ECLI:CZ:US:2002:1.US.309.2000
sp. zn. I. ÚS 309/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti Ing. Z. B., zastoupené advokátem JUDr. K. Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.3.2000, č.j. 28 Cdo 2590/99-198 a 28 Cdo 2592/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.3.1999, sp.zn. 12 Co 402/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Brně ve věci stěžovatelky (žalobkyně) a dalších žalobců D., P. a P. o odvolání žalované B., a.s., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13.5.1993, č.j. 17 C 403/91-71, tak, že tento rozsudek v části výroku o věci samé změnil a zamítl žalobu ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou o uzavření dohody o vydání nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1455 pro obec Brno-město a katastrální území Č., tedy ideální poloviny domu č.p. 1875 se zastavěnou plochou č. 3698 o výměře 2.014 m2 a pozemku parc.č. 3699 - zahrada o výměře 221 m2 (dále jen "předmětných nemovitostí").
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že restituční nárok stěžovatelky podle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (tj. odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněné v tísni), není důvodný, neboť převažující pohnutkou stěžovatelky k odmítnutí dědictví po jejím otci M. B., jež učinila dne 9.1.1976, byla předluženost tohoto dědictví a nikoli stav tísně vyvolaný obavou z možného nabytí spoluvlastnictví k činžovnímu domu.
Nejvyšší soud České republiky napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelky, jímž vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (pozn.: ve znění před 1. 1. 2001).
Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto rozsudku konstatoval, že odvolací soud správně posoudil projednávanou věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., které v souladu s publikovanou soudní judikaturou správně vyložil, zejména pokud jde o výkladový závěr k pojmu tísně. Poněvadž se prý výtky uplatněné v dovolání týkaly hodnocení důkazů, nelze je považovat za dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že na stav tísně při odmítnutí dědictví, jak jej chápe ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., lze usuzovat jen na základě skutkových okolností, za nichž bylo dědictví odmítnuto. Hodnocení skutkových okolností a skutkových zjištění je potom základem pro právní hodnocení a právní závěr o tom, zda okolnosti, za nichž bylo dědictví odmítnuto, mohly u odmítajícího vyvolat stav tísně. Jestliže tedy odvolací soud dospěl na podkladě nesprávného hodnocení skutečností, za nichž došlo k odmítnutí dědictví, k nesprávnému závěru ohledně stavu tísně stěžovatelky, potom jeho rozhodnutí spočívalo v nesprávném právním posouzení věci a byl tudíž dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu.
Krajskému soudu v Brně stěžovatelka vytýká "skutkový závěr", že dědictví po svém otci odmítla z důvodu předluženosti pro pohledávku Správy pro věci majetkové a devizové za dědictvím ve výši 21.803,80 Kčs, byť se tak stalo za situace, kdy již stěžovatelka byla seznámena s probíhajícím soudním sporem vedeným u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 114/74 (rozuměj: o neplatnost kupní smlouvy k předmětným nemovitostem a zaplacení částky 317.745,29 Kč). Podle názoru odvolacího soudu tedy zásadní a zcela převažující pohnutkou stěžovatelky k odmítnutí dědictví měla být jeho předluženost, zatímco úvaha o možném nabytí spoluvlastnictví k činžovnímu domu neměla dne 9.1.1976 ještě takovou naléhavost, aby byla způsobilá u stěžovatelky vyvolat stav tísně. Tento závěr soudu již stěžovatelka nepovažuje za závěr skutkový, nýbrž za právní posouzení otázky, zda odmítala dědictví ve stavu tísně či nikoliv. Nejvyšší soud prý proto pochybil, jestliže dovolání stěžovatelky zamítl, neboť stěžovatelka se domáhala pouze přezkoumání nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní závěr odvolacího soudu o převažující pohnutce k odmítnutí dědictví dále nemá oporu ve skutkových zjištěních tohoto soudu a navíc nijak nepopírá existenci i druhé pohnutky, kterou byla obava z eventuálních následků probíhajícího soudního sporu ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp.zn. 32 C 114/74, jež byla objektivně způsobilá vyvolat u stěžovatelky stav tísně.
Stěžovatelka se domnívá, že oběma napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Navrhuje proto zrušit rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2000, č.j. 28 Cdo 2590/99-198 a 28 Cdo 2592/99, ve výroku, jímž se zamítá dovolání Ing. Z. B., a zrušit rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17.3.1999, sp.zn. 12 Co 402/93, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba Ing. Z. B. na uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp.zn. III.ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp.zn. III.ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, které vyvodily ze zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatelka sice formálně vytýká Nejvyššímu soudu nesprávné právní posouzení věci s poukazem na dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu, fakticky však její námitky směřují do hodnocení důkazů provedených krajským soudem. V této souvislosti je třeba znovu zdůraznit, že Ústavní soud v zásadě není oprávněn zasahovat do procesu dokazování před obecnými soudy, zejména do hodnocení důkazů, pokud obecné soudy postupovaly v souladu s platnou zákonnou úpravou a respektovaly přitom hranice vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je tato zásada formulována v §132 občanského soudního řádu. V dané věci Ústavní soud nemohl přistoupit na konstrukci stěžovatelky, že hodnocení skutkových okolností je pouze základem pro právní závěr, zda zjištěné okolnosti byly způsobilé vyvolat stav tísně, takže se prý jednalo o otázku právního posouzení věci. Takový výklad by byl, pokud jde o pojetí dovolacích důvodů, nepřiměřeně široký. Dovolací soud tedy - z hlediska principů spravedlivého procesu - nepochybil, jestliže dovolání stěžovatelky zamítl, aniž by se dále zabýval jejími výtkami směřujícími do hodnocení důkazů, jež dovolací důvod nepředstavují. V tomto směru se ústavní stížnost jeví jako zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení otázky, zda stěžovatelka odmítala dědictví ve stavu tísně, bylo rozhodující zjistit, jaká pohnutka stěžovatelku k učinění tohoto právního úkonu vedla. Jestliže krajský soud hodnotil jako určující pohnutku pro odmítnutí dědictví jeho předluženost a nikoliv tíseň stěžovatelky vyvolanou obavami z nabytí spoluvlastnictví k činžovnímu domu, byl by Ústavní soud oprávněn zasáhnout do takového hodnocení důkazů pouze tehdy, pokud by dovodil extremní nesoulad mezi právním závěrem krajského soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Takový nesoulad však Ústavní soud neshledal. Jak bylo zjištěno z obsahu spisu Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C 403/91, stěžovatelka dne 9. 1. 1976 odmítla dědictví po svém otci M. B. v dědickém řízení (vedeném u Státního notářství v Přerově pod sp.zn. 3 D 221/75) za situace, kdy jako hlavní majetková hodnota byla projednávána pohledávka Správy pro věci majetkové a devizové ve výši 21.803,80 Kč, představující pasivum dědictví, zatímco předmětné nemovitosti v tomto řízení jako předmět dědictví uváděny nebyly. Ani z výpovědí stěžovatelky v řízení před obecnými soudy zcela jednoznačně nevyplývá, že určující pohnutkou k odmítnutí dědictví byl u ní stav tísně tak, jako tomu bylo u ostatních žalobců - příbuzných stěžovatelky, kteří dědictví odmítli v roce 1985 za situace, kdy již bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30.4.1983, sp.zn. 16 Co 40/83, o zrušení kupní smlouvy ze dne 30.4.1971 a jejich obava z nabytí spoluvlastnictví k činžovnímu domu se tak stala reálnou.
Stěžovatelce se tedy v řízení před obecnými soudy nepodařilo prokázat, že předmětné nemovitosti přešly na stát za podmínek stanovených v §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb., tj. na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni. V pouhé skutečnosti, že stěžovatelka nebyla v restitučním sporu úspěšná, protiústavnost napadených rozhodnutí spatřovat nelze.
Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo. Vzhledem k tomu, že ani Ústavní soud sám - vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu - nezjistil případné porušení některého dalšího ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatele, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu