ECLI:CZ:US:2002:1.US.277.2000
sp. zn. I. ÚS 277/2000
Usnesení
I. ÚS 277/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. M. a J. M., obou zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 18 Co 934/99, ze dne 8. 2. 2000, a rozsudku Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 5 C 227/98, ze dne 24. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 5. 2000 a doplněna dne 3. 7. 2000, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 18 Co 934/99, ze dne 8. 2. 2000, a rozsudku Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 5 C 227/98, ze dne 24. 6. 1999.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že oba provozovali v domě čp. 48 v H. restauraci. Šlo prý o pokojný stav, který trval několik let a provozování restaurace probíhalo se souhlasem ostatních spoluvlastníků. Stěžovatelé rovněž ostatním spoluvlastníkům platili za provoz restaurace 3000 Kč měsíčně. Dne 1. 4. 1996 byli donuceni vedlejšími účastníky provoz restaurace s několika zaměstnanci okamžitě uzavřít. Za toto jednání byl jeden z nich, J. M., postižen sankcí za přestupek. Stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Semilech domáhali náhrady škody. Soud však žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastníci byli oprávněni k použití svépomoci, neboť jen prováděli výkon rozhodnutí spoluvlastníků o nakládání s předmětným domem. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně a jeho rozsudek potvrdil. Stěžovatelé se proto domnívají, že bylo porušeno jejich právo dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a byl rovněž porušen čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Podle názoru stěžovatelů soudy k jejich tíži tvrdí, že již od ledna 1996 existovalo rozhodnutí dvou spoluvlastníků domu, kde stěžovatelé provozovali restauraci, že s provozem nesouhlasí. Soudy tvrdily, že pokud dne 1. 4. 1996 došlo ze strany vedlejších účastníků k násilnému ukončení živnosti stěžovatelů, že se tak dělo v souladu s právem a nemohlo dojít na straně stěžovatelů ke vzniku škody, za kterou by vedlejší účastníci odpovídali. Stěžovatelé prý měli od ledna 1996 do dubna 1996 čas na to, aby provoz restaurace ukončili. Tato tvrzení však dle přesvědčení stěžovatelů nemají oporu v provedeném dokazování a obsahu spisu.
Krajský soud v Hradci Králové k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že pravým důvodem ústavní stížnosti je tvrzené pochybení soudů při právním hodnocení projednávaného případu. Žalováno bylo o náhradu škody, která žalobcům vznikla prosazením rozhodnutí většinových spoluvlastníků o ukončení restauračního provozu v jejich společné nemovitosti. Základním argumentem je tvrzení, že žalovaní (vedlejší účastníci) nebyli oprávněni "použít svémoc a zasáhnout do několik let trvajícího pokojného stavu provozování restaurace stěžovateli". Této argumentaci soudy obou stupňů nepřisvědčily z důvodů, jež jsou v jejich rozhodnutích uvedeny. Zaujaly stanovisko, že pokud bylo v otázce ukončení provozu dosaženo většinového souhlasu spoluvlastníků, bylo na stěžovatelích, aby toto rozhodnutí respektovali. Protože tak neučinili, ačkoliv k tomu měli od počátku roku 1996 dostatečný časový prostor, nenesou vedlejší účastníci odpovědnost za škodu, vzniklou ukončením provozu. Okresní soud v Semilech ve svém vyjádření ze dne 11. 9. 2000 zopakoval důvody, pro které byla žaloba stěžovatelů zamítnuta.
K podané ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatelé nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatelé již uplatnili v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byli stěžovatelé zkráceni na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdili-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že byli zkráceni na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jejich věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatelů, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelů hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu