ECLI:CZ:US:2002:1.US.283.2000
sp. zn. I. ÚS 283/2000
Usnesení
I. ÚS 283/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. T. M., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 14. 2. 2000, č. j. 15 Co 69/2000-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 5. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 14. 2. 2000, č. j. 15 Co 69/2000-23. V ústavní stížnosti uvedl, že je advokátem a po ukončení obhajoby klienta ex offo podal návrh na přiznání odměny za právní zastoupení. Tato odměna mu byla pravomocně přiznána. Protože mu však nebyla vyplacena, podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 návrh na výkon rozhodnutí, který směřoval proti České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti. Po podání tohoto návrhu mu povinný z účtu Obvodního soudu pro Prahu 2 dlužnou částku uhradil. Proto vzal stěžovatel svůj návrh zpět a žádal o přiznání náhrady nákladů exekučního řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 22. 10. 1999 exekuční řízení zastavil, ale náhradu nákladů stěžovateli nepřiznal. Proto podal stěžovatel odvolání a Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Porušení všech vyjmenovaných základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí soudů svou povahou a dopadem znamenají odmítnutí spravedlnosti. Městský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že návrh na výkon rozhodnutí byl vzat zpět pro chování osoby, označené odlišně od údaje v návrhu, a s touto argumentací stěžovatel nesouhlasí. Podle jeho názoru byl povinným nesporně od prvého okamžiku řízení český stát a není rozhodné, z jakého účtu byla dlužná částka uhrazena. Stěžovatel se neztotožnil ani s názorem, že je řízení již skončeno, neboť měl být povinný exekuován i pro náklady řízení a na základě tohoto řízení má být stěžovateli vrácena část soudního poplatku. V průběhu řízení byl prý stěžovatel odňat svému zákonnému soudci, když věc byla přikázána jinému soudu, aniž by se k tomu vyjádřili soudci Obvodního soudu pro Prahu 2, kteří jsou ve věci příslušnými k rozhodnutí.
Městský soud v Praze k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svých právních závěrech a odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. Obvodní soud pro Prahu 3 uvedl, že postupoval podle platných zákonných ustanovení. Ministerstvo spravedlnosti ČR v písemném vyjádření kromě jiného uvedlo, že právní posouzení dané věci je zcela v souladu s platnou právní úpravou a plně se s ním ztotožňuje.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž mělo být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, každé skutkové či právní posouzení případu, s nímž se strana ve sporu neztotožní, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím, zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s rozhodnutím soudu o nákladech řízení ve výši 1 837,50 Kč. Již s ohledem na uvedenou částku je nutno poznamenat, že Ústavní soud nemůže nahrazovat další instanci tam, kde zákon nepřipouští dovolání, pokud nebyla současně dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřetelné, že spočívá jednak v polemice stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů, jednak svou povahou vyjadřuje snahu stěžovatele domoci se v řízení o ústavní stížnosti přezkumu věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, ačkoli podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by bylo potřeba cokoli dodávat.
Námitka, že byl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci, se jeví v daném případě jako ryze účelová, neboť k delegaci k jinému soudu došlo pravomocným usnesením Městského soudu v Praze, a to na základě žádosti Obvodního soudu pro Prahu 2 dle §12 odst. 2 občanského soudního řádu, protože stěžovatel je bývalým soudcem tohoto soudu. Ve věci tedy rozhodoval soud příslušný ze zákona.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu