ECLI:CZ:US:2002:1.US.356.02
sp. zn. I. ÚS 356/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Bokotejem se sídlem Táboritská 23, 130 87 Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 10 C 189/2000, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 23 Co 55/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 8 návrh stěžovatele, jímž se domáhal určení, že závěť zůstavitelky F. Š. (jeho matky) je neplatná.
V odůvodnění tohoto rozsudku odkázal obvodní soud na provedené důkazy, zejména na výslech stěžovatele, I. Š. - zákonné zástupkyně žalovaného 1/ (nezl. J. Š.) a na výslech žalované 3/ - závětní dědičky J. Š. a na řadu listinných důkazů. Podle názoru obvodního soudu bylo na stěžovateli, aby prokázal, že závěť nepořídila zůstavitelka svobodně, vážně, určitě a srozumitelně a že je z toho důvodu neplatná. To se prý stěžovateli nepodařilo. Podle přesvědčení soudu zůstala v rovině ničím nepodložených úvah stěžovatelova tvrzení, že závěť nebyla pořízena svobodně, protože na zůstavitelku byl prý vyvinut psychický nátlak ze strany svědkyně I. Š. - matky žalovaných. Za nepodložené úvahy považuje obvodní soud i prohlášení stěžovatele, že právní úkon nebyl proveden vážně, neboť je v rozporu se svědomím a vnitřním přesvědčením zůstaviteky jako členky Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, "plně repektujíc její principy, které vylučují dědění ze závěti, pakliže závěť byla pořízena, musela by odpovídat dědění ze zákona". Obvodní soud dovozuje, že samo tvrzení, že zůstavitelka byla členkou uvedené církve a že striktně dodržovala dané postuláty však neprokazuje, že napadená závěť předložená v dědickém řízení nebyla učiněna vážně a že zůstavitelka tímto svým projevem vůle nechtěla způsobit právní účinky, jež s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že i přes jistou formulační nejasnost v textu závěti, kde zůstavitelka odkazuje svůj družstevní podíl Bytového družstva Febyt své vnučce, lze výkladem tohoto právního úkonu zjistit, jaký obsah jím měl být vyjádřen, tj. že jde o odkázání členského podílu v Bytovém družstvu Febyt.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku v podstatě uvedl, že rozhodnutí obvodního soudu je věcně správné, neboť vychází z úplných skutkových zjištění a jeho právní závěry jsou ve vztahu k těmto zjištěním správné. Obvodní soud nepřihlédl k odvolacím námitkám stěžovatale, protože s okolnostmi podepsání závěti zůstavitelkou a se vztahy mezi účastníky v rodině i s charakterem právního úkonu - závěti se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Podle názoru odvolacího soudu jsou závěry soudu prvého stupně zcela v souladu s právními předpisy, na jejichž základě soud prvního stupně rozhodoval a tudíž se s nimi plně ztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho základní právo zaručené čl. 10 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 Listiny. Proti napadeným rozhodnutím obecných soudů brojí zejména protože, že jeho matka - zůstavitelka - byla rigorózní věřící, členka Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (Mormoni) a " žádný Mormon neučiní ze svobodné vůle nic, čím by rozvracel rodinu, která je pro něj posvátná. Mormoni závěti zásadně neuznávají a nepíší". Těmito skutečnostmi se prý soud vůbec nezabýval a ignoroval je. Podle jeho názoru neexistuje žádná právní norma, která soudcům nařizuje posuzovat všechny věřící jako ateisty. Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za nelogické a názor odvolacího soudu za zjevně účelový.
Stěžovatel proto navrhl, aby byly rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze zrušeny.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásahy Ústavního soudu v tomto směru by totiž značně překračovaly ústavní vymezení jeho funkcí. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů provedené obvodním soudem, s nimiž se následně odvolací soud ztotožnil. Současně dovozuje - s ohledem na obsah předmětného spisu i na napadené rozsudky - že ani v postupu obou obecných soudů ani v jejich právních závěrech nelze shledat extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu. Taková výjimečná situace totiž v souzené věci nenastala.
Z obsahu spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s příslušnými procesními předpisy a že se se všemi podstatnými okolnostmi v souzené věci vypořádaly. Podle mínění Ústavního soudu se obecné soudy námitkami stěžovatele ohledně neplatnosti právního úkonu (závěti) náležitě zabývaly a srozumitelně vysvětlily, proč nevzaly za základ zjištěné tvrzení stěžovatele, že zůstavitelka F. Š. pořídila závěť nikoli svobodně a vážně. V daném případě se obecné soudy právem dovolaly §34 a §476 až §480 občanského zákoníku, svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily a jasně a logicky vyložily, o které důkazy svá rozhodnutí opřely. Ani v tomto směru tedy nelze - z ústavněprávního hlediska - napadeným rozsudkům nic vytknout. Proto Ústavní soud považuje námitky stěžovatele za zjevně neopodstatněné.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje - ve smyslu ustálené judikatury - že sama skutečnost, že obecné soudy návrhu účastníka nevyhověly, nemůže být považována za porušení jeho základních práv a svobod, pokud při svém rozhodování soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem (srovnej např. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 574/99, či ze dne 21. 11. 2001 sp.zn. I. ÚS 438/01). To se v souzené věci nestalo.
Za tohoto stavu je zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu