ECLI:CZ:US:2002:1.US.292.02
sp. zn. I. ÚS 292/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. K., , a V. K., obou zastoupených advokátem JUDr. V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, č,j. 27 Co 361/2001-65, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, č,j. 33 Odo 77/2002-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví napadeným rozhodnutím Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 2001, č.j. 14 C 70/99-51, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti žalované společnosti A.-S. CS, s.r.o., na zaplacení částky 70. 698,80 Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že účastníci uzavřeli nájemní smlouvu o pronájmu nemovitostí. Nájemné v roce 1997 činilo 13.092,- Kč měsíčně splatné do 15. dne následujícího měsíce. Pro případ prodlení při placení nájemného si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 3 % denně z dlužné částky. Podle názoru krajského soudu soud I. stupně žalobu správně zamítl, protože ujednání o výši smluvní pokuty je nepřiměřené, tudíž v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku). V tomto směru se opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2000, č.j. 29 Cdo 602/2000-163, který shledal ujednání o takto vysoké smluvní pokutě absolutně neplatným.
Odvolací soud současně připustil dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.) k otázce přiměřenosti sjednané smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů a poukázal na existenci rozdílné judikatury Nejvyššího soudu v dané problematice.
Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že s názorem odvolacího soudu plně souhlasí, neboť v tomto konkrétním případě je prý dohoda účastníků o výši smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy. Sjednaná výše smluvní pokuty je totiž nepřiměřená, jak s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti, tak i s ohledem na výši úroku z prodlení, jenž by v daném případě při prodlení s placením nájemného přicházel v úvahu. Tato pokuta rovněž mnohonásobně převyšuje úrok z prodlení, stanovený jako sankční postih za prodlení s plněním peněžitého závazku, což platí i pro úroky požadované peněžními ústavy při poskytnutí finančních prostředků na základě úvěrové smlouvy.
Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod uplatněný stěžovateli, totiž nesprávné právní posouzení věci, neshledal důvodným. Argumentují-li stěžovatelé tvrzením, že odvolací soud rozhodoval nesprávně s ohledem na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo vysloveno, že sjednaná smluvní pokuta ve stejné výši není v rozporu s dobrým mravy, Nejvyšší soud podtrhuje, že "při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav není soud vázán tím, jak v jiné věci posoudil po právní stránce důvodnost obdobného nároku". Posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty z hlediska dobrých mravů totiž závisí na všech individuálních okolnostech posuzované věci a Nejvyšší soud se s právním názorem odvolacího soudu - taktéž v souladu s předchozí judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1589/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 237/98) - ztotožnil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízeních před obecnými soudy byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle jejich názoru použily obecné soudy ústavně nekonformní výklad ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku a tím nepřiměřeně omezily smluvní volnost ve sjednaném nájemním vztahu. Domnívají se, že soudy při hodnocení daného ustanovení vycházely ze starší judikatury, která prý svým obsahem odpovídala odlišným společenským a ekonomickým poměrům v České republice. Právní názory obecných soudů se stěžovatelům jeví být překonány především proto, že v tomto případě poskytují ochranu subjektu, který vědomě a záměrně porušoval smluvní ujednání. Dále prý obecné soudy nezohlednily skutečnost, že účastníci občanskoprávních vztahů jsou bezdůvodně diskriminováni oproti účastníkům vztahů obchodněprávních, v nichž v případě rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy je soudu dána možnost smluvní pokutu přiměřeně snížit.
Stěžovatelé proto navrhli, aby byly napadené rozsudky Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR zrušeny.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele.
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelé v podstatě nesouhlasí s právním posouzením věci obecnými soudy. Podstata problému totiž tkví v otázce interpretace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (tj. konkrétně v otázce rozporu s dobrými mravy), která v souzené věci ústavní roviny nedosahuje. Lze usuzovat, že obecné soudy postupovaly při výkladu jednoduchého práva způsobem ústavně zcela konformním, jejž Ústavní soud neshledal ani extrémním ani jinak nepřiměřeným.
Za rozpornou s ústavními principy nelze považovat ani argumentaci Nejvyššího soudu (str. 3 napadeného rozsudku) - že "při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav není soud vázán tím, jak v jiné věci posoudil po právní stránce důvodnost obdobného nároku a že přiměřenost výše smluvní pokuty z hlediska souladu s dobrými mravy je vždy závislá na individuálních okolnostech posuzovaného případu". S touto argumentací se plně ztotožňuje i Ústavní soud.
Jako účelovou shledává Ústavní soud námitku stěžovatelů ohledně "zastaralé" judikatury obecných soudů a nad rámec dané věci konstatuje, že - i s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu - není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů včetně judikatury Nejvyššího soudu. Tento instrument je plně v rukou Nejvyššího soudu ČR. Z ústavněprávního hlediska nelze tedy - podle přesvědčení Ústavního soudu - napadeným rozsudkům nic vytknout.
Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že právní závěr obecných soudů, učiněný v napadených rozsudcích, nelze z ústavně právního hlediska úspěšně zpochybňoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proto tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu