ECLI:CZ:US:2002:1.US.364.01
sp. zn. I. ÚS 364/01
Usnesení
I. ÚS 364/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupené JUDr. J. S., Ph.D., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 T 205/2000, ze dne 13. 3. 2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 37 T 15/97, ze dne 29. 3. 2000, spojené s návrhem na zrušení §89 odst. 11 trestního zákona a nařízení vlády č. 464/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá a řízení o zrušení §89 odst. 11 trestního zákona a nařízení vlády č. 464/1991 Sb. se zastavuje.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ust. §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání (povolání nebo funkce) spojené s hmotnou odpovědností na dobu 5 let. Na základě odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Vrchní soud v Olomouci, který rozsudek soudu I. stupně částečně zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti, a sám rozhodl tak, že se jí podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona ukládá trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu 5 let.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především napadá skutečnost, že výše trestu, který jí byl uložen, se odvíjí od výše způsobené škody. V jejím případě, kdy byla odsouzena za kvalifikovanou skutkovou podstatu dle §248 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona, se mělo jednat o značnou škodu. Podle ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona (pozn. ÚS - platného v době rozhodování obecných soudů) je škodou značnou částka dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády. Tato nejnižší měsíční mzda byla stanovena v roce 1991, avšak vlivem inflace české měny tak dochází k výraznému zesilování trestní represe. Dle názoru stěžovatelky tak nastala situace, kdy výkonná moc svou nečinností způsobuje postupné zesilování trestní represe a zasahuje tak namísto moci zákonodárné do skutkových podstat trestných činů. Přitom podle ust. čl. 39 Listiny základních práv a svobod jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest a jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.
Vzhledem k tomu, že je stěžovatelka přesvědčena o protiústavnosti cit. ustanovení trestního zákona, spojila svou ústavní stížnost dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s návrhem na jeho zrušení a současně navrhuje zrušení nařízení vlády č. 464/1991 Sb.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je toho názoru, že ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona účinného v době jeho rozhodování není v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Trestní zákon stanoví kritéria pro určení jednotlivých kategorií pojmu škoda a pouze v otázce základu pro výpočet rozsahu jednotlivých kategorií pojmu škoda odkazuje na nařízení vlády. V trestním zákoně je jasně řečeno, jakým způsobem se stanoví výše škody rozhodná pro právní kvalifikaci trestných činů. Vrchní soud se s argumentací stěžovatelky vypořádal již ve svém rozsudku, na jehož obsah odkazuje. Krajský soud v Ostravě zopakoval, že při použití právního pojmu značná škoda skutečně vycházel z platného znění §89 odst. 11 trestního zákona. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení, Vrchní státní zastupitelství se nevyjádřilo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána. Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavním řádem, zejména pak obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41n. Ústavní soud však ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284].
Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je založena jedině na domnělé protiústavnosti §89 odst. 11 trestního zákona. Ústavní soud, který je vrcholným orgánem ochrany ústavnosti, je jako jediný povolán k tomu, posoudit, zda zákon či jeho jednotlivá ustanovení jsou či nejsou v rozporu s ústavním zákonem. Stěžovatel podávající ústavní stížnost může spolu s ní podat rovněž návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (§74 zákona o Ústavním soudu). V tomto směru je tedy stěžovatelka k takovému návrhu aktivně legitimována.
Návrh stěžovatelky spolu s ústavní stížností byl Ústavnímu soudu doručen dne 14. 6. 2001. Dne 29. 6. 2001 byl schválen zákon č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002. Uvedeným zákonem bylo novelizováno ustanovení §89 odst. 11, které zní:
"Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Těchto částek se užije obdobně pro určení výše prospěchu a hodnoty věci.".
Současně bylo zákonem č. 265/2001 Sb. zrušeno nařízení vlády č. 464/1991 Sb.
Je tedy zřejmé, že právní předpis, jehož zrušení je v ústavní stížnosti navrhováno, pozbyl před skončením řízení před Ústavním soudem platnosti (§67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a že tedy rozhodování Ústavního soudu o tomto návrhu je vyloučeno.
Bez ohledu na výše uvedené, Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti jakož i obě napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že namítaná ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. V době rozhodování obecných soudů bylo v platnosti ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona, dle kterého se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády. Soudy tedy správně dospěly k názoru, že pokud stěžovatelka způsobila trestnou činností škodu ve výši nejméně 968 812 Kč, jednalo se o škodu značnou. K tomu je třeba dodat, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil vážné výhrady ke skutkovému zjištění nalézacího soudu ohledně celkové výše způsobené škody, když dospěl ke značně odlišným závěrům o výši škody, než která byla zjištěna zpracovateli kontrolní zprávy a poté vyčíslena v obžalobě (podle ní se jednalo o škodu ve výši 1 048 442 Kč). Odvolací soud však i přes veškeré výhrady vyjádřené v rozsudku nemohl pochybení soudu I. stupně odstranit s ohledem na princip zákazu reformace "in peius", neboť ve věci nebylo podáno odvolání ze strany státního zástupce. Výše škody přesahující 1 mil. Kč by byla kvalifikačním momentem pro použití přísnější trestní sazby (§248 odst. 4 trestního zákona).
Ústavní soud neshledal v rozhodnutí obecných soudů žádné porušení základních lidských práv a svobod stěžovatelky, když ona sama ani jiná porušení než ta, která se vztahují k výši způsobené škody, potažmo k výši trestu, nenamítá.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl. Řízení o zrušení §89 odst. 11 trestního zákona a nařízení vlády č. 464/1991 Sb. Ústavní soud zastavil s ohledem na skutečnost, že po podání ústavní stížnosti došlo ke zrušení resp. novele napadených ustanovení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. srpna 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu