ECLI:CZ:US:2002:1.US.324.2000
sp. zn. I. ÚS 324/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ustavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve složení předseda JUDr. Vojen Guttler a soudci JUDr. Vladimír Klokočka a JUDr. Eliška Wagnerová o ústavní stížnosti stěžovatelů J. H., R.A., M.H., M. K., V. V., Z. V., Mgr. V. R a Ing. M. Z., zastoupených advokátkou JUDr. I.W. advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 13. 2. 1998, č.j. 12 Co 105/97-34, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 2. 2000, č.j. 26 Cdo 1616/98-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 7 C 190/96, rozhodl Okresní soud v Litoměřicích na návrh stěžovatelů takto:
I. Soud přivoluje k výpovědi z nájmu části bytu v přízemí domu č.p. 6/8 v J. ulici v Litoměřicích dané stěžovateli vedlejším účastníkům - odpůrcům (dále již jen "vedlejším účastníkům").
II. Nájemní poměr skončí po uplynutí 3 měsíců od prvního dne kalendářního měsíce, následujícího po právní moci rozsudku.
III. Vedlejší účastníci - odpůrci jsou povinni část bytu vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní doby.
V odůvodnění svého rozsudku Okresní soud v Litoměřicích zejména uvedl, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky domu č.p. 6 v J. ulici, do něhož zasahuje z domu č.p. 7 místnost (dále jen "předmětná místnost") z bytu vedlejších účastníků, kterou obývají spolu s další místností a příslušenstvím jako byt 2 + 1 na základě dohody o užívání bytu ze dne 22. 12. 1980, tedy od r. 1980. Po prodeji domu č.p. 6 stěžovatelům se tito stali podílovými spoluvlastníky celého domu včetně předmětné místnosti. Vedlejší účastníci sami mají v bezpodílovém spoluvlastnictví s ostatními podílovými spoluvlastníky podíl na domě č.p. 7, v němž se nachází byt 1 + 1, který užívají spolu s předmětnou místností. Vzhledem k tornu, že podle dohody o užívání bytu je dán právní důvod pro užívání části bytu (předmětné místnosti) v domě č.p. 6 vedlejšími účastníky, je na místě i zánik nájmu bytu výpovědí z tohoto nájmu týkajícího se (této) části bytu", jíž jsou vlastníky stěžovatelé, kteří jsou podle kupní smlouvy podílovými spoluvlastníky domu č.p. 6. Okresní soud v Litoměřicích proto přivolil k výpovědi z nájmu části bytu v souladu s ust. §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku (pozn.: užívání dvou bytů). Rozhodl též o povinnosti vedlejších účastníků vyklidit část bytu (předmětnou místnost) po uplynutí výpovědní lhůty, neboť' možnost bydlení je jim zajištěna v bytě, který užívají, a jejž vlastní spolu s ostatními podílovými spoluvlastníky.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem citovaný rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích změnil tak, že zamítl návrh stěžovatelů na přivolení k výpovědi z nájmu části bytu v přízemí domu č. 6/8, v J. ulici, v Litoměřicích, a na jeho vyklizení. V jeho odůvodnění zejména uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudu I. stupně, poněvadž ust. §711 obč. zák. upravuje výpověď z nájmu bytu, nikoli tedy z nájmu části bytu, což koresponduje s ust. §663 a násl., zejména pak §685 a násl. obč. zák., které upravují nájem věci, resp. nájem bytu. Zákon tedy možnost nájmu části věci (bytu) nezná a neupravuje; i kdyby však bylo možné výpověď' z nájmu části bytu připustit, nepřicházelo by prý v úvahu opřít takovou výpověď o ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., tedy o výpovědní důvod spočívající v tom, že vedlejší účastníci mají dva byty. Ti totiž obývají jeden byt umístěný shodou okolností současně ve dvou sousedících domech, který se skládá ze dvou přepažených místností, jež tvoří nedílný celek, s přístupem pouze z domu č.p. 6/7, tj. z domu, jenž je ve spoluvlastnictví vedlejších účastníků. Proto nelze tvrdit, že se vedlejší účastníci stali vlastníky samostatného bytu, tvořeného jednou přepaženou místností s příslušenstvím. Jde tedy prý nadále o jednu bytovou jednotku tak, jak ji získali v roce 1980 do užívání.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů podané proti rozsudku Krajského soudu v ústí nad Labem zamítl. V jeho odůvodnění zejména uvedl, že podle ust. §710 odst. 1 obč. zák. zanikne nájem bytu mj. písemnou výpovědí, která tak je jedním ze způsobů zániku daného vztahu, a proto se musí vždy týkat celého předmětu nájemního vztahu. Protože předmětem právního vztahu (ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák.) nájmu bytu, upraveného v ustanoveních §§685 a násl. obč. zák. je byt jako celek, musí být i výpověď' z nájmu bytu dána z celého předmětu tohoto právního vztahu, nikoli pouze z jeho části. Nejvyšší soud zde poukázal i na právní názor v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1954, pod pořadovým číslem 138 (publikovaném též v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10, ročník 1998, pod pořadovým číslem 22). Odvolací soud proto nepochybil, jestliže dovodil, že ust. §711 obč. zák., upravující výpověď' pronajímatele z nájmu bytu, nelze v dané věci aplikovat; námitce stěžovatelů, že v dané věci bylo nutno "ustanovení obč. zák. o nájmu bytu" aplikovat analogicky, tudíž nelze přisvědčit. Ustanovení §§685 a násl. obč. zák. upravují nájem bytu (jako celku), a nejde tedy o ustanovení, upravující vztah obsahem a účelem nejbližší (§853 obč. zák.) tvrzenému vztahu mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky. Otázkou právního posouzení uvedeného vztahu ohledně užívání části bytu (předmětné místnosti) se již prý Nejvyšší soud ČR nemohl zabývat, byv vázán uplatněným dovolacím důvodem.
Shora uvedené rozsudky Krajského soudu v ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Proto navrhl, aby Ústavní soud tyto rozsudky zrušil. V ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli, že napadenými rozhodnutími byl nastolen stav, kdy jim je znemožněno užívat majetek a
zároveň je jim znemožněno dovolat se ochrany svého vlastnického práva. Přijetím právního názoru vysloveného odvolacím resp. dovolacím soudem o nemožnosti výpovědi z nájmu části bytu, by se prý dostali do neřešitelné situace. Stěžovatelé nevylučují, že výše uvedený právní názor by bylo možné akceptovat za situace, kdy by šlo o výpověď' z části předmětu nájmu patřícího zcela určitému pronajímateli. V předmětné věci však jde o byt nacházející se prokazatelně v domech patřících jiným vlastníkům.Část předmětného bytu (předmětná místnost) nacházející se v domě stěžovatelů je užívána nepochybně na základě nájemního
I. ÚS 324/2000
vztahu mezi stěžovateli a uživateli, a část předmětného bytu nacházející se v domě nepatřícím stěžovatelům je pak užívána na základě ne zcela jasného titulu, u kterého se lze důvodně domnívat, že nejde o nájemní vztah; zcela jistě se prý nejedná o nájemní vztah, ve kterém by vystupovali stěžovatelé jako pronajímatelé. Stěžovatelé se proto domnívají, že v daném případě je možné analogicky aplikovat ustanovení občanského zákoníku upravující nájem bytu a že lze dát výpověď' z nájmu části bytu (předmětné místnosti) nacházející se v domě stěžovatelů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k následujícím závěrům.
Podstata sporu před obecnými soudy tkví v otázce, zda pronajímatel může dát nájemci výpověď' podle ust. §711 občanského zákoníku pouze zčásti bytu, a zda lze v takovém případě použít toto ustanovení per analogiam (§853 obč. zák.). Obecné soudy na tuto otázku odpověděly záporně. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že napadenými rozsudky (a názorem obecných soudů) bylo porušeno jejich vlastnické právo, nebot' jim prý bylo znemožněno dovolat se jeho ochrany, jestliže předmětem nájemního vztahu mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky je právě toliko část bytu (předmětná místnost), která se nachází v domě, jejž vlastní, a vůči které tak jsou ve vztahu k vedlejším účastníkům v pozici pronajímatelů. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že se jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak i Nejvyšší soud ČR s touto otázkou s náležitou a přesvědčivou argumentací vypořádaly. 'Toliko v rozhodnutí obecných soudů, že v daném případě nelze dát výpověď (a proto k ní přivolit), stejně jako v právním názoru, jejž zastávají, nelze spatřovat porušení základního práva na ochranu vlastnictví. V tomto směru neshledal Ústavní soud tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (ve smyslu ustálené judikatury) či dokonce libovůli při interpretaci zákonných ustanovení, která by znamenala zásah do vlastnického práva stěžovatelů v rozporu s ústavněprávními principy jeho ochrany vyjádřenými v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Jen pro úplnost lze dodat, že i věcné námitky stěžovatelů jsou stěží přijatelné. I když je nutno připustit, že popsaná prostorová dispozice bytu ve dvou domech vlastnicky patřících odlišným osobám není obvyklá, nelze jen touto výjimečnou okolností odůvodnit (v souzené věci) analogické použití pravidel pro výpověď' z nájmu bytu na výpověď' z nájmu části bytu, je-li podstatou výpovědi ukončení nájemního vztahu, který může být sjednán a založen jen
I. ÚS 324/2000
k bytu (jako celku). Ústavní soud považuje za ústavním principům odpovídající a smyslu a účelu zákona vyhovující ten výklad, který obecné soudy přijaly a který náležitě a přesvědčivě odůvodnily.
Ústavní soud na závěr připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudit a v principu nezasahuje do jejich činnosti. Úkolem Ústavního soudu tedy není ani sjednocování běžné judikatury obecných soudů, neboť' k tomu je povolán Nejvyšší soud ČR jako vrchol obecné soudní soustavy. Z toho důvodu bylo plně věcí Nejvyššího soudu přijmout názor, kterému stěžovatelé v ústavní stížnosti oponují, že výpověď' z nájmu bytu musí být dána z celého předmětu tohoto právního vztahu, nikoli pouze z jeho části. V této souvislosti je třeba dodat, že není úkolem ústavního soudu, jak již vícekrát judikoval, ochrana tzv. běžné (obyčejné) zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písni. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2002
JUDr. Vojen Guttler předseda senátu Ústavního soudu