ECLI:CZ:US:2002:1.US.303.02
sp. zn. I. ÚS 303/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Doc. PhDr. V. M., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 30 Ca 274/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 5. 2002 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2002, čj. 30 Ca 274/2001 - 23, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. 3. 2001, čj. PÚ 2288/2000/2166/92-Ji/28/Z-Z, jímž rozhodl, že stěžovatelka je vlastnicí ideální 1/2 nemovitostí, v rozhodnutí blíže uvedených, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Havlíčkově Brodě, a dále že není vlastnicí ideální 1/2 nemovitostí zapsaných v témže katastru nemovitostí, rovněž ve výroku rozhodnutí přesně určených.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, i rozhodnutím Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě, byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo vlastnit majetek, ochranu vlastnictví a dědění majetku. Podle názoru stěžovatelky cílem zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, je náprava majetkových křivd způsobených v rozhodném období a navrácení majetku osobám, kterým byl neoprávněně odňat, nebo jejich potomkům, příbuzným nebo osobám, na které by tito oprávnění podle své vůle tento majetek převedli. Nárok osoby oprávněné podle §4 odst. 2 zákona o půdě je nutno odvozovat od stavu, jaký zde byl v době, kdy byly nemovitosti státem odňaty manželům B. a V. R. Nemovitý majetek přešel na stát způsobem, který zákon o půdě považuje za restituční titul. V té době nebyl majetek nijak rozdělen, manželé R. ho užívali jako celek, i když každý z nich vlastnil ideální 1/2. Proto také jako celek měl být neoprávněně odňatý majetek vydán oprávněné osobě. Strýc stěžovatelky B. R. zdědil ze zákona veškerý majetek po své manželce V. a stěžovatelka podle závěti zdědila veškerý majetek po strýci. V rámci restitucí jí tedy měl být vydán majetek celý, a nikoliv pouze ideální polovina. K tomuto, podle ní správnému výkladu zákona o půdě, však nedospěl ani okresní úřad ani krajský soud.
Ze spisu Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě č. j. PÚ 2288/2000/2166/92-Ji/28/Z-Z Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím okresního úřadu, referátu okresního pozemkového úřadu, bylo určeno, že stěžovatelka je vlastnicí ideální 1/2 nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Havlíčkův Brod, a dále že není vlastnicí ideální 1/2 nemovitostí, v obou případech v rozhodnutí přesně specifikovaných. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní úřad uvedl, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelka, která uplatnila nárok na vydání nemovitostí zemřelé V.R., tj. 1/2 celku, je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ve vztahu k této původní vlastnici. Podle citovaného ustanovení zákona o půdě je výčet oprávněných fyzických osob taxativně stanoven v §4 odst. 2 zmíněného zákona. Stěžovatelka nesplňuje žádnou z podmínek zde stanovených. Tento závěr okresní úřad opřel o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 28 Ca 132/92, který se vztahoval k restituci předmětných nemovitostí.
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2002, čj. 30 Ca 274/2001 - 23, bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí okresního úřadu tento soud potvrdil. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgán zjistil spolehlivě skutkový stav a způsobem vylučujícím dvojí výklad rozhodl v souladu se zákonem. Krajský soud se tak ztotožnil se závěrem okresního úřadu, podle kterého stěžovatelka nemůže být oprávněnou osobou pro vydání nemovitostí po zemřelé původní vlastnici V. R., neboť nebylo prokázáno, že je ve vztahu k této původní vlastnici dědičkou ze závěti nebo dítětem, případně vnučkou či pravnučkou původní vlastnice, nebo jedním z rodičů původní vlastnice nebo jejím sourozencem nebo dítětem nebo manželkou sourozence původní vlastnice (§4 odst. 2 písm. a) až e) zákona o půdě). Krajský soud zdůraznil, že zákonem o půdě takto určený okruh oprávněných osob odčiňuje jen některé křivdy, a dokonce jen zmírňuje následky některých majetkových křivd, které byly v letech 1948 až 1989 napáchány, což vyplývá z preambule zákona o půdě.
Okresní úřad Havlíčkův Brod ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatelky z důvodů, které uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že smyslem a cílem zákona o půdě je pouze zmírnit následky některých majetkových křivd, nikoliv provést jejich absolutní nápravu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho závěru správní orgán zjistil spolehlivě skutkový stav a věc rozhodl v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu nebylo jeho rozsudkem porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vedlejší účastník - Lesy ČR, s. p. - se ve svém vyjádření plně ztotožnil se závěry rozhodnutí okresního úřadu i krajského soudu, s tím, že oba orgány postupovaly při rozhodování jediným možným způsobem, v souladu s platnou právní úpravou, a jejich rozhodnutí jsou tedy správná.
Další vedlejší účastník - obec Maleč - se k ústavní stížnosti nevyjádřil a Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutím okresního úřadu i krajského soudu bylo porušeno její základní právo, zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo vlastnit majetek, ochranu vlastnictví a dědění majetku. Tento svůj názor opřela o tvrzení, že pokud její strýc zdědil ze zákona majetek i po své manželce, a stěžovatelka poté ze závěti dědila veškerý majetek po strýci, měl jí být v rámci restitucí vydán majetek celý, tak jak o to žádala, a nikoliv pouze ideální 1/2, kterou vlastnil původně její strýc.
S uvedeným tvrzením stěžovatelky se Ústavní soud neztotožnil. Jak bylo již Ústavním soudem opakovaně judikováno (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 115/94, sp. zn. I. ÚS 107/96), článek 11 Listiny základních práv a svobod chrání výslovně vlastnické právo. Pokud je však stěžovatelem v restitučním řízení uplatňován nárok, přesahující jeho již uspokojené vlastnické nároky, jde to již nad rámec této ústavní ochrany, a to v té části, která přesahuje jeho vlastnický nárok. Zákonný nárok stěžovatelky na vydání ideální 1/2 nemovitého majetku, který vlastnil její strýc, byl v souladu s ustanovením §4 odst. 2 zákona o půdě uspokojen. Stěžovatelkou uplatněný nárok na ideální 1/2 nemovitostí, které vlastnila její teta, v souladu s ustanovením §4 odst. 2 zákona o půdě, uspokojen být nemohl, neboť stěžovatelka nesplňuje podmínky v citovaném ustanovení uvedené. Není tedy oprávněnou osobou, které by nárok na vydání předmětného majetku mohl být přiznán.
Blíže neodůvodněný odkaz stěžovatelky na článek 11 odst. 1 Listiny tak nemůže obstát, neboť předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované, tedy již existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Z toho vyplývá, že pouhý spor o vlastnictví, jímž má být vlastnické právo teprve konstituováno, ústavně chráněn není a ani být nemůže.
K námitkám stěžovatelky, že správní orgán i krajský soud nesprávně vyložily ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, je třeba uvést, že oba orgány z provedených důkazů vyvodily správné právní závěry a na základě toho rozhodly v souladu se zákonem. Je třeba přisvědčit právnímu závěru, že ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě obsahuje taxativní výčet oprávněných osob, který orgány státu nemohou svým výkladem libovolně rozšiřovat. Pokud se stěžovatelka dovolává smyslu a cíle zákona o půdě, pak tento cíl je v preambuli zákona zřetelně vymezen - zákon sleduje zejména zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Jinak tomu ani být nemůže, neboť nelze odstranit veškeré majetkové křivdy, které se v uvedeném období staly. V souladu s tímto vytčeným cílem také správní orgán i soud ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě aplikovaly.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstaněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2002 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu