ECLI:CZ:US:2002:1.US.266.01
sp. zn. I. ÚS 266/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelky J. V., zastoupené Mgr. P. H., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 16 Co 425/98, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 7 C 748/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 2. 5. 2001.
Stěžovatelka je přesvědčena, že shora uvedenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a poukazuje i na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť je toho názoru, že ačkoliv se domáhala stanoveným způsobem svého práva, ochrana práva jí ze strany soudu nebyla poskytnuta.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřuje zejména v porušení svého předkupního práva k předmětnému pozemku. Tvrdí, že napadenými soudními rozhodnutími poskytly soudy ochranu vlastnickému právu odpůrci - F. P. - na její úkor. Stěžovatelka je i toho názoru, že zamítnutím její žaloby na určení vlastnického práva obecnými soudy, došlo k poskytnutí ochrany zakázanému výkonu práva, a tím i k její diskriminaci. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že soudy svými rozhodnutími poskytly ochranu neoprávněnému výkonu práva odpůrců.
V důvodech ústavní stížnosti (doplněné dne 29. 5. 2001) stěžovatelka uvádí, že svým žalobním návrhem ze dne 10. 7. 1997 se domáhala určení, že J. N. je vlastníkem ideální čtvrtiny pozemku parc. v kat. území a obci Jihlava. Důvodem podané žaloby byla skutečnost, že J. N. uzavřel dne 9. 9. 1994 s F. P. kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej spoluvlastnického podílu k uvedené nemovitosti.
Stěžovatelka uvádí, že využila možnosti, kterou jí dává občanský zákoník a dovolala se relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Dále se žalobou domáhala určení vlastnického práva na původního spoluvlastníka. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že prokázala právní zájem na určení vlastnického práva, neboť je toho názoru, že na požadovaném určení je vždy naléhavý zájem, má-li být soudní rozhodnutí, určující vlastnické právo, podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí a tímto způsobem má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Na podporu svých tvrzení poukazuje i na nález Ústavního soudu (publ. ve svazku 13, I. díl, č. 9, str. 61), v němž Ústavní soud konstatoval, že návrh ve věci, jako je správný zápis v katastru nemovitostí, se nepochybně jeví jako dostatečný právní zájem.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, který se však v uvedené lhůtě k návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky nevyjádřil.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 7 C 748/97, ze dne 5. 5. 1998, Ústavní soud zjistil, že ze soudem zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že ze strany prvního odpůrce J. N. došlo při převodu jeho spoluvlastnického podílu na druhého odpůrce F. P. k porušení předkupního práva spoluvlastnice - stěžovatelky, a to ve smyslu §140 a §602 a násl. občanského zákoníku. K zamítnutí návrhu stěžovatelky však soud prvního stupně přistoupil proto, že podle jeho názoru stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. (výrok I.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 16 Co 425/98, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. hodnotil jako věcně správný a potvrdil jej, když i dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá na určovací žalobě naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů ohledně toho, že stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určení, že první odpůrce - J. N. - je spoluvlastníkem pozemku, k. ú. obec Jihlava, a to k ideální čtvrtině.
Ústavní soud je však toho názoru, že Krajský soud v Brně se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Z odůvodnění rozsudků obou obecných soudů je také patrné, na základě jakých úvah dospěly soudy k závěru, že stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud odkazuje zejména na tu část odůvodnění rozsudku, ve které odvolací soud poukazuje na to, že pokud by byl ve smyslu žaloby stěžovatelky na určení restituován původní stav, resp. že první odpůrce je nadále spoluvlastníkem jedné ideální čtvrtiny parcely, neměla by stěžovatelka žádný právní instrument, kterým by prvního odpůrce přinutila k prodeji jeho spoluvlastnického podílu a získání výlučného vlastnictví k celé parcele. Právní postavení stěžovatelky by se tak proti současnému stavu nijak nezměnilo.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud neshledal v projednávané věci nic, co by svědčilo o tom, že byla porušena její ústavně zaručená práva. Ústavní soud nemohl akceptovat námitky porušení vlastnického práva, neboť, jak již konstatoval v řadě svých rozhodnutí, čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoli takové, které má teprve vzniknout, nebo jehož povaha je sporná (srov. např. III. ÚS 23/93, resp. č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1). Ústavní soud proto nemohl přisvědčit jejímu poukazu na nález č. 9 Ústavního soudu uvedený ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Pokud jde o čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stejně tak se nelze ztotožnit s argumentací stěžovatelky, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ústavně zakotvenou povinností, aby poskytovaly ochranu právům.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky, je třeba návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu