Na to bez přerušení jednání senát rozhodl, že za účelem dokončení zjištění právních nástupců ing. M. H. se jednání odročuje a právní zástupce stěžovatelů byl vyzván, aby předložil senátu listiny potřebné k pokračování v řízení, zejména kopii rozhodnutí soudu o dědictví a plnou moc právního zástupce stěžovatelů vyhotovenou na základě dědického řízení. Podáním ze dne 10. 10. 2001 předložil právní zástupce stěžovatelů usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. D 1710/2000 - 34, které nabylo právní moci dne 17. 9. 2001 a kterým bylo potvrzeno, že veškerý majetek, včetně restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nabyla jako jediná dědička ze závěti pozůstalá manželka L. H-ová. Právní zástupce konstatoval, že paní L. H. je právní nástupkyní prvního stěžovatele. Protože odpadla překážka, pro kterou bylo jednání odročeno na neurčito, požádal Ústavní soud, aby v řízení pokračoval a vydal nález, jímž se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 38 Ca 142/98 - 26, zrušuje. Své prohlášení právní zástupce doplnil plnou mocí ze dne 3. 10. 2001, kterou jej L. H. zmocnila, aby ji zastupoval před Ústavním soudem ve věci předmětné ústavní stížnosti. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili jednotliví účastníci řízení a vedlejší účastníci. Městský soud v Praze sdělil, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 1. 1999, čj. 38 Ca 142/98 - 28, kterým potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998, čj. PÚ 781/91/K/6. Má za to, že správní orgán zjistil skutkový stav v postačujícím rozsahu pro to, aby mohl rozhodnout a zcela důvodně se opřel o výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948, v jehož odůvodnění jsou citovány a hodnoceny svědecké výpovědi značného množství slyšených osob, argumenty obhajoby J. H., z čehož vyplynul závěr o tom, že J. H. spadá pod ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dále Městský soud v Praze poukázal na to, že nelze nevidět, že návrh na postup dle zmíněného dekretu proti J. H. podal Okresní národní výbor v Čáslavi již dne 22. 1. 1946, tedy delší dobu před 25. 2. 1948, a stejně tak dokazování před Zemským národním výborem v Praze probíhalo také před 25. 2. 1948. Nesouhlasí s argumentací stěžovatelů, že konfiskační výměry byly aktem politické perzekuce J. H. a že byly pouhou záminkou k tomu, aby byl zbaven majetku. Městský soud v Praze má za to, že svým rozsudkem neporušil články 36 odst. 1 a 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že ústavní stížnost nebyla podána důvodně. Okresní úřad S., okresní pozemkový úřad, se vyjádřil tak, že není v jeho pravomoci přezkoumávat rozhodnutí Zemského národního výboru nebo Ministerstva zemědělství. Pokud tedy existuje výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948 o konfiskaci zemědělského majetku J. H. dle dekretu č. 12/1945 Sb. a výměr Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949, kterým bylo zamítnuto odvolání J. H. do výměru Zemského národního výboru s tím, že odvolatel byl uznán za osobu spadající pod ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., znamená to, že uplatňovaný majetek nebyl odebrán bez právního důvodu dle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, ale přešel do vlastnictví státu ke dni účinnosti uvedeného dekretu, tj. mimo rozhodnou dobu stanovenou pro účinnost zákona o půdě. Uplatňovaný nárok nemohl být řešen ani podle zákona č. 243/1992 Sb., neboť nebyla naplněna jedna ze základních podmínek pro vydání nemovitostí, tj. neprovinění původního vlastníka proti čs. státu ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti nejsou uvedena žádná nová fakta, která by nebyla předložena Městskému soudu v Praze, souhlasí okresní pozemkový úřad s jeho rozsudkem ze dne 28. 1. 1999, čj. 38 Ca 142/98 - 26. Š., a. s. N., se nemůže vyjádřit k tomu, zda se J. H. provinil vůči čs. státu, zda byl kolaborantem či zrádcem. Pokud bude rozhodnuto o vydání nemovitostí, o které oprávněné osoby žádají, budou rozhodnutí respektovat. Stejně se vyjádřil další vedlejší účastník, město V. Lesy České republiky, s. p., lesní závod B., se vyjádřily tak, že nemají k dispozici doklady, na základě kterých by mohly poskytnout objektivní vyjádření. Lesy České republiky, s. p., lesní správa V., věc ponechávají na rozhodnutí Ústavního soudu, kterému se podrobí. Myslivecké sdružení M. se k ústavní stížnosti vyjádřilo tak, že o J. H., který se s rodinou odstěhoval asi v roce 1936, se traduje, že byl člověkem impulzivním, "co na srdci, to na jazyku". Ve věci jeho majetku nemají žádné nároky. Územní pracoviště Pozemkového fondu ČR ve S. se ztotožňuje s rozhodnutím OPÚ ze dne 1. 4. 1998, které bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, čj. 38 Ca 142/98 - 26. Správa a údržba silnic S., státní příspěvková organizace, se sídlem ve S. I, se k návrhu ústavní stížnosti nevyjádřila. Ústavní soud v rámci projednávání předmětné ústavní stížnosti z obsahu připojeného spisu Okresního úřadu S., okresního pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ/781/91/K/6, zjistil, že stěžovatelé uplatnili nárok na vydání nemovitostí u tohoto správního orgánu podle zákona č. 229/1991 Sb. jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c), a to žádostí ze dne 11. 10. 1991 a ze dne 1. 11. 1991. Vlastnické právo jim bylo obnoveno pouze k ideální jedné polovině nemovitostí, patřících do spoluvlastnictví manželky původního vlastníka J. H. - B. H. (zemřelé dne 18. 11. 1951), které přešly na čs. stát podle zákona č. 142/1947 Sb. a byl tak dán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. Rozhodnutím Okresního úřadu Strakonice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998, čj. PÚ/781/91/K/6, stěžovatelé nebyli uznáni oprávněnými osobami k vydání ideální jedné poloviny nemovitostí v obci V., katastrálním území Č., které jsou vyjmenovány ve výroku tohoto rozhodnutí po původním vlastníkovi J. H. s tím, že tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948, čj. XIII-1-10301/4-1947 (jímž byl J. H. uznán za osobu spadající pod ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a jeho zemědělský majetek zkonfiskován pro účely pozemkové reformy), a výměru Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949, čj. 43.472/49-IX/A23, kterým bylo odvolání J. H. do prvostupňového výměru, v dohodě s Ministerstvem vnitra, zamítnuto. Okresní pozemkový úřad uzavřel, že zemědělský majetek, původně patřící J. H., nepřešel na stát bez právního důvodu, ale konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to ke dni účinnosti dekretu - 23. 6. 1945, tedy mimo rozhodné období podle zákona o půdě (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990). Dále správní orgán ve svém rozhodnutí vyslovil, že nemovitosti nelze vydat ani podle zákona č. 243/1992 Sb., neboť, i když syn původního vlastníka, ing. M. H., a vnučky původního vlastníka, sice splňovali postavení oprávněných osob podle ustanovení §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., nebyly splněny další předpoklady pro vydání zemědělského majetku dle §2 odst. 1 citovaného zákona, tj. že se původní vlastník neprovinil proti čs. státu a nabyl zpět občanství podle dekretu prezidenta republiky nebo příslušných zákonů. Okresní pozemkový úřad vycházel z výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948 a Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949, na základě kterých původní vlastník nemovitostí J. H. byl zařazen do okruhu osob, na něž se vztahuje dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a v nichž je konstatováno, že v činech J. H. byla naplněna skutková podstata záměrné a aktivní podpory německých okupantů. Konkrétní důkazy o takové činnosti však nebyly uvedeny ani blíže specifikovány. Proti tomuto rozhodnutí Okresního úřadu S., okresního pozemkového úřadu, podali stěžovatelé opravný prostředek, ve kterém nesouhlasí s názorem správního orgánu, že předmětné nemovitosti nebylo možno převést do jejich vlastnictví, neboť k přechodu vlastnictví na stát nedošlo v tzv. rozhodném období. Poukazují na to, že právě pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství, ze dne 6. 10. 1949, bylo vydáno v tomto rozhodném období stanoveném v zákoně č. 229/1991 Sb. Vyslovili názor, že oba konfiskační výměry byly aktem politické perzekuce ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, která započala již únorem 1948 a byla završena až konečným rozhodnutím Ministerstva zemědělství v roce 1949. Oba výměry byly podle stěžovatelů pouhou záminkou k tomu, aby J. H., jakožto politický odpůrce nastupujícího režimu a představitel nepřátelské třídy, byl zbaven majetku. Politická perzekuce dle stěžovatelů vyplývá z odůvodnění výměru Zemského národního výboru v Praze, když z konkrétně citovaných výroků jednotlivých svědků neplyne, že by J. H. sympatizoval s fašismem a hitlerovským Německem. Stěžovatelé navrhli, aby Městský soud v Praze, v rámci svého přezkumu správního rozhodnutí, provedl důkazy výslechy tří svědků, kteří jako svědci tehdejších událostí mohou potvrdit politickou perzekuci J. H. v obci T. O opravném prostředku stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 1999, čj. 38 Ca 142/98 - 26, kterým bylo rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 4. 1998 potvrzeno. Městský soud v Praze přezkoumal podle ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř., §250q odst. 2 o. s. ř. a §9 odst. 4, 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákonnost správního rozhodnutí ze dne 1. 4. 1998, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že opravný prostředek není opodstatněný. Ztotožnil se se závěrem okresního pozemkového úřadu, že ve správním řízení bylo prokázáno, že není dán zákonný znak ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., spočívající v neprovinění původního vlastníka proti čs. státu. Neztotožnil se s úvahou správního orgánu, pokud jde o další nesplněnou podmínku ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona, tj. pokud jde o to, že původní vlastník znovu nenabyl čs. státní občanství. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 22/94. Dospěl k závěru, že podle jeho názoru nedošlo v případě J. H. ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. ve smyslu politické perzekuce a jelikož z tohoto důvodu nebyla naplněna jedna ze základních podmínek pro vydání nemovitostí, tj. neprovinění se proti čs. státu ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., má za to, že správní orgán o nevydání předmětných nemovitostí rozhodl v souladu se zákonem. Čestná prohlášení K. P., J. K. a Z. B. ze dne 3. 7. 1998 Městský soud nebral v úvahu s odkazem na odůvodnění rozhodnutí Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948, "z něhož jsou patrny výroky a prohlášení J. H., které byly svědecky prokázány a jež naplňují znaky záměrné a aktivní podpory německých okupantů". Existence či neexistence důkazů však byla i zde opomenuta. Ústavní soud v rámci projednávání návrhu ústavní stížnosti stěžovatelek, po seznámení se spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Již z pouhého seznámení se s obsahem výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. 2. 1948 a výměru Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949 Ústavní soud dospěl k zhodnocení, že se jedná o jednostranně zaměřený a účelový akt, nesoucí znaky politické zvůle nastupujícího a od 25. 2. 1948 vládnoucího komunistického režimu. Zejména je to patrné z toho, že oba výměry se zabývají jen verbálními projevy J. H., kterým je přikládán rozhodující význam při posuzování toho, zda J. H. spadá pod ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., které potvrdila jen jedna skupina svědků, druhá skupina svědků, svědčící ve prospěch J. H., jakož i samotná obrana J. H., však brána v úvahu nebyla. Svědčí o tom odůvodnění výměru Zemského národního výboru v Praze, mj. čl. 6: "Skutková podstata §3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. je zcela bezpečně zjištěna výpověďmi svědků (první skupiny) zde citovaných, takže i kdyby všechna příznivá prohlášení, J. H. svědčící, byla prokázána, nemohl by k tomu Zemský národní výbor přihlížet, protože instituce účinné lítosti není dekretu č. 12/1945 Sb. známa". Na jedné straně toto rozhodnutí bere v úvahu výpovědi svědků (první skupiny) potvrzující, že J. H. pronesl výrok "Hitlera na vás" apod. a má je za prokázané, aniž by se zabýval jejich hodnověrností, na druhé straně toto rozhodnutí nepřikládá žádnou váhu tomu, že další svědci (druhé skupiny) vypověděli, že J. H. se ničím vůči českému národu v době okupace nezpronevěřil. Dále v rozhodnutí není vůbec přihlédnuto k tomu, že na majetek J. H. byla dne 27. 1. 1941 uvalena německá nucená správa. Zemský národní výbor ve svém rozhodnutí hodnotí mj. i to, že "postoj J. H. k lidově demokratické vládní formě nezměnil ani v době, kdy ČSR byla opět obnovena, ještě v září r. 1945 prohlašoval Berana a Háchu za národní mučedníky a urážel Stalina.", aniž by hodnotil konkrétní činy, které J. H. vykonal ve prospěch spoluobčanů, o kterých vypověděla druhá skupina svědků svědčících ve prospěch J. H. Také obsah výměru Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 1949 nese známky politické perzekuce J. H., jež vyplývá mj. z odůvodnění na str. 3 a 4 tohoto výměru, kde se uvádí: ".V obou těchto případech jde o aktivní podporu německých okupantů, neboť v prvém případě se snažil vyvolati v českém obyvatelstvu příznivou náladu pro budoucí invasi Hitlerovou do ČSR nebo aspoň zmírniti odpor jeho proti okupaci, v druhém pak vynucoval na svých zaměstnancích zvýšený pracovní výkon v zemědělství, které mělo v prvé řadě sloužiti německému válečnému úsilí. Že pak tato podpora byla také odvolatelem zamýšlena a měla tedy také ráz záměrnosti se podává z celého jeho stranicko-politického zaměření, kdyžtě právě o předválečné straně agrární a jejích vedoucích činitelích je notoricky známo, že z odporu proti demokraticko-pokrokovému hnutí a zejména ze strachu před možným pronikáním komunismu byli ochotni se spojiti s každým, kdo byl ochoten proti tomuto hnutí bojovati. Za tohoto stavu věci však je nerozhodno, že snad odvolatel jinak se choval jako řádný Čech, kdyžtě právě z toho, co bylo uvedeno, se podává, že jeho češství bylo ve směru právě naznačeném postiženo kazem, který dával jeho počinům charakter záměrného počínání. Nemusil proto odvolací úřad prováděti nabízené důkazy o tom, že se odvolatel jinak choval jako řádný Čech". Městský soud v Praze těmito oběma výměry provedl důkaz, vyvodil však z nich nesprávné závěry. Zde je namístě citovat nález Ústavního soudu č. 76 (sp. zn. IV. ÚS 32/95), že "v restitučním řízení nejsou sice soudy oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů - v daném případě tedy uvedených v §6 zákona o půdě - a to i v případech, kdy ke ztrátě majetku došlo před rozhodným obdobím". Kromě tohoto zcela konkrétního výkladového pravidla Ústavní soud odkazuje na to, že ve své rozhodovací činnosti vycházel ze skutečnosti, že v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 šlo o období nesvobody, v němž docházelo ke zneužití dekretů komunistickým režimem při vydávání správních aktů. Respektoval proto vůli zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu restitučních zákonů, kterým je zmírnění křivd, spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na jednotlivé zákonodárcem formulované restituční důvody. Ústavní soud, aniž by zpochybnil, že ke konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo dojít ke dni 23. 6. 1945, podpořil ve svých nálezech tendenci těch obecných soudů, které přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu v období nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a napravovat vzniklé chyby v rámci přístupu k aplikaci restitučních předpisů. Ústavní soud při posuzování těchto a obdobných případů vycházel z toho, že restituční zákony jsou leges speciales, kterými se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování lidských práv ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle těchto zákonů, v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech má být alespoň částečně kompenzována. U řady občanů, kteří mnohdy postrádali základní informace a poučení, byla jejich situace využívána proti jejich zájmům, a tím i proti stanovenému účelu restituce. Tím naléhavěji vzniká v těchto věcech nutnost v procesním i meritorním posuzování ze strany obecných soudů zaručovat právo každé osoby na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a splňovat prvořadou povinnost soudů, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům podle čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Městský soud v Praze nedostatečně posoudil restituční věc stěžovatelů, když rozhodl, aniž by doplnil řízení výslechy navržených svědků o občanském a politickém postoji J. H. v době před okupací a v době okupace (což bylo odepřeno J. H. v době řízení, která byla zakončena výše citovanými výměry). Nebylo také možno nepřihlédnout k tomu, že řízení před Městským soudem v Praze zůstalo kusé, pokud jde o zjištění a zhodnocení toho, zda J. H. za své verbální výroky, za které byl oběma výše citovanými výměry označen za osobu spadající pod ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., byl trestně stíhán, či zda byl stíhán či potrestán za nějakou konkrétní činnost či jednání dle dekretu č. 16/1945 Sb., případně dekretu č. 138/1945 Sb., či zda byl zajištěn jako osoba státně nespolehlivá dle dekretu č. 137/1945 Sb. Provedení těchto důkazů bylo nezbytné k tomu, aby byl získán podklad pro posouzení otázky, zda J. H. skutečně ex lege ke dni 23. 6. 1945 pozbyl předmětný majetek, nebo zda - právě proto, že hmotněprávní podmínky pro konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. dány nebyly - bylo nutno na něj pohlížet jako na vlastníka a od posouzení této otázky pak dovodit závěr o tom, zda výměr Zemského národního výboru a výměr Ministerstva zemědělství, jenž byl vydán již v tzv. rozhodném období, jsou akty politické perzekuce dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, eventuálně postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a zda byl dán právní důvod ke konfiskaci předmětných nemovitostí J. H. či nikoli, či zda došlo k přechodu nemovitostí na stát bez právního důvodu. Ústavní soud, s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byly porušeny články 36 odst. 1, 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když právům stěžovatelů nebyla poskytnuta náležitá ochrana. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Současně zrušil z ekonomických důvodů a pro zjednodušení dalších procesních kroků i rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního pozemkového úřadu. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. ledna 2002