ECLI:CZ:US:2002:1.US.280.01
sp. zn. I. ÚS 280/01
Usnesení
I. ÚS 280/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z., zastoupené JUDr. Z. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 17 Co 618/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 17 Co 618/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 8 C 135/98, jímž bylo ve věci žalobkyně M. V. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) proti žalovanému stěžovateli rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 609 802,49 Kč a nahradit jí náklady řízení. Ve zkoumaném případě se jednalo o vydání majetkového podílu podle ust. §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "zákon č. 42/1992 Sb.").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že věcným důvodem peněžitého plnění je skutečnost, že je povinnou osobou podle zákona č. 42/1992 Sb., a vedlejší účastnici, provozující zemědělskou výrobu, přísluší majetkový podíl, o který řádně žádala, ale nebyl jí vydán. Ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku prý stěžovatel uvedl řadu důvodů, pro které má za to, že meritum věci bylo posouzeno nesprávně. Podle stěžovatele nárok na peněžité plnění při vydání majetkového podílu by vyplýval z ust. §13 odst. 2 zákona jen tehdy, pokud by se strany pokusily o dohodu o vydání majetkového podílu ve věcech a tento pokus by byl neúspěšný. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud se jeho odvolacími námitkami řádně nezabýval (podle stěžovatele se jedná o otázku "správného výkladu smyslu termínu "vypořádání majetkového podílu" v cit. zákoně). Soud mu uložil povinnost nad rámec zákona, nechránil jeho vlastnické právo tak jako vlastnické právo vedlejší účastnice a připustil, aby její nárok byl zneužit na újmu jeho práv a práv jiných oprávněných osob. Potvrzení nároku na vypořádání majetkového podílu v penězích podle stěžovatele zvýhodňuje ty oprávněné osoby, které odmítnou o vypořádání jednat a znevýhodňuje ty, které se snaží s povinnou osobou dojít k oboustrannému konsensu. V další části stížnosti stěžovatel obsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že předmětný zákon má na mysli vypořádání majetkového podílu ve věcech a podrobně se zabývá postupem vedlejší účastnice v daném případě, které prý byla nabídnuta řada věcí k vydání. Vedlejší účastnice údajně mj., aniž se seznámila s věcmi, které jí mohou být vydány pro provozování zemědělské výroby, požadovala vyplacení svého majetkového podílu v penězích. Stěžovatel uzavřel, že vedlejší účastnice byla vedena "přímým úmyslem" získat finanční prostředky na úkor jeho a jiných oprávněných osob.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby byla stížnost zamítnuta. Rovněž Okresní soud v Náchodě se odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že jeho právní názor je v souladu s konstantní judikaturou.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti informoval Ústavní soud, že ve věci podal rovněž dovolání, o kterém nebylo v době podání stížnosti dosud rozhodnuto. Ústavní soud tedy vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu, který svým usnesením ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 327/2001, dovolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že napadené rozhodnutí nelze považovat po právní stránce za zásadně významné. Ústavnímu soudu tedy již nic nebránilo v projednání ústavní stížnosti, podané včas a co do formálních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po přezkoumání napadeného rozsudku, předcházejícího řízení i příslušného spisového materiálu (spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 8 C 135/98) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze shromážděných podkladů a soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že vedlejší účastnice zrušila v roce 1992 své členství v družstvu (původně Z.) a provozuje zemědělskou výrobu jako samostatně hospodařící rolník. Jelikož mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem nedošlo k dohodě o vydání konkrétních věcí (údajně neupotřebitelných pro zemědělskou výrobu), rozhodl soud prvého stupně o vydání majetkového podílu v peněžní formě. Odvolací soud k interpretaci ust. §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. mj. uvedl, že ustanovení zakládá majetkové právo relativně bohaté a různorodé struktury, které nevylučuje nárok na vydání věcí nebo založení spoluvlastnických vztahů, stejně jako postoupení pohledávky či peněžité plnění. Dále soud konstatoval, že má- li být právo na vydání majetkového podílu nárokem, tedy právem soudně vymahatelným, nezbývá, než vyjít z obecného universalismu peněžitého plnění a pokud nedošlo dohodou účastníků k vydání majetkového podílu ve věcné formě, zakládá citované ustanovení nárok na zaplacení jeho peněžního ekvivalentu.
S uvedenou argumentací se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Námitky stěžovatele mají charakter pouhé polemiky s dostatečným způsobem zdůvodněnými závěry obecných soudů, rozhodujících za dodržení veškerých ústavně zaručených základních práv účastníků řízení po náležitém zjištění všech okolností konkrétního případu. Za této situace Ústavní soud nemá důvod do rozhodnutí nezávislých a nestranných soudů zasahovat. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by se odvolací soud musel podrobně zabývat veškerými námitkami stěžovatele, směřujícími podle něj k jedině "správnému výkladu smyslu termínu vypořádání majetkového podílu" v ust. §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. Soud svůj právní názor dostatečně zdůvodnil a interpretoval dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by stěžovateli zaručovalo bezprostředně právo na vydání rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale jako právo na soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Rovněž s přihlédnutím ke smyslu a účelu aplikovaného zákona nelze na napadené rozhodnutí pohlížet tak, jako by nepřivodilo spravedlivý výsledek.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by ve zkoumaném případě došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod, ať již jím tvrzených nebo jiných, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. září 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu