ECLI:CZ:US:2002:1.US.336.01
sp. zn. I. ÚS 336/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. T., proti rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami týkajícím se spořitelních a úvěrních družstev: P., ze dne 13. 7. 2000, Č., ze dne 13. 7. 2000, D., ze dne 15. 5. 2000, Ž., ze dne 30. 5. 2000, S., ze dne 5. 10. 2000, R., ze dne 1. 6. 2000, a V., ze dne 27. 4. 2000, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §28 odst. 3 písm. c) [později §28 odst. 1 písm. e)] zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na zrušení ustanovení §28b, §28c, §28d a §28f zákona č. 100/2000 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti ze dne 13. 5. 2000 (poznámka: ústavní stížnost byla doručena na Ústavní soud dne 31. 5. 2001) domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o zavedení nucené správy ve spořitelních a úvěrních družstvech: P., Č., D., Ž., S., R. a V., kterými byla podle jeho názoru porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 10 Ústavy ČR a z čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4 a z čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se v návrhu dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a žádá Ústavní soud, aby její přijetí ve smyslu citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu neodmítl, neboť má za to, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal i návrh na zrušení ustanovení §28 odst. 3 písm. c) [později §28 odst. 1 písm. e)] zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení ustanovení §28b, §28c, §28d a §28f zákona č. 100/2000 Sb.
Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda je stěžovatel osobou oprávněnou ústavní stížnost podat. Citovaný zákon č. 87/1995 Sb. (ve znění do 30. 4. 2000, tj. ve znění platném v době rozhodování Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o zavedení nucené správy v V.) v ustanovení §28 odst. 11 upravoval subsidiární uplatnění obecných předpisů o správním řízení - zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád); posléze ve znění účinném v době rozhodování Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami o zavedení nucené správy nad ostatními výše uvedenými spořitelními a úvěrními družstvy (tj. od 1. 5. 2000) v ustanovení §28 odst. 4 předpokládá, že se obecné předpisy o správním řízení (tj. zákon č. 71/1967 Sb.) uplatní mimo jiné také na řízení o zavedení nucené správy. Je zjevné, že napadeným rozhodnutím byla bezprostředně dotčena práva jednotlivých výše uvedených spořitelních a úvěrních družstev, jako právnických osob a nikoliv práva jednotlivých členů těchto spořitelních a úvěrních družstev. Ta byla dotčena jen nepřímo, zprostředkovaně, tím, že jim bylo znemožněno volně nakládat s vloženými prostředky. Spořitelní a úvěrová družstva jsou budována na principu majetkové účasti jejich členů, kteří část svého majetku svěřují družstvu, jež s ním nakládá jako samostatná právnická osoba. To znamená, že nelze vyloučit možnost znehodnocení vkladu v důsledku špatného ekonomického výsledku nebo jiné nepříznivé situace. Člen má právo ovlivňovat rozhodování družstva prostřednictvím jeho orgánů a účastí v nich. Z toho tedy vyplývá, že účastníkem jednotlivých řízení o uvalení nucené správy byla pouze výše uvedená spořitelní a úvěrní družstva, která v nich vystupovala prostřednictvím svých statutárních orgánů. Stěžovatel však nemůže - aniž by k tomu byla výslovně písemně zmocněn - za spořitelní a úvěrní družstva jednat.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Stejně Ústavní soud postupoval např. v řízeních o ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. I. ÚS 744/2000, III. ÚS 649/2000 a I. ÚS 321/01.
Stěžovatel se sice v ústavní stížnosti dovoláva ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle ustanovení jeho odst. 1, jestliže svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Toto ustanovení však na souzenou věc nedopadá. Umožňuje totiž Ústavnímu soudu takto mimořádně jednat pouze za situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky (srov. §75 odst. 1 cit. zákona), nikoli podle vlastního uvážení Ústavního soudu, tedy (zde) v případě, je-li ústavní stížnost odmítána z jiného důvodu. Ústavní soud proto nemohl podle citovaného ustanovení postupovat.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení napadených zákonných ustanovení. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2002
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj