ECLI:CZ:US:2002:1.US.310.02
sp. zn. I. ÚS 310/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů F. K., A. K. a A. K., zastoupených advokátem JUDr. A. Š., proti rozhodnutí Magistrátu města Liberec - odboru Stavební úřad - oddělení územního řízení ze dne 9. 10. 2000, č.j. SUU/7120/4263/2000-He, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci - referátu regionálního rozvoje ze dne 12. 1. 2001, č.j. RRR/333-296/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl Magistrát města Liberec o vyvlastnění blíže specifikovaných nemovitostí ve spoluvlastnictví stěžovatelů ve prospěch Ředitelství silnic a dálnic ČR za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby "Přeložka silnice I/14 L. - K."
Okresní úřad v Liberci napadeným rozhodnutím citované rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil pouze tak, že do jeho výrokové části vložil text, podle něhož za přestěhování movitého majetku stěžovatelů do místa nového určení poskytne osoba, v jejíž prospěch bylo vyvlastnění provedeno, náhradu ve výši účelně vynaložených nákladů. Ostatní části výroku napadeného rozhodnutí zůstaly beze změny.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 15 Ca 83/01, žalobu stěžovatelů proti citovanému rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že napadenými rozhodnutími porušily správní orgány čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Namítaná protiústavnost citovaných rozhodnutí prý spočívá v tom, že správní orgány chybně stanovily náhradu za vyvlastnění předmětných nemovitostí v celkové výši 3.451.600 Kč, neboť takto vyčíslená náhrada prý neodpovídá újmě, způsobené vyvlastněním.
Proto stěžovatelé navrhují, aby byla napadená správní rozhodnutí zrušena.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu, aby byla způsobilá k projednání a rozhodnutí Ústavním soudem, je však nutné, aby splňovala všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle odst. 4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti - která představuje subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele - je nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Zároveň však platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním) a nemůže jej překračovat; je totiž v dispozici stěžovatele uvážit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit. Pokud však stěžovatel nenapadne poslední rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně svého práva, nýbrž toliko rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu meritorně rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil a podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by přesto nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by zjevně vyvolalo stav značné právní nejistoty (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 331).
Ani v souzené věci se Ústavní soud nemůže meritorně zabývat podanou ústavní stížností, jelikož v ní stěžovatelé nenapadli rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva - kterým byl v daném případě citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci - a brojí pouze proti předcházejícím rozhodnutím správních orgánů.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj