ECLI:CZ:US:2002:1.US.379.2000
sp. zn. I. ÚS 379/2000
Usnesení
I. ÚS 379/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. J.L., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 571/99, ze dne 14. 2. 2000, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 1 T 195/96, ze dne 15. 9. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny Základních práv a svobod.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců s podmíněným odkladem na dobu 30 měsíců. Současně byl ve výroku zavázán nahradit poškozeným škodu ve výši 315 865 Kč. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal a krajský soud po provedeném řízení zrušil pouze výrok o náhradě škody a poškozené odkázal s jejich nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Stěžovatel se podle výroku rozsudku uvedeného trestného činu dopustil tím, že jako advokát v přesně nezjištěné době v polovině roku 1993 v rozporu s dohodou o správě majetku, uzavřenou s klienty Ing. J. H. a JUDr. V. H. dne 1. 1. 1992, proti vůli Ing. H. uzavřel s Obecním úřadem Veleň dodatek ke smlouvě o pronájmu pozemku ze dne 25. 3. 1992, v němž bylo mimo jiné ujednáno, že obec Veleň provede demolici cihelny ve Veleni. Dále stěžovatel poté, kdy dne 20. 10. 1993 vypověděl Ing. J. H. plnou moc, i nadále jednal jeho jménem, a to tak, že v dubnu 1994 vyjádřil souhlas s demolicí, převzal rozhodnutí stavebního úřadu, jímž byla demolice povolena, a vzdal se práva odvolání. V důsledku toho byla demolice provedena a zaniklo tak spoluvlastnické právo Ing. J. H. k tomuto objektu, čímž mu vznikla škoda ve výši nejméně 315 865 Kč.
Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv uvedených výše. Především tvrdí, že oba soudy z provedených svědeckých výpovědí vyvodily skutkové závěry, pro něž není v celém řízení žádné opory. Podle názoru stěžovatele nikde v důkazech není zmínka o tom, že Ing. H. s dodatkem ke smlouvě nesouhlasil, naopak provedené důkazy svědčí o tom, že o připravované demolici věděl, a to především vyplývá z toho, že inkasoval peníze dle uzavřeného dodatku. Ani jeden se soudů neobjasnil příčinnou souvislost podpisu smlouvy ze dne 25. 6. 1993 s demolicí cihelny v květnu roku 1994. Pokud je stěžovateli připisováno k tíži jednání po 20. 10. 1993, nemůže být toto jednání posuzováno podle §255 trestního zákona, neboť po vypovězení plné moci již neměl podle zákona uloženou nebo smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek.
Stěžovatel dále tvrdí, že samotné, jakkoli hrubé porušení povinnosti při poskytování právní služby, není trestným činem podle platného zákona, není-li následkem takového jednání majetková újma zastupovaného, a dovolává se citace krajského soudu na str. 8 jeho rozhodnutí. Stěžovatel tak nesouhlasí s výší škody, kterou měl svým jednáním způsobit. Dovolává se toho, že majitelům cihelny byly vyplaceny nezanedbatelné částky. Podle jeho názoru nelze souhlasit se závěrem soudu, dle něhož částku 381 910 Kč zaplacenou za provedenou demolici nelze hodnotit jako částku vyplacenou ve prospěch poškozeného, když stěžovatel jednal proti jeho vůli. Povinností soudu bylo zjistit, co bylo skutečně demolováno a za co byla částka vyplacena. Součástí demolice byla likvidace staré pece a komína. Tyto součásti nikdy nemohl nikdo užívat a bylo je nutno demolovat v každém případě již vzhledem k požadavku obce Veleň, a to z bezpečnostních důvodů.
Stěžovatel je přesvědčen, že celé trestní řízení bylo vedeno jedním směrem, a to aby byl uznán vinným. O tom svědčí odmítání důkazních prostředků svědčících v jeho prospěch a postavení rozsudku na jediné výpovědi již mrtvého poškozeného a jeho manželky a dcery. Stěžovatel je přesvědčen, že jednal podle svého nejlepšího vědomí a v souladu s jednoznačně projevenou vůlí obou spoluvlastníků a v každém případě v jejich zájmu, který je vyjádřen i v částkách, které z jeho jednání v jejich prospěch vzešly. Současně stěžovatel trvá na tom, že souhlas jak s podpisem smlouvy, tak i s podpisem o obdržení rozhodnutí stavebního úřadu obdržel ústně.
Krajský soud v Praze v písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že obhajoba stěžovatele byla důkladně prověřena a provedenými důkazy vyvrácena. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení, jakož i odůvodnění rozsudku soudu okresního. Okresní soud Praha - východ odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí a argumentů stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Argumentace stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti se především týká skutkového stavu věci a hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, pokud jím nedojde k protiústavnímu postupu, zejména pak k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud již vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud však ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284].
Ústavní soud při svém rozhodování vycházel ze spisového materiálu, který si vyžádal u Okresního soudu Praha - východ a ze spisu zjistil následující skutkové okolnosti případu.
Stěžovatel uzavřel dne 1. 1. 1992 s bratry Ing. J. a JUDr. V. H. dohodu o správě nemovitého majetku. Dle této smlouvy měl stěžovatel po předchozím písemném souhlasu obou vlastníků zajišťovat každý pronájem i jeho veškeré změny. Veškeré zemní úpravy a stavební úpravy měly být předem oběma spoluvlastníky odsouhlaseny. Téhož dne udělili oba bratři plnou moc (pověření) stěžovateli. Dne 25. 3. 1992 byla uzavřena smlouva o pronájmu pozemků s obcí Veleň, a to na základě písemného pokynu obou spoluvlastníků ze dne 12. 1. 1992 (založen na č. l. 64 spisu). Dne 25. 6. 1993 byl uzavřen s obcí Veleň dodatek č. 1 ke smlouvě o pronájmu pozemků, v němž se doplnil čl. II tak, že "obec se zavazuje na své náklady provést demolici budovy cihelny vč. pece a komínu a zajistit veškerá povolení a požadavky státních orgánů". Dále bylo ujednáno, že "veškeré pozemky popsané a uvedené v čl. I. budou odškodněny částkou 750 000 Kč", a to ve třech splátkách. Dodatek podepsal za oba spoluvlastníky JUDr. L.
Podstatou dokazování v trestním řízení pak byla skutečnost, zda poškozený Ing. H. s uzavřením dodatku a tím s demolicí cihelny souhlasil či nikoli. Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno ze svědeckých výpovědí, že Ing. H. měl s cihelnou jiné záměry, než bylo její zbourání. O tom svědčí kromě jiného i dopis stěžovateli ze dne 30. 9. 1993, v němž ho upozornil na to, že veškeré dohody, které nebyly předem písemně odsouhlaseny, neuznává a považuje za neplatné. V té době však již byl dodatek č. 1 podepsán JUDr. L. v zastoupení obou spoluvlastníků. V odpovědi na tento dopis ze dne 4. 10. 1993 stěžovatel uvedl, že žádná dohoda bez souhlasu Ing. H. nebyla uzavřena, což však neodpovídalo skutečnosti, neboť dodatek ke smlouvě byl datován již 25. 6. 1993. Skutečnost, že poškozený Ing. H. měl s cihelnou jiný záměr, vyplývá také ze dvou jiných písemností založených ve spisu, zejména pak z informace pro stěžovatele ze dne 12. 1. 1992, která je podepsána oběma bratry, v níž dávají souhlas s pronájmem pozemků, když v poznámce je uvedeno, že "obnos bude nejpravděpodobněji použit pro sanaci objektu č. p. 91, tj. budovy bývalé cihelny". Tato písemnost také do značné míry vyvrací obhajobu stěžovatele, který tvrdí, že bylo zvykem spoluvlastníků dávat souhlas k dispozici s majetkem ústně, nikoli písemně. O záměru poškozeného s objektem cihelny pak svědčí i ekonomická analýza Ing. P. D. ze dne 10. 3. 1994, která je adresována Ing. H., a obsahuje předběžný ekonomický rozbor pro přestavbu cihelny ve Veleni i s předběžnou ekonomickou nabídkou. Je tedy zřejmé, že ještě v této době poškozený o demolici nebyl rozhodnut.
Dne 20. 10. 1993 vypověděl písemně stěžovatel plnou moc Ing. H. Přestože jej od tohoto data již nezastupoval, převzal za oba spoluvlastníky rozhodnutí Městského úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav o povolení odstranění stavby - cihelny a komína v obci Veleň a písemně se vzdal práva na odvolání, čímž rozhodnutí nabylo právní moci. Ve dnech 27. 4. a 28. 4. 1994 pak byla stavba odstraněna.
Z výše uvedeného lze učinit závěr, že poškozený Ing. H. s demolicí nemovitosti nesouhlasil a že svůj nesouhlas - ať již z jakýchkoliv důvodů - vyjádřil. Stěžovatel jako správce majetku poškozeného neučinil žádný úkon ke zrušení zmíněného dodatku ke smlouvě, ačkoli nemohl mít žádné pochybnosti o tom, že tento dodatek podepsal bez nutného souhlasu spoluvlastníků a přímo proti vůli jednoho ze spoluvlastníků majetku jemu svěřeného ke správě. Podpisem dodatku ke smlouvě o pronájmu pozemků stěžovatel porušil smluvně přijatou povinnost spravovat cizí majetek dohodnutým způsobem a právě tento dodatek byl podkladem pro všechna další rozhodnutí a opatření směřující k vlastnímu odstranění stavby. Není podstatné, že tato další rozhodnutí byla vydána v době, kdy již stěžovatel poškozeného Ing. H. nezastupoval, neboť tato rozhodnutí byla pouze realizací předmětného smluvního dodatku. Bez podpisu dodatku č. 1 ke smlouvě o pronájmu pozemků by k majetkové újmě Ing. H. nemohlo dojít, je zde tedy dána příčinná souvislost mezi tímto dodatkem a vlastním odstraněním stavby, tedy se vznikem škody na cizím majetku. Je třeba zdůraznit i tu skutečnost, že stěžovatel zamlčel vypovězení plné moci Ing. H. při převzetí rozhodnutí o povolení stavby ze dne 11. 4. 1994 a při vzdání se opravných prostředků i za tohoto spoluvlastníka, z čehož lze dovodit záměr stěžovatele nedoručovat toto rozhodnutí Ing. H., neboť si byl vědom, že jmenovaný s demolicí nesouhlasí.
Další námitkou stěžovatele je to, že jeho další jednání po vypovězení plné moci dne 20. 10. 1993 nelze kvalifikovat jako trestný čin podle §255 trestního zákona. Zde lze odkázat na příčinnou souvislost mezi podpisem dodatku a vlastní demolicí stavby. I po vypovězení plné moci stěžovatel porušil své povinnosti, když neučinil žádný úkon, kterým by bylo zabráněno realizaci smluvního dodatku, tj. neučinil vše, co nesnese odkladu, aby zmocnitel neutrpěl újmu na svých právech, jak mu ukládá ustanovení §33b odst. 6 občanského zákoníku. Skutečnost, že poškozený Ing. H. o demolici věděl, neopravňovala stěžovatele k jednání směřujícímu k likvidaci jeho majetku, se kterou nesouhlasil. Tímto stanoviskem byl stěžovatel jednoznačně vázán. Jednání vztahující se k demolici stavby - podpis smluvního dodatku, převzetí rozhodnutí o povolení odstranění stavby a vzdání se práva na odvolání - je jedním skutkem a tento nelze rozdělit vypovězením plné moci. Navíc stěžovatel i po vypovězení plné moci nadále prováděl úkony, jako by byl k jednání za Ing. H. oprávněn. Stěžovatel byl v té době i nadále správcem majetku dosud reálně nerozděleného na základě plné moci JUDr. H. Pokud tedy převzal rozhodnutí o povolení odstranění stavby a vzdal se práva na odvolání za oba spoluvlastníky, překročil své oprávnění spravovat majetek na základě platné plné moci druhého ze spoluvlastníků.
Skutečnost, že škoda na svěřeném majetku vznikla až poté, co stěžovatel tento majetek ve vztahu k jednomu ze spoluvlastníků již teoreticky nespravoval, je pro kvalifikaci jednání obžalovaného podle §255 trestního zákona nerozhodná. Stěžovatel porušil smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek podepsáním dodatku č. 1 ke smlouvě, jehož realizace představovala škodu na tomto majetku, po vypovězení plné moci neučinil nic, co by této realizaci zabránilo a přitom si byl vědom, že k újmě na tomto majetku dojde. Vypovězením plné moci dne 20. 10. 1993 se stěžovatel své odpovědnosti za důsledek porušení smluvních povinností nemohl zprostit.
Protože k naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §255 trestního zákona je potřeba způsobení škody na cizím majetku, dalším předmětem dokazování obecných soudů byla výše škody, způsobená stěžovatelem. Soudy si nechaly vypracovat několik znaleckých posudků, z nichž poté vzešlo vyčíslení způsobené škody, která činí celkem 315 865 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že částky vyplacené dle dodatku č. 1 ke smlouvě o pronájmu pozemků poškozenému jsou částkami zaplacenými jako odškodné za demolici a částka zaplacená obcí Veleň firmě E., s. r. o., za provedení demolice je částkou ve prospěch poškozeného. K tomu soudy zaujaly stanovisko, že částka 750 000 Kč, která je uvedena v dodatku č. 1 ke smlouvě o pronájmu pozemků, není odškodněním za demolici cihelny, nýbrž za pozemky. V původní smlouvě se v čl. III. uvádí, že se strany dohodly na nájmu a na odškodnění za znehodnocení pozemků ve výši 500 000 Kč. V dodatku ke smlouvě byl tento čl. doplněn tak, že veškeré pozemky budou odškodněny částkou 750 000 Kč. Závěr soudů, že se nejedná o odškodnění za demolici cihelny, tedy odpovídá jak znění smlouvy, tak provedeným důkazům. Rovněž tak závěr, že částka zaplacená obcí Veleň za provedení demolice nemůže být posuzována jako částka vyplacená ve prospěch poškozeného, když bylo jednáno proti jeho vůli, je dle názoru Ústavního soudu správný a logicky odůvodněný.
K námitkám týkajícím se hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a jimi učiněných skutkových zjištění, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení této zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu, což v daném případě zjištěno nebylo. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými závěry i s vyhodnocením důkazů v provedeném trestním řízení a neshledal porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dovodily, které skutečnosti rozhodné pro posouzení jednání stěžovatele vzaly za prokázané, o jaké důkazy svá skutková zjištění opírají, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a uvedly i právní úvahy, na jejichž základě posuzovaly prokázané skutečnosti.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. února 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu