ECLI:CZ:US:2002:1.US.298.02
sp. zn. I. ÚS 298/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. N., a I. N., zastoupených advokátem JUDr. J. M. proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. 8 C 178/91, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 18 Co 73/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě shora označeným rozsudkem ve věci žalobkyně E. E. rozhodl tak, že žalovaní (stěžovatelé a dále A. V.) jsou povinni odstranit stavbu chaty na blíže specifikované parcele, vyklidit tuto parcelu a zahradu.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy jejich základní právo, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Namítanou protiústavnost těchto rozsudků spatřují stěžovatelé především v jejich údajné neúplnosti a nepřezkoumatelnosti a uvádějí, že předmětná stavba chaty je legální a požadavek na její odstranění odporuje dobrým mravům. Obecné soudy prý chybně vyložily hmotněprávní otázku nabytí vlastnictví ke sporným pozemkům a dále protiústavně povýšily věcné právo k pozemku nad věcné právo ke vzniklé stavbě, což údajně odporuje přirozenoprávní podstatě Listiny.
Stěžovatelé uvádějí, že samostatnou ústavní stížností napadli také usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 244/2002, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání brojící proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, a tvrdí, že ústavní stížnost podali v zákonné lhůtě 60 dnů od právní moci citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti; zejména je nutno přezkoumat včasnost jejího podání a její přípustnost. Z toho vyplývá, že pouze v případě, jestliže stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky, se jí může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž konstatuje, že stěžovatelé podali ústavní stížnost až poté, co rozhodl Nejvyšší soud o jejich dovolání. Stěžovatelé tedy zjevně považovali dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání lze považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
V daném případě navíc Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu (č.l. 217) zjistil, že Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl pro opožděnost. Ústavní stížnost, brojící proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 339/02, z důvodu její zjevné neopodstatněnosti, neboť označil argumentaci Nejvyššího soudu ohledně lhůty k podání dovolání za ústavně konformní a srozumitelnou.
V souzené věci proto stěžovatelé pochybili v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodali též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně, a to ani v případě, jestliže by bylo dovolání posouzeno jako včasné. V době podání dovolání tedy nebylo patrno, že se skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatelů jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným.
Protože však Nejvyšší soud dovolání pro jeho opožděnost odmítl - a tudíž o věci vůbec nejednal - bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2001. Ten byl právnímu zástupci J. N. JUDr. J. M. doručen dne 17. 5. 2001 a I. N. dne 28. 5. 2001 (č.l. 184). Doručením tohoto rozsudku začala stěžovatelům běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože však stěžovatelé podali ústavní stížnost formou faxu až dne 27. 5. 2002, je zjevné, že zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodrželi.
Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost je návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem. Z toho důvodu ji soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj