ECLI:CZ:US:2002:1.US.340.01
sp. zn. I. ÚS 340/01
Usnesení
I. ÚS 340/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené JUDr. M. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 33 T 7/99, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 3 To 100/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2000, doplněnou dne 26. 7. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 33 T 7/99, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 3 To 100/99, kterými byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona, a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené na podání ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ve zkoumaném případě byl tímto rozhodnutím o posledním prostředku, poskytnutém stěžovatelce k ochraně jejího práva rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 3 To 100/99, který stěžovatelka napadá a požaduje zrušit. Ústavní soud si proto vyžádal zaslání spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 7/99, kde kontrolou doručenek zjistil, že předmětné rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno 20. 12. 1999. Od tohoto data je tedy nutno počítat 60 denní procesněprávní lhůtu k podání ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost stěžovatelky byla podle razítka na doporučené listovní zásilce podána k poštovní přepravě až dne 31. 5. 2001, stalo se tak zcela zjevně velmi dlouho (více než jeden rok) po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Neboť kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona neumožňuje promeškání této lhůty prominout, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pouze pro úplnost lze doplnit, že ústavní stížnost trpěla i dalšími formálními nedostatky, např. k ní nebyla přiložena kopie rozhodnutí o výše uvedeném posledním prostředku, poskytnutém zákonem k ochraně práva (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Advokát stěžovatelky byl o této odstranitelné vadě návrhu na zahájení řízení poučen a vyzván k nápravě, ve stanovené lhůtě však nijak nereagoval. Byl by tedy dán i důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle ust. §43 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Vzhledem ke shora uvedenému zjištění by však ani odstranění tohoto nedostatku nemohlo vést k přijetí ústavní stížnosti k jejímu meritornímu přezkumu, jelikož vadu, spočívající v opožděném podání návrhu na zahájení řízení nelze zhojit. Ústavní soud proto rozhodl, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. ledna 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu