ECLI:CZ:US:2002:1.US.346.02
sp. zn. I. ÚS 346/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele X. N. H., zastoupeného JUDr. Š. Š., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 2 To 9/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 36 T 10/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jako soudu prvního stupně, ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 36 T 10/97, byl X. N. H. (dále "stěžovatel") uznán vinným pomoci k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to mu byl podle §250 odst. 4 TrZ uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 TrZ zařazen do věznice s dozorem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel v březnu 1996 a na počátku dubna 1996, s cílem neoprávněně se obohatit formou podílu na vylákaných penězích, podle požadavku odsouzeného Ing. R. R., ale bez přímého kontaktu s ním, dal na základě žádosti zprostředkované spoluobžalovaným B. M. L. k dispozici svůj účet vedený u Agrobanky, a. s., Praha, pobočka O., s tím, aby na něj posléze neoprávněným vstupem do počítačové sítě byla převedena vysoká částka peněz. Tu měl vybrat a předat dalším účastníkům trestné činnosti. Dne 2. 4. 1996 byla na zmíněný účet připsána, v důsledku podvodného jednání odsouzeného Ing. J. C., částka 41 000 000,-- Kč z účtu M. ch. z., a. s., Ostrava - vedeného u Union banky, a. s.,. Peníze v uvedené částce se pokusil stěžovatel se spoluobžalovaným B.M. L. dne 4. 4. 1996 a 5. 4. 1996 vybrat, přičemž dne 5. 4. 1996 byl v uvedené pobočce Agrobanky zadržen orgány Policie ČR.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které odůvodnil prostřednictvím své obhájkyně. Krajskému soudu vytýkal, že provedené důkazy byly hodnoceny pouze v jeho neprospěch. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a zprostil jej obžaloby.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, přezkoumal podle §254 odst. 1, odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlédl odvolací soud jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele a obžalovaného M. L. nejsou důvodná a podle §256 TrŘ je zamítl.
V tomto směru je třeba poznamenat, že usnesením ze dne 6. 2. 2002 rozhodl odvolací soud podle §23 odst. 3 TrŘ o spojení trestní věci stěžovatele s trestní věcí obžalovaného M. L. ke společnému projednání a rozhodnutí. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo původně vedené společné trestní řízení pro stejnou trestnou činnost, pro kterou byla na stěžovatele i obžalovaného M. L. podána i společná obžaloba. Pouze v důsledku chování obžalovaného M. L., jehož účast pro účely trestního řízení nebylo možno na počátku řízení před soudem prvního stupně zajistit, bylo pak nutno v jejich věcech vést řízení samostatně. Poté, co byly obě věci předloženy k odvolacímu řízení, tato překážka odpadla a nic nebránilo tomu, aby obě trestní věci byly z důvodu urychlení řízení opět spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí, protože obě trestní věci spolu úzce souvisí.
Stěžovatel napadl ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2002, výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 9/2002, ze dne 5. 3. 2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 10/97, ze dne 12. 10. 2001. V podané ústavní stížnosti vznesl námitky, které jsou v zásadě shodné s těmi, které uplatnil již v rámci svého odvolání podaného v řízení před obecnými soudy. Především uvádí, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho ústavně zaručená práva a svobody zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V petitu ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž zruší usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně. Po přezkoumání formálních náležitostí a předpokladů Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost nesplňuje základní předpoklady stanovené zákonem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a přísluší mu zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod navrhovatele a náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní stížnost je tudíž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a před jejím podáním musí být vyčerpány všechny přípustné procesní prostředky. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě odvolací soud odvolání stěžovatele podle §256 TrŘ zamítl a potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 36 T 10/97. Současně stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání. Dovolání jako nový procesní institut byl začleněn do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. Lze jím napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 TrŘ obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Mezi tato rozhodnutí náleží mimo jiné také rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku. Právě takovým rozhodnutím je usnesení Vrchního soudu, jako soudu odvolacího, ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 2 To 9/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. Proti němu připustil odvolací soud dovolání a stěžovatele o tom řádně poučil.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovateli nic nebrání, aby z důvodu procesní jistoty podal vedle dovolání i ústavní stížnost, aby v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání dodržel zákonnou lhůtu 60 dnů pro podání ústavní stížnosti, jejíž běh počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem k ochraně práva by bylo, v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu, od jehož doručení by plynula stanovená lhůta 60 dnů.
Stěžovatel tedy měl, s odkazem na poučení odvolacího soudu, podat v zákonné lhůtě dovolání. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ostravě a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání podaném obžalovaným M. L., stěžovatel dovolání nepodal. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, které mu zákon poskytuje.
Podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dovolání podle zákona č. 141/1961 Sb. je právě takovým prostředkem. Proto nezbylo soudci zpravodaji než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu