ECLI:CZ:US:2002:1.US.328.01
sp. zn. I. ÚS 328/01
Usnesení
I. ÚS 328/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. T. F., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 12 To 63/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 T 4/2000, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 2 let a současně mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické se sexuologickým zaměřením v ústavní formě.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit společně s P. B. tak, že nejméně od počátku září 1998 do 8. 10. 1998 ve sklepní místnosti stěžovatele v místě jeho bydliště opakovaně hráli karty s nezl. A. Š. a nezl. J. V., kteří do sklepa docházeli, a přitom jim nabízeli ke konzumaci cigarety a alkoholické nápoje, přičemž jako trest za prohru v kartách je oba nezletilí orálně uspokojovali tak, že jim sáli pohlavní úd.
Na základě znaleckého posudku, podle něhož stěžovatel trpí mnohočetnou poruchou sexuální preference, a to efebofilním sadismem, dospěl soud k závěru, že stěžovatel se trestných činů dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti. Podle soudu mohl sice rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost, ale schopnost ovládnout takové jednání byla podstatně snížena, nikoli však ztracena. K této skutečnosti soud přihlédl při stanovení druhu trestu a jeho výměry a dále při rozhodování o ochranném opatření.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá právě tento znalecký posudek, který je dle jeho přesvědčení důkazem nevěrohodným a nepoužitelným, a to zejména z toho důvodu, že jeho závěry vychází ze skutečností, které jsou v rozporu s obsahem spisu nebo ze spisu nevyplývají. Nejzávažnější nedostatek spatřuje stěžovatel v tom, že znalci nepoužili žádné objektivní metody posuzování jeho sexuální orientace, tj. např. nebylo použito pozorování, nebyla provedena odborná vyšetření či pokusy, z nichž by bylo možné zjistit skutečnou charakteristiku sexuality stěžovatele. Namísto toho se znalci omezili pouze na zhodnocení obsahu spisu a jediným výsledkem je to, že znalci dali odborné pojmenování pro jednání, které vyplývalo z výpovědí poškozených nezletilých, z nichž výpověď A. Š. byla i soudem I. stupně posouzena jako nevěrohodná.
Stěžovatel je přesvědčen, že usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že námitky v ústavní stížnosti obsažené jsou opakováním výhrad k závěrům znaleckého posudku, jimiž se zabýval již odvolací soud. V této souvislosti soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel se v průběhu řízení odmítl podrobit jinému vyšetření znalci než rozhovoru s nimi, odmítl vyšetření nejen PPG, ale i vyšetření testy. Znalci proto vycházeli při zpracování posudku především z vyšetření, které provést mohli. Závěry obsažené v posudku potvrdil i jeden z jeho zpracovatelů, který byl soudem podrobně vyslechnut. Okresní soud v Příbrami v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí a procesního postupu obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41n. Ústavní soud však ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284].
Jak již Ústavní soud výše uvedl, nemůže přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, pokud právní závěry soudu nejsou v příkrém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Stěžovatel napadá právě pouze hodnocení důkazů obecnými soudy, a to především znaleckého posudku a s jejich závěry nesouhlasí. Znalecký posudek, tak jak vyplývá z napadeného usnesení krajského soudu, byl pořízen bez aktivní spolupráce stěžovatele, který právě objektivní metody zkoumání, které, jak tvrdí v ústavní stížnosti, soudní znalci neprováděli, odmítal a se znalci dostatečně nespolupracoval. Za takovéto situace se jakákoli námitka ohledně neúplnosti či nesprávnosti znaleckého posudku a jeho hodnocení soudem jeví jako nepřípadná. V odůvodnění napadeného usnesení jakož i v odůvodnění rozsudku okresního soudu je dostatečně rozebráno, z jakých důkazů (a nebyl to pouze znalecký posudek) soudy vycházely a na základě jakých skutečností učinily právní závěry o vině stěžovatele. Proto ani Ústavní soud neshledal důvody, pro které by napadené usnesení bylo v rozporu s namítaným čl. 36 Listiny základních práv a svobod či s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. května 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu